„Jeho práce je založena především na třech pilířích – lidském přístupu, zpětné vazbě od občanů a efektivitě pro společnost. Tím se velmi vymyká většině politiků, kteří primárně v takových funkcích sledují vlastní prospěch,“ uvedli k nominaci dobříšského starosty Jaroslava Melši na Cenu Přístav 2010 zástupci čtyř spolků pracujících s dětmi a mládeží. Šlo o TOM 19199 Fantan, Mateřské centrum Dobříšek, ČTU–TO Zlatý list a o. s. Nezdi.
Na úvod obligátní otázka: Čím pro Vás Cena Přístav vlastně je? Co pro Vás znamená a co podstatnějšího ze své nominace na ni odvozujete…?
V prvé řadě bych chtěl říct, že jsem byl tou nominací velmi překvapen a potěšen. 
Cenu vnímám jako určité zadostiučinění nebo poděkování všem, kteří se věnují mládeži a její výchově, ať už ve škole, nebo při mimoškolní činnosti. Jsem vystudovaný kantor, dlouhá léta jsem pracoval ve školství – nejprve jako trenér a učitel, později ve funkci ředitele školy – a posléze jsem se stal starostou města Dobříše. Danou oblast jsem tedy poznal z různých úhlů pohledu: jednak jako člověk, který intenzivně pracoval s dětmi, a jednak jako ten, který k takové práci vytváří druhým podmínky. Myslím si, že je velmi důležité poskytnout potřebný prostor – a nepřekážet. 
Mnoho nápadů mi zpočátku připadalo neuskutečnitelných a nereálných, ale ukázalo se, že když lidé dostali šanci se o jejich uskutečnění pokusit, opravdu se pak řada z nich realizovala, což potom bylo velmi pozitivně vnímáno. Čili: Cena Přístav je pro mě určitým vyznamenáním i satisfakcí za celou tu dobu, co jsem se pohyboval v oblasti výchovy dětí. Je dobře, že se takové ceny udělují. Protože jde o určitý signál vyslaný k veřejnosti, že si této oblasti někdo všímá, že lidé, kteří se jí věnují, jsou nějak oceňováni – a pro ně samé je to svým způsobem poděkování.
Jste původním povoláním pedagog. Ovlivnila nějak zkušenost učitele Vaše pozdější priority – mám na mysli směr, jímž v čele dobříšské radnice často upíráte svoji pozornost, a výběr projektů hodných starostenské podpory…?
Určitě, určitě. Já vždycky říkám, že ti, kteří jdou studovat pedagogickou školu, samozřejmě musejí prokázat jisté znalosti, vzdělání v teorii, ale tím úplným základem všeho je mít rád lidi, mít rád děti a vůbec práci s nimi jako takovou. Myslím, že jsem ve své pedagogické praxi dovedl rozpoznat schopné kantory zapálené pro svoji práci, kteří přicházeli se zajímavými projekty. Často však některý projekt nezapadal úplně do osnov, do plánu a podobně. Myslím si, že prostor k aktivitě má být opravdu nějakým způsobem ohraničen – a v tom prostoru má probíhat ohromný kvas nápadů. Svým založením jsem sportovec a tak vždycky říkám: Ano, život nebo práce, to je taková hra na hřišti: Jsou tu nějaké mantinely, nějaké nakreslené čáry, pravidla. A v těch mantinelech a pravidlech pojďme tvořit: bez faulů, bez „podpásovek“, ale ve velké variabilitě možností. Toho jsem se držel jak ve funkci starosty, tak ředitele školy. Myslím, že se to vyplácí.
V nevyužívaném objektu dobříšského kina jste poskytl nebytové prostory místnímu oddílu tomíků; podpořil a zaštítil jste jeho projekt Tibetského týdne; aktivně jste podpořil sbírku uspořádanou Mateřským centrem Dobříšek na obnovu hřiště Noemova archa; o. s. Nezdi oceňuje Vaše nasazení při vzniku nízkoprahového klubu pro mládež… A tak by se dalo dlouho pokračovat. Prosazení kterého z úspěšně realizovaných projektů ve prospěch dobříšské mládeže bylo pro Vás asi nejnáročnější?
To je velmi těžká otázka. Poněvadž prostě nemůžu říct, že by nějaký projekt byl „top“ a čněl nad všemi ostatními; každý má v sobě jistou výjimečnost… Obdivuji spíš některá sdružení – například občanské sdružení Nezdi, jehož členové myšlenku nízkoprahového klubu vysloveně vydupali z prachu. 
