„Jak jste to dokázal? Jak se vám jen podařilo prolomit tu věčnou mediální blokádu?“ zeptal se dychtivě předseda sdružení pracujícího s dětmi a mládeží novináře, který s omluvou za opožděný příchod na tiskovku klesl do židle. Žurnalista nechápavě zdvihl obočí. Rozzářený předseda k němu přisunul ranní výtisk celostátně vydávaného Argumentu. ŠÉF ORGANIZACE TÉ A TÉ MÍNÍ: JE TO TAK A TAK, zněl výrazný titulek. A pod ním celý, celičký článek. Přes půl stránky. I s portrétní fotkou.
„Mediální blokádu?“ opáčil novinář. „O žádné nevím.“
„Jste pašák,“ pochvaloval si vedoucí dětských volnočasových aktivit, jako by ho ani neslyšel. „Už jsme si tady mysleli, že se do těch vašich novin nikdy nedostaneme.“
„To nejsou moje noviny,“ zkusil mu oponovat frézař slov. „A pak – jenom jsem napsal to, co jste mi řekl, když jsem se vás zeptal.“
„Ale jděte…! Celou dobu nic – a najednou…?“ žasl šéf náhle tak mediálně zviditelněného spolku.
„Leda…“ zatápal novinář ve své opotřebované paměti. „Víte, u nás v redakci chtěli honem sehnat nějaký názor na to a to. Názor jak státní správy, tak enenó. Vyváženost a tak,“ mávl rukou. „Ministerstvo si vzala na starost kolegyně, co dělá vládu. A neziskovky? Měl jsem zrovna víkendovou službu, tak jsem začal obvolávat vygooglovaná čísla – pěkně jedno po druhém. No, a vy jste byl jediný, kdo měl v sobotu večer zapnutý mobil.“
Jiří Majer
