Možná jste si ani nevšimli. 27. leden je v kalendáři označen předlouhým názvem Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Někdy se v okolí setkávám s názorem, že je tématika holocaustu „preferovaná“, že přece ve druhé světové válce byly statisíce dalších obětí, které nebyly židovského původu.
Možná je pravda, že holocaust je lépe badatelsky zpracován, prezentován v muzeích a památnících, a také velice silně vizuálně útočí na dnešního člověka. Mně osobně stačí vidět pár fotografií pořízených např. při osvobozování spojeneckými vojsky v koncentračních táborech a „mám dost“. Co je vůbec smyslem připomínání takových hrůzných událostí a rozebírání jejich vzniku, profilů jejich strůjců a postupů, kterými brali lidským bytostem důstojnost, a pak i život?
Myslím, že hlavním poselstvím je vzkaz pro všechny, aby se nestavěli ke zlu kolem (v jakékoliv situaci i době) úmyslně jako hluší a slepí. Je možné, že zlo, které se děje jinému, mě nijak neohrožuje. Nebo dokonce mohu kalkulovat s tím, že nějaké „malé“ zlo na úkor jednotlivce či menšiny bude ku prospěchu většiny. Pokud ovšem společnost či konkrétní společenství začne uvažovat takhle, původně možná nesebevědomé zlo roste a hledá si nové a nové oběti.
Jedním ze svědků doby druhé světové války byl evangelický teolog Martin Niemöller. Zprvu byl dokonce sám voličem NSDAP, prošel postupně přerodem v odpůrce nacionálně-socialistického režimu a byl vězněn v koncentračním táboře, který přežil. Místo dalšího vyprávění nechám prostor jeho zkušenosti v osobním textu:
Když nacisté odváděli komunisty,
mlčel jsem,
nebyl jsem přeci komunista.
Když nacisté zavírali sociální demokraty,
mlčel jsem,
nebyl jsem přeci sociální demokrat.
Když odváděli odboráře,
mlčel jsem,
nebyl jsem přeci odborář.
Když odváděli Židy,
mlčel jsem,
nebyl jsem přeci Žid.
Když si přišli pro mě,
nebylo nikoho,
kdo by protestoval.
Michaela Přílepková
(překlad autorka)
