Mezi těmi, kterým Česká rada dětí a mládeže udělila loni na podzim Cenu Přístav, byl také pan Roman Línek, 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje. Cena Přístav je udělována těm zastupitelům a pracovníkům státní správy, 
kteří se dlouhodobě snaží pomáhat a (nejen) finančně zajišťovat chod sdružení dětí a mládeže.
Prostředí sdružení dětí a mládeže zná Roman Línek velmi dobře i ze svého dětství. Sám totiž vyrostl jako člen skautského oddílu. Na Cenu Přístav jej nominovala sdružení Boii, Altus a Artega.
Roman Línek významně podpořil několik ročníků chrudimské Bambiriády či keltského festivalu Lughnasad v Nasavrkách a pravidelně účastní nejen akcí NNO spadajících do Pardubického kraje, ale i jejich jednání, např. Konferenci nevládek Pardubicka.
Jaké pocity jste zažíval, když jste se dozvěděl, že dostanete Cenu Přístav?
Byl jsem překvapen. Nejsem sběratelem ocenění, ale za mnoho let ve veřejné správě jsem jich určité množství dostal. Od dobrovolných hasičů, obcí, armády, neziskového sektoru a dalších, ale žádné z nich mě tak bezprostředně nezasáhlo jako právě cena Přístav. Cítím z ní (krásně vyjádřeno modrou lahví s lodičkami) bezprostřednost a nadšení těch, kteří pro děti a mládež pracují. Nevím, zda zrovna já jsem si tuto cenu zasloužil, ale vím, že si jí vážím a zavazuje mne i do budoucna.
Můžete prozradit, jak jste prožíval vlastní dětství? Byl jste někdy členem nějaké dětské nebo mládežnické organizace?
V dětství jsem byl zvídavý, neposedný a ke starosti rodičů občas i zlobivý kluk. Rád jsem tvořil, hrál si a občas vymýšlel vylomeniny. Ještě jako předškolák jsem se stal vlčetem a pak skautem československého Junáka těsně předtím, než ho po sovětské okupaci zakázali. Ale i přesto, že skautské hnutí komunisti postavili mimo zákon, díky své rodině a našemu okolí mě skautský přístup v mnohém formoval do života. Ve vztahu k přírodě, k lidem i ve schopnosti rozeznávat špatné od dobrého. Jako téměř všichni v 70. letech jsem pak chodil ve škole do pionýra, ale cítil jsem, že tam šlo především o výchovu k obrazu státu, vlády a komunistické strany, než o to z nás vychovávat svobodomyslné, zodpovědné a rovné osobnosti. Ale chodil jsem rád i do výtvarného kroužku, na lyžování, do juda a – jak jsme tenkrát říkali – i cvičit do Sokola.
Bylo to právě díky vzpomínkám na vlastní dětství a mládí, že jste jako zástupce hejtmana Pardubického kraje pomáhal sdružením dětí a mládeže?
Investovat energii a veřejné peníze (a občas i svoje) do mladé generace je podle mne spíš pud sebezáchovy. Přes komunistickou nesvobodu jsem v dětství a mládí od lidí ve svém okolí mnoho získal a načerpal a pokud nejsem na hlavu, tak bych se měl snažit to dnes vracet. A že jsem se v dospělosti ocitl i v pozicích hejtmana či jeho zástupce, tak by toto „vracení“ mělo být o to výraznější. Měli bychom to dělat podobně všichni, protože jinak by nás sobectví, bezohlednost a nevnímání opravdových potřeb našich dětí a mládeže mohlo přivést do skutečné záhuby. Ať už to je díky vzpomínkám na vlastní dětství a mládí, či mě k tomu vedou i další skutečnosti,
tak z každé své konkrétní pomoci sdružením dětí a mládeže mám radost a příjemný pocit.
Máte nějaké osobní zkušenosti z vedení nějakého kolektivu dětí nebo mladých lidí?
Míval jsem sice tendence patřit spíše k „vůdcům party“, ale konkrétně nějakého vedoucího, kromě několika táborů a nahodilých akcí, jsem v životě dlouhodobě nedělal. V rodině jsme byli 4 sourozenci – a to byl pro mne stran zkušenosti velmi důležitý dětský kolektiv.
A který svůj konkrétní počin ve prospěch dětí a mládeže považujete za největší úspěch?
Především to, že jsem měl to štěstí a dvě děti spolu s manželkou přivedl na svět (smích). Ale teď vážně. Hodně jsem po revoluci a pádu komunismu pomáhal Salesiánskému hnutí mládeže, které se po 40 letech mohlo vrátit do Pardubic, skautům na Pardubicku, zejména když jim někdo zapálil klubovnu, která sloužila i pro krajská setkávání, Bambiriádám v Chrudimi, skautům v Jevíčku a Dolní Dobrouči, škole Svítání pro postižené děti a asi bych mohl dlouze pokračovat. Čili nedokáži vybrat jen ten jeden „nej“, ale hřeje mne u srdce, že jich je více.
Chcete něco vzkázat čtenářům. Něco dodat?
Snad jen opakovaně poděkovat za cenu Přístav 2010, poděkovat své milé ženě Šárce, která ji za mne osobně přebírala (byl jsem služebně v zahraničí) a poděkovat všem, kteří bez nároku na odměnu a ve svém volném čase věnují své úsměvy, um a energii dětem a mládeži.
Foto archiv Romana Línka a Jiří Majer
