Uzávěrka 1. ročníku soutěže Brána k druhým je tady. V životě se vždy najdou adrenalinoví opozdilci, kteří se přihlašují na poslední chvíli, a naše soutěž v tom není žádnou výjimkou.
Už teď je ale zřejmé, že ačkoliv se možná přihlásilo o něco méně kolektivů, než organizátoři očekávali, překvapující je pestrost všech skupin, oddílů a part, jejichž členové se chtěli do soutěže zapojit nebo zaujali někoho ze svého okolí natolik, že si ten někdo vyhledal webové stránky soutěže a věnoval svůj čas ne zcela jednoduché přihlašovací proceduře. Kdo všechno se tedy odhodlal vstoupit do Brány k druhým? Studenti gymnázia, dobrovolníci ze známých i méně známých organizací, děti z DDM, skauti, ochránci přírody, rybáři, divadelníci a další. Co všechno udělali pro své okolí, to vám v této chvíli ještě nebudeme prozrazovat. Je ale nepochybně skvělé, že jsou členy právě té svojí party, která jim pomáhá určovat správný životní směr. Také novinář Erik Tabery, šéfredaktor týdeníku Respekt, který je jedním z patronů soutěže a členem poroty, si jako kluk našel tu svoji správnou partu.
Vy jste byl jako kluk členem skautského oddílu. Co členství v něm znamenalo pro váš život celkově a co konkrétně pro vaši nynější profesi?
Znamenalo to hodně. Především zábavu, hodně dobrých kamarádů, bez nadsázky dobrodružství. Asi to, co si přeje každý kluk. Pro moji práci to také znamenalo dost. Tam jsem se svým způsobem poprvé choval i trochu jako novinář. Třeba jsem do kronik zanášel reportáže z toho, co jsme zažili a viděli. Byla to škola i v jednání s lidmi, a později i ve vedení lidí. Vždy mě fascinovala historie skautingu, přes kterou jsem se více dostával i k historii celé země. A v neposlední řadě snaha řídit se nějakými hodnotami. To všechno mělo na mě vliv.
Co vám dává novinařina a co dáváte vy jí? A čím je pro vás svět médií přitažlivý?
Je to nejhezčí práce, kterou si umím představit. Nikdy není stejná, stále se něco děje. Má v sobě společenskou odpovědnost i zvídavost. Baví mě snažit se chápat události, vědět, proč se to či ono odehrálo a pak to sdělovat veřejnosti. Je skvělé, že za to ještě můžu být placen. Na oplátku novinařině dávám čas, který je nepochybně nadstandardní. Stejně jako míra energie.
A jak podle Vás působí současná média na děti a dospívající?
To je velmi těžká otázka a chtělo by to asi nějaký výzkum. Média v mnoha ohledech plní svou roli při odhalování nepravostí. Nicméně mi přijde škoda, že se stále méně objevuje psaní v kontextu. Jsou události, kterým lze porozumět pouze tehdy, když se odvypráví v souvislostech. A jak ubývá seriózních médií, ubývá i takového psaní.
Potřebujete pro vaši práci odvahu? Dají se vůbec při novinářské práci hájit nejvyšší skautské hodnoty Pravda a Láska?
Myslím, že odvaha není až tak moc třeba. Nepatřím k těm, co přehánějí vyprávění o tom, jak je to těžké povolání. Musíte spíše vědět, co chcete. Musíte mít srovnané své ambice, abyste nechtěli z informování přejít k ovlivňování. Z tohoto pohledu jsou zmiňované hodnoty asi nejdůležitější. Novinář má vždy stavět na pravdě a zároveň by měl mít lidi rád, protože jim svým způsobem slouží. Což se samozřejmě lehce řekne, ale ne vždy to jde snadno naplnit.
Má podle vás v dnešní době ještě smysl skautský příkaz každodenního dobrého skutku?
Určitě, už proto, že vám neustále připomíná, že nemáme myslet jen na sebe. To, že se každý den nepodaří, nevadí. Důležité je vědět, že by o to měl člověk usilovat.
V čem a jak by bylo podle vás zapotřebí v dnešní době podporovat děti a mládež?
Když bych to měl shrnout, tak je třeba neustále rozvíjet otevřenost. Aby se lidé nebáli jinakosti, aby byli otevření jiným názorům, kulturním vlivům. Aby vnímali tu obrovskou výhodu otevřené Evropy, jejíž jsme součástí. Když se otevřenost spojí s kritickým myšlením, je to podle mě ideální kombinace.
Co pokládáte v současné době za zvlášť potřebné pro rozvoj občanské společnosti?
Asi bych navázal na tu otevřenost. Stále se tu hodně staví bariéry, i když se to pomaličku zlepšuje. Stát, úřady a politici by měli chápat, že občanská společnost je nejzásadnější spojenec. Bez něj nemůže žádný stát fungovat.
Co říkáte na názor „hlasu lidu“: Stejně s tím nic nenadělám? Stejně si udělají, co budou chtít?
Já mu nerozumím. Kdybych si to řekl, bral bych to, že jsem selhal. Já přeci nejsem odpovědný za jednání druhých, ale jsem stoprocentně odpovědný za jednání své. I kdyby se všichni rozhodli zapálit les, neznamená to, že půjdu také. A podobně je to ve vztahu ke společnosti či politice. Každý by si měl říct, že svět závisí jen na něm. A nebude daleko od pravdy. A mohu vám ze své zkušenosti říct, že nic neslyší špatní politici raději, než větu „já s tím nic nenadělám“. Jim se slabí občané hodí.
Proč jste se rozhodl stát se patronem naší soutěže Brána k druhým?
Považuji za dobré, když se mladí lidé dobrovolně snaží pomáhat. A jsem rád, když u toho aspoň trochu mohu být.
Děkuji za rozhovor.
Svatava Šimková, Národní institut dětí a mládeže
