Rozhovor s básníkem a spisovatelem Pavlem Vránou, autorem dětské literatury
– o jeho postavičce Tetky vrány, o tom, proč je šmolkově modrá, i o jeho spolupráci s výtvarníkem Jaromírem Františkem Palme (a mnoha dalšími, neméně zajímavými lidmi). A také o tom, co má společného Seifertova ulice na Žižkově s jednou společenskou deskovou hrou a snad i – kdoví – s úplně malilinkatým ostrůvkem kdesi v Tichomoří.
V loňském roce spatřila světlo světa knížka Tetka vrána, která je určena nejmenším čtenářům. Kudy se její osud klikatil…?
Tetka vrána vyšla během posledních dvaceti let už potřetí. První vydání obsahovalo jenom jeden příběh. Mělo náklad dvacet tisíc výtisků a je rozebráno. Druhé vydání čítalo šest příběhů, náklad byl deset tisíc. A opět: zcela beznadějně rozebráno. Teď vyšla Tetka vrána hodně rozšířená, už běžela i v rádiu, jako Hajaja. A prodává se zas.
Tetce vráně jste dal do vínku jednu zajímavou vlastnost, a sice „růst“ spolu s věkem čtenáře nebo toho, komu je předčítána. (Knížka totiž začíná veršovanými příběhy určenými k předčítání těm nejmenším, pokračuje snadno zapamatovatelnými – ale už „pokročilejšími“ – básničkami, vhodnými pro čtenářský věk odpovídající první až třetí třídě, a uzavírá ji blok prozaických vyprávění pro děti, které už samy bez potíží čtou.) Máte povědomí o tom, jak se tohle rozčlenění knížky osvědčilo v praxi?
Ano, mám, protože s Tetkou jsem zažil už hrozně moc čtení. Jezdil jsem a jezdím i po školách, po knihovnách – a čtu. Je to úžasná věc, že Tetku můžu číst předškolákům stejně tak jako třeťákům. A co mě snad těší nejvíc, že za mnou přišli rodiče s úplně prvním vydáním Tetky vrány – šli si koupit teď to nové – měli s sebou už i dospívajícího potomka a říkali: „Tak tenhleten na tom vyrost´.“
Spolu s Vámi vdechl Tetce vráně rozšafný pohádkový život ilustrátor Jaromír F. Palme – Fumas. Jak se Vám s ním spolupracovalo?
My se s Fumasem známe obrovskou spoustu let. Kdysi, kdysi byla jakási sláva, už si přesně nevzpomenu, kolem které knížky; myslím, že šlo o druhé vydání Tetky vrány, asi před osmi lety. Fumas se tam objevil s rodinou a jeho manželka se mě přišla zeptat, jestli jsem to doopravdy já, ten, co dělal Tetku vránu, která vycházela kdovíjak dávno v Betynce na pokračování…? Měli s sebou dvě děti, které na Tetce vráně také „vyrostly“. Slovo dalo slovo a celé to pak dopadlo tak, že Fumas teď tu třetí Tetku vránu skutečně ilustroval. Mám ho jako ilustrátora neuvěřitelně rád. Ale i jako kamaráda, samozřejmě.
Hravé obrázky zobrazují Tetku vránu tak, jak jste ji pro dětskou fantazii vybájil Vy: totiž modrou. Vrány jsou přitom, jak víme, černé a chceme-li vyzdvihnout čísi pozitivní odlišnost, tak hovoříme o „bílé vráně“. Tetka vrána je ale šmolkově modrá… Bylo Vaším autorským záměrem přijít s postavičkou, se kterou by se mohly bez problémů ztotožnit i děti různě vysmívané a odstrkované z kolektivu, z dětských part?
Právě na tohle téma je jeden z příběhů Tetky vrány. Jestli dovolíte (pohotově začne listovat knížkou, kterou má po ruce), v něm si právě Katka – což je kamarádka Tetky vrány, holčička, asi tak druhačka, třeťačka – stěžuje, že se jí kluci smáli. Hlavně jeden kluk se jí smál, že je pihovatá…
…Že je „opálená přes cedník“ tam, myslím, stálo…?
