Když mluvíme o veřejné prospěšnosti, otázkou je, koho si pod pojmem „veřejnost“ máme vlastně představit a kdo bude rozhodovat o tom, co je a co není veřejnoprospěšné. Na důležité aspekty nově vznikajícího zákona o veřejné prospěšnosti upozornil Douglas Rutzen, mezinárodně uznávaný odborník v této oblasti.
Prezident a generální ředitel International Center for Not-for-Profit Law (ICNL) Douglas Rutzen hovořil na téma veřejné prospěšnosti 21. února 2013 v prostorách Amerického centra na pražské Malé Straně. Besedu s ním zorganizovala Asociace veřejně prospěšných organizací spolu s Katedrou studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií UK. Během vystoupení, navštíveného dvěma desítkami zájemců – především z řad nestátních neziskových organizací – mu sekundoval zástupce zmíněné katedry Petr Pajas, specialista na problematiku neziskového sektoru.
„Vláda se vždy velmi ráda chopí rozhodování o tom, co je veřejná služba. Nebo si o tom budeme rozhodovat my občané…?“ vznesl klíčovou otázku Douglas Rutzen. Podotkl, že pokud člověk vnímá občanskou společnost jako něco, co vyplňuje potřeby státu, pak ho neudiví, že ministerstva chtějí určovat, co se má jejím přičiněním dělat.
Existují však ještě jiné modely. Například v USA je definice veřejné prospěšnosti velmi přísná; příslušným arbitrem tam jsou ovšem finanční úřady, instituce doslova a do písmene nezávislé. Přednášející upozornil, že tento systém by jinde nemusel fungovat, a to právě vzhledem k rozdílnému postavení finančních úřadů v té které zemi.
Chystaný zákon o veřejné prospěšnosti může představovat velkou změnu ve vztahu k občanským sdružením, jichž se bude týkat. Petr Pajas ji vidí právě v onom rozhodčím, který posoudí charakter dané organizace. Dosavadní roli ministerstva vnitra by tak v „posuzovacím“ ohledu mohly převzít soudy. I přes jisté výhrady (např. jejich přetíženost, formulace termínu v novém Občanském zákoníku) chová Petr Pajas jistou naději, že veřejnoprávnost budou rozumně posuzovat nezávislí soudci. A to přesto, že „každý soudce může mít jiný názor na to, co je veřejné blaho – kromě aktivit jasně definovaných v zákoně“.
Právě veřejné blaho by mělo být podle Douglase Rutzena výsledkem činnosti veřejně prospěšných organizací. Věc ale není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Může být kupříkladu příjemcem takto vyvíjené pomoci třeba jen jeden jediný člověk? Maďarská zkušenost, získaná v tamních soudních síních, říká, že ano – v případě výjimečně vzácné choroby… Nebo: podle britského zákona o dobročinnosti se musí takto pomáhat chudým – ale co třeba pomoc při začleňování sociálně znevýhodněných, ale nikoli chudých lidí (jako příklad zde posloužily osudy některých imigrantů, konkrétně žen čínských obchodníků) do většinové společnosti? Nebo: některé pojmy jako „vzdělávání“ znějí samy o sobě velmi „veřejněprospěšně“; co když se ale bude skupina lidí vzdělávat v tom, jak hrát dobře poker nebo jak poznat dobré víno…?
Faktem je, že podle Douglase Rutzena „potřebujeme mít právní rámec včetně zákonů o veřejné prospěšnosti, aby neziskové organizace mohly získat dostatečné zdroje pro to, čím se zabývají“. Bude tedy třeba mj. stanovit, kdo bude vykonávat příslušnou daňovou agendu, kdo bude rozhodovat o benefitech. V ČR by přitom, míní Douglas Rutzen, bylo lepší, kdyby arbitrem byl někdo nezainteresovaný na výběru daní a kdyby benefity spjaté s uznáním statusu veřejné prospěšnosti začaly nabíhat okamžitě a nepodléhaly ještě nějakému dalšímu rozhodovacímu procesu…
Generální ředitel ICNL podmínky u nás dobře zná. V období přechodu Československa k demokracii působil jako právní poradce československého parlamentu a učil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Z modelu veřejné prospěšnosti zpracovaného ICNL na základě mezinárodních zkušeností se vycházelo i při přípravě českého zákona o veřejné prospěšnosti. Jeho návrh je nyní v připomínkovém řízení. „Je na vás v České republice, abyste se (o podobě zmíněného zákona) rozhodli, možná na to bude čas,“ shrnul Douglas Rutzen.