Město pomohlo finančně, ale oni do toho šli svým nadšením, řekl bych až naivismem: Vlastně až cestou zjišťovali, co všechno ještě musí zařídit, aby klub mohl vůbec fungovat. Myslím si, že realizaci podobných projektů nejvíc komplikují složitá pravidla daná třeba státem a jeho dotacemi: Co všechno se musí vykázat, potvrdit, donést…! Pro neziskové organizace je to nesmírně zatěžující. Stejně tak TOM 19199 Fantan začal na Dobříši působit teprve před nějakým rokem a půl a za tu relativně krátkou dobu dokázali nastartovat širokou škálu nových aktivit, maximálně spolupracovat se školami, městem atd. Nemluvě o Mateřském centru Dobříše či tábornickém oddílu Zlatý list, kteří se ve městě již delší dobu připravují skvělé akce a přispívají k bohatému společenskému životu. Obdivuji lidi v těchto neziskových organizacích, že jdou – víceméně ve volném čase – za něčím, co od nich vyžaduje vysloveně nasazení druhého pracovního poměru, kdy musí vyplnit nejrůznější formuláře a dotazníky, a ještě není jisté, jestli vůbec budou nakonec fungovat. A když pak už fungují, čekají zase na peníze, které přijdou třebas i po půl roce. A nemusí ani přijít… Je třeba jim všem jednoznačně poděkovat a sklonit se před nimi, protože takhle mohou jednat jenom nadšenci, kteří mají opravdu zájem o věc, mají rádi lidi a chtějí jim pomoct.
Oplácejí nějak občanská sdružení pracující s dětmi a mládeží městu Dobříš jeho péči? Pokud ano, čím? Co je vlastně tou měnou, v níž neziskovky podporu obce své splácejí?
Bez občana není obec. Bez aktivity lidí, potažmo neziskových organizací, se nic neudělá. Chystáme třeba akci „Pojďme tvořit na hřiště“, na níž představují neziskové organizace svůj program, svoji nabídku aktivit. Nejde ale o to přijít a někam se postavit. Je zapotřebí zajistit hudbu, stánky a další a další věci. 
Dneska už při vyhlašování akce nemusíme neziskovky ani oslovovat, hlásí se samy – a akce tak vlastně proběhne v rámci celého Dobříšska. Radnice k ní dá impuls, a kolikrát už ani ne tak radnice jako samotní představitelé neziskových organizací… Jiný příklad: Mateřské centrum uspořádá vánoční jarmark a výtěžek předá do Borotic, kde působí občanské sdružení Stéblo, které se stará o osoby se zdravotním postižením. Nebo jsme pořádali večer irské hudby a výtěžek z něj šel do azylového domu v Mokrovratech nedaleko Dobříše. V naší sportovní hale jsme připravili Den Afriky v Dobříši a výtěžek byl určen na podporu výstavby školy ve Středoafrické republice. Výborně se nám přitom spolupracovalo s farností, jak katolickou, tak evangelickou. Já jsem třeba s panem farářem ten večer moderoval; uspořádali jsme dražbu, hala byla narvaná a v ní skvělá atmosféra… Neziskové organizace tedy nejen že finanční prostředky získávají pro sebe, ale jsou schopny vytvořit akci na podporu dalších sdružení a spolků, které potřebují třeba něco dostavět, dofinancovat… A to je ona zpětná reakce: Když jsou si neziskovky „jisté“ podporou radnice a nemusejí se obávat o to, co s nimi bude zítra, je pro ně sice pořád obtížné poskládat si potřebné finance, ale dokážou to – a ještě jsou schopny je poskytnout dalším.
Máte jakožto trojnásobný otec osobní zkušenost s činností dětských a mládežnických sdružení? Jsou nebo byly Vaše děti členem některého z nich?
Můj starší syn byl například členem skautského oddílu Zlatý list (stejnojmenný nástupnický tábornický oddíl náleží k ČTU, pozn.). Příležitostně s ním spolupracuje i teď, když už má svoji práci, svoji rodinu. Prostřední syn se zase hodně věnuje sportu, je činný v Sokole, a ten nejmladší zase organizuje různé turistické aktivity. Rodinné prostředí vytváří určité vzory a mí synové se podle nich také chovají.
Pokud byste měl ve vztahu k mimoškolní práci s mládeží formulovat nějaké obecnější doporučení kolegům a kolegyním, kteří třeba v komunální politice teprve začínají – jak by Vaše rada v tomto ohledu asi nejspíš zněla?
Jsou to dvě věci. Jednak si myslím, že musí být stanovena jasná pravidla pro fungování jednotlivých organizací, pravidla na jejich podporu. Největší chybou, která by se třeba mohla stát, by bylo to, kdyby některý z podporovaných oddílů nebo spolků měl pocit, že někoho protěžujeme. Takže když jsem nastoupil v roce 2006 na radnici, vytvořili jsme „Fond sportu, kultury a volného času“ s jasně danými pravidly. Neziskové organizace přesně vědí, co musí předložit a z jakého balíku se budou žádané peníze rozdělovat. Zasedne nezávislá komise, která doporučí radě určité rozvrstvení těchto peněz; každý žadatel pak dostane jasné vyrozumění, proč, jak a kolik. Zmíněný fond zároveň představuje nabídku i pro podnikatele. Pokud vloží do fondu peníze, mají jistotu, že jsou pod kontrolou, a vědí, k čemu jsou určeny. Spolky si pak o ně mohou do fondu zažádat a jejich zástupci nemusejí obcházet tisíce dveří. Jde zkrátka o to zachovat princip vzájemné solidarity, jít do jasných pravidel a nedělat nějaké kličky a výjimky. Navíc se snažit dát lidem příležitost, vytvořit pro ně zázemí, v němž mohou dále stavět. Důležité je neříkat , že to nejde či to není možné, ale snažit se hledat alternativy a být vůči aktivním lidem otevřený a vážit si jejich úsilí.
Děkuji za rozhovor.