Ano, (čte):
Opálená přes cedník,
křičel jeden uličník.
A teď budu citovat tu poslední sloku:
Podle hlasu poznáš ptáka.
Podle činů darebáka.
Nesmíš z toho dělat vědu.
Prostě NESUĎ PODLE VZHLEDU.
Takže tam je to naprosto jednoznačný; nevím, co bych k tomu ještě dodával.
Jedna z úvodních poznámek v té knížce sděluje čtenáři, že výnos z prodeje Tetky vrány jde na podporu činnosti občanského sdružení (podle nového občanského zákoníku tedy zřejmě spolku) Ostrov čtení a her. Proč jste se coby autor rozhodl zříci honoráře ve prospěch vydavatele, respektive nakladatele – jímž mimochodem Ostrov čtení a her je?
Tady došlo k mediálnímu šumu. Já honorář dostal, ale výnosu z prodeje se zříká nakladatel. Tapatan, to je něco, co mě baví, láká, s čím já si hraju. Jsem tu kvůli dětem, prakticky od rána do večera: dělám jim tady pořady, prodávám knížky a jsem šťastný za to, že v téhle nádherné oáze – Ostrova čtení a her – můžu být. Je to takové pohlazení pro mě, důchodce, dědka, který najednou má pořád co dělat… a má to smysl.
Ostrov čtení a her nese také název Tapatan. Odkud se vzal?
Tapatan – to je krásné slovo, nádherně znělé – je údajně hra, společenská stolní desková hra. Ale snad to má být i ostrov někde u Filipín. Takový malilinkatý ostrůvek. Jestli je to pravda, je to úžasný. Kamarádka má kamaráda, a ten se asi před dvěma roky – nevím, jak se mu to povedlo – odstěhoval na Filipíny. Ona je s ním v kontaktu a zrovna včera mi slíbila, že ho „přidusí“ a že musí zjistit, jestli tam někde ten Tapatan skutečně existuje. A že nám dá vědět.
Tapatan se vynořil na okraji Žižkova poměrně nedávno, loni v létě. Kdo vlastně stál za jeho objevením, kdo kreslil první vrstevnice jeho pomyslné mapy?
Musím se přiznat: byli jsme to já se Stáňou – se Stáňou Tapatáňou, jak jí říkáme – Stáňou Findejsovou, kterou tahle myšlenka naprosto nadchla. A tak jsme začali shánět všechny možné známé, neznámé, kteří by nám jakýmkoliv způsobem pomohli. Musíme obrovsky poděkovat Praze 3: pomoc lidí z naší radnice byla naprosto nedocenitelná… Bavilo je to. A mají z toho taky radost, že tady Tapatan začal fungovat. Že nám sem chodí školy. Že si učitelka z jedné školy zavolá do druhé školy své kamarádce a říká: „Já jsem tam byla: určitě tam jdi s dětmi taky… – Je to obrovský potěšení.
Já zase musím mluvit o tom potěšení, ale na nás se nabalila taková spousta skvělejch lidí: Valinka Zawadská, Ivo Šmoldas, Jirka Žáček, Vašek Vydra, Jirka Lábus… Tapatan nám tady otevírala paní starostka Vladislava Hujová. 
Hrozně nám pomáhá vedoucí odbory kultury paní Eva Hájková. Kdo ještě nám… – no, nemůžeme zapomenout na Jardu Svěcenýho… To jsou přitom všechno lidi neuvěřitelně vytížení. A třeba právě Jarda Svěcený je ochotný a schopný, ačkoliv se třeba právě vrátí z nějakého zahraničního zájezdu, sebrat se a rovnou k nám zajet – a zahrát a popovídat si. A tak je to vlastně s nimi se všemi.
Mohl byste představit činnost Ostrovu čtení a her?
