Varování: Toto není novinářský text, ale osobní postřeh
Záplav jsem bohužel osobně zažil už několik. Třikrát jako dobrovolník, jednou jako zasažený, nyní jako téměř zasažený. Musím říct, že víceméně z každého střetu s vodou jsem si odnesl o této společnosti lepší dojem, než jsem kdy měl. Překvapení?
Vezměme si například občany. Ať už to bylo na Moravě v devadesátých letech nebo o pár let později v Čechách a Praze, ohleduplnost lidí v drtivé míře dramaticky vzroste. Lidé spolu víc mluví – v obchodech, na ulici, zastaví se i sousedi, kteří se léta míjejí (ať už bezděky či záměrně). Podobný zážitek si z Prahy odnáším i letos.
Je nedoceněné, co s člověkem udělá projevená empatie. Jsou totiž chvíle, kdy chcete vědět jediné, že nejste sami. Toho jsem si všiml už v roce 1997, tehdy jsem jako dobrovolník působil na dvou místech. Jedno bylo na jižní Moravě a druhé na severní. A vypadalo to jako případová studie. Na jihu byl aktivní starosta, který obcházel své spoluobčany, pomáhal, vyjednával. Atmosféra byla vzhledem ke zkáze překvapivě dobrá, nemizela naděje. Dohodl se i s elitními vojáky z nedaleké základny, že přijeli pomáhat (bohužel to tehdy nikdo neoznamoval v přímém přenosu televize). Brali to jako samozřejmost.
Na severu jsem pomáhal v obci, která byla zasažena mnohem méně než ta na jihu, ale atmosféra byla opačná. Starostu jsme nespatřili ani jednou, všude panoval chaos a lidé byli často od sebe izolovaní a mnohdy prožívali zalití zahradního domku hůř, než ti, kteří na jihu přišli o střechu nad hlavou. I proto musím říct, že když jsme teď byli znovu v napětí, jestli nás voda zaplaví nebo ne, nemohl jsem věřit svým očím, když se politici na pražské radnici osočovali, kdo je větší babrák. A média pak s nimi vedla vážné rozhovory, jestli ve skutečnosti nejsou ještě větší babráci. V tu chvíli jsem chtěl vidět tiskovou konferenci, kde by byli všichni šéfové stran sedící v zastupitelstvu, a poslouchat, jak o mě chtějí pečovat. Chtěl jsem tedy slyšet to, co slyšeli lidé v Americe před prezidentskými volbami. Tam republikánský guvernér státu zasaženého živly chválil prezidenta Obamu za skvělý postup. Přitom Obama v tu chvíli ještě moc udělat nemohl. Guvernér také určitě tušil, že konkurentovi pomůže vyhrát volby, ale stejně tak věděl, že jeho občané chtějí slyšet jediné: země pro vás dělá vše, co může.
Připišme, prosím, do příští protipovodňové strategie následující: Hádky o tom, kdo kdy selhal, nechme až na chvíli, kdy voda opadne. Díky!
Česko to těžší teprve čeká (některé oblasti doslova, protože k nim ještě nedorazila velká voda). Odklízení, zjišťování škod, únava, stres atd. Zkušenost ale také ukazuje, že stát, obce, Evropská unie a nevládní organizace dokážou velmi rychle pomoci. Je nutné, aby i letos tohle zafungovalo nejlépe, jak jen to jde.
Bude se také hodnotit, kde protipovodňová opatření pomohla, kde selhala či nebyla vybudována vůbec. Sám jsem byl ale letos svědkem toho, jak se řada lidí poučila a situaci nepodcenila. Vybavení domácností se vynášelo do pater či odváželo jinam. Lidé si přes sociální sítě nabízeli pomoc, informace či ubytování. Zkrátka se učíme v čase klimatických změn fungovat jinak, jsme zkušenější. A i to je dobrá zpráva.
Jak jsem zmínil v úvodu, tohle není novinářská zpráva. Určitě by tu mnozí mohli okamžitě vyjmenovat opačné zážitky.
To jsou ale jiné příběhy, tenhle je můj.
Erik Tabery (převzato z Respektu se svolením autora)
