Monika Ticháčková, dobrovolnice EVS vyslaná Duhou do Rakouska, píše o svých zkušenostech a zážitcích:
Vždy mě lákalo cestování, odjet někam daleko od domova, pryč z České republiky, poznávat jiná místa a kultury. Pokaždé mi ale něco stálo v cestě. Jednou to byl nedostatek finančních prostředků, jindy mi chyběl nějaký kumpán na cesty a kuráž odjet sama. Jelikož jsem se v rámci svých studií nemohla zúčastnit Erasmu, ukázala se možnost, odjet jako dobrovolník v rámci Evropské dobrovolnické služby (EVS), jako jedinečná příležitost. Tak jsem se rozhodla strávit téměř rok v hlavním městě bývalé Rakousko-Uherské monarchie.
EVS (European Voluntary Service) se dá pojmout různými způsoby: jako poklidný prázdninový výlet, pracovní stáž plná tvrdé dřiny, vzdělávací proces nebo třeba jako nikdy nekončící alkoholový večírek. Já si zvolila způsob průzkumnický.
Chtěla jsem prozkoumat své schopnosti. Odjet úplně sama do Vídně bez znalosti německého jazyka pro mě byla veliká výzva, ale zároveň i silná motivace. Chtěla jsem poznávat místní lidi, takže naučit se německy se pro mě stalo prioritou. Když jsem pak mohla jít se svými vídeňskými kamarády do kina, aniž by museli brát ohledy, zda je film s anglickými titulky, měla jsem vyhráno.
Dále jsem se snažila poznávat své osobní hranice a meze. Pracovala jsem v kavárně „Kolar Psy“ s lidmi trpícími různými psychickými problémy. Člověk nikdy neměl dopředu tušení, co ho v práci bude čekat. Měla jsem tak možnost podívat se na svět i z úplně jiného pohledu. A i když jsem se občas musela vypořádat s nelehkými situacemi, svou práci jsem si zamilovala.
Jiným bodem mého poznávání pak bylo také město a místní kultura. Rozhodla jsem se proto abstinovat od internetu, protože by mě zbytečně držel doma a okrádal o čas, který jsem mohla trávit procházkami po městě, návštěvami galerií, kaváren a barů. Pořídila jsem si staré kolo, dala mu jméno Jackson (podle amerického malíře Jacksona Pollocka) a s tímto společníkem jsem pak křižovala Vídeň a objevovala její nepopsatelné krásy – zeleň Dunajského ostrova, hučení historického centra města, ticho malých uliček a skrytých zákoutí, pouťová světla Prátru, undergroundovou atmosféru místních klubů a mnoho mnoho dalšího.
Po skončení EVS projektu jsem se vrátila zpět do České republiky, ale má průzkumnická mise tím rozhodně neskončila. Do Vídně se vracím a vracet budu, protože je tam toho stále spousta k objevování a hlavně jsem tam nechala kus svého života a skvělých lidí, kteří se stali mou místní rodinou. Život ve Vídni pro mě byl báječným zážitkem a nenahraditelnou zkušeností, která se ale dá jen těžko shrnout do pár řádků. Doporučuji zažít na vlastní kůži.