Základem veškeré naší činnosti jsou knížky. Čtení a povídání o knížkách, o postavách a příbězích, které v sobě nesou. V dnešním přetechnizovaném světě, kdy nikdo nemá na nic čas, je to opravdu oáza. Děti se tu naladí do světa fantazie. Odpojí se od „techniky“ a spustí svou fantazii. Nenásilně se učí pracovat s textem, to v navazujících besedách a soutěžích; například dovypráví nedočtený příběh, samy složí básničku, malují či pracují s papírem v tvůrčích dílnách. Ty vedeme my nebo přímo konkrétní ilustrátor. Také připravujeme tematické výstavy, ke kterým vždy připravíme speciální pořady. Tyhle pořady pak přidáme k naší stálé programové nabídce, kterou pravidelně posíláme do škol. Tohle všechno můžete najít na našich stránkách www.tapatan.cz. Ze školy nám zavolají nebo napíšou, o jaký pořad mají zájem a rezervují si termín. A když tam není pořad, který by jim vyhovoval, a mají představu, co by asi tak chtěli, není to problém. Povědí nám to, my seženeme literaturu – a do čtrnácti dnů jim takový pořad postavíme.
Funguje tu mini-knihkupectví, především kvůli tomu, abychom vyhověli a udělali radost těm, co přijdou, že si tady vyhlédli knížku a jestli si ji můžou koupit. Když sem do Seifertovy ulice ale přijde i jedno jediné dítě nebo rodič s děckem a řeknou, že by chtěli poslouchat pohádku, tak si s nimi já nebo kolegyně sedneme – pohádku jim přečteme. Mohou si tu i hrát, máme tady pro ně pro ně množství různých deskových a logických her a hlavolamů, ale ta hlavní činnost je založena na čtení. Nevěřil byste, s jakým zájmem se děti po skončení pořadu vrhnou na knížky, které tu máme vystavené. Můžou si je prohlížet, popřípadě si je i koupit. Ale prodej knížek není tím, na čem to celé stavíme. Děti zkrátka přijdou domů, chytnou rodiče a někdy ještě ten samý den, někdy za dva dny, někdy za týden je sem přivlečou: „Já jsem tady viděl, viděla tuhletu knížku…. A já ji chci…“ Rodiče ji koupí – a mně udělají neuvěřitelnou radost, protože zase vím, že další dítě čte… Každé dítě za to stojí. Mimochodem, takhle sem odvlekla svýho tátu i malá Matásková. To bylo hrozně hezký – táta přišel a: „Co s ní mám dělat? Ona tu má vybranou knížku…?!“
Tím vlastně už odpovídáte na další otázku: jakou má Tapatan odezvu od těch, jimž je určen především, totiž od dětí?
Je to tak, jak Vám to popisuju. Třída, která k nám přijde jednou, přijde podruhé, potřetí… Prostě se vrací. Svět knížek se svými příběhy a fantazií představený jinak, bez mentorování, zábavnou formou, děti chytne. Chtějí si číst, chtějí si o tom povídat. Nejen s námi. Ale hlavně se svými rodiči. A ta nejlepší odezva? Děti, které k nám přijdou se svou třídou, pak přemluví doma mámu nebo tátu a přijdou s nimi. Co vám k tomu mám víc říct? Podívejte se schválně na naše stránky, tam uvidíte fotky z pořadů, které tady už proběhly. Byly tu třeba dvě učitelky, odněkud od Kolína, úplně nadšené, tak jsme se dohodli, že sem půjdou se svými třídami na Andersena. Pan ředitel jim prý opatří autobus, přijedou a budeme si číst Andersena. Už si objednaly i knížky, které do školy nakoupí… I takové věci se dějí.
Chtěl byste Vy sám na závěr našeho rozhovoru dodat něco, co tady ještě nezaznělo a bylo by škoda o to čtenáře připravit?
Co tu nezaznělo? Toho je určitě hodně. Prostě se k nám přijďte podívat, ptejte se, nebo nám můžete dát další nápady. Když nepůjdete sami, pošlete děti.
Děkuji za rozhovor.
