Naše výprava do Rakovnicko-Kounického kraje se stala legendou, na kterou se nezapomíná. Právě tehdy, na úplném konci 80. let, třetí listopadový víkend, vedoucí žluté družiny Bobrů takřka obřadně předal mapu mlčenlivému nováčkovi se slovy: „Teď nás povedeš, Profesore, ty.“
Úzkou cestičkou, lemovanou sametovým křovím, jsme za chvíli na vrcholu hory. Tam nováček, přezdívaný ne náhodou Profesor, rozložil mapu, položil na ni kompas a několik kamínků. „Podlé téhle mapy jsme na tamhletom místě,“ a ukázal kamsi do mlžného oparu. Překvapivá věta v sobě skrývala kus zděšené bezradnosti, část velitelské rozhodnosti a trochu politické přetvářky. Možná i trochu mystiky při hledání tajemného cíle.
Nováčkovský průvodce složil mapu, kompas pověsil na krk a kamínky položil do řady na velký bílý kámen směrem, jímž bylo spíše tušit, než vidět náš cíl. Rozhlédl se po krajině a řekl třetí větu toho dne: „Tak jdeme, je to jen 526 metrů.“
To by tedy mohl být sloupek o tom, jak zazněla osudová věta, předávaná z oddílové generace na generaci a vpuštěná do okolního světa v podobě jakéhosi kresleného vtipu.
Je tu však ještě závěr pro zvídavé:
Kam jsme to tenkrát šli? To zůstává tajemstvím. Stejně tak, jako skutečnost, že vedoucí Bobrů si tenkrát na výpravu vzal mapu úplně jiného kraje.
Bastien Sane II.
