Už jsme tak přivykli přívalu špatných zpráv, které se denně valí z monitorů, displejů či z éteru, že je vlastně ani nevnímáme.
Mladé atentátnice – vůdce vrahů – terorismus – rukojmí – útok – strach – slova, opakující se nejen v posledních dnech v titulcích zpráv. Krvavé lázně jsou na denním pořádku. Staly se součástí naší každodennosti, přijmeme je často bez pohnutí, jako nutné, ritualizované zlo.
Jistě, nikdo nemáme tolik slz, abychom je dokázali prolít za každodenně mařené životy někde daleko od nás, za nenávistné žhářské útoky, z nichž – třeba v České republice – vycházejí nadosmrti zmrzačené děti, za beznaděj těch, komu někoho blízkého zranili či unesli.
Pokud se ale dokáže po jedné z těch novodobých apokalyps sejít víc než milion lidí, pokud pochodují centrem velkoměsta se svými vůdci, jimž možná za to či ono před nedávnem oprávněně spílali, pokud jim nad hlavou v pestré pospolitosti zavlají zástavy všech možných zemí, pokud v čele průvodu jdou ti, kdo včera osiřeli, přišli o své drahé, jejichž přátelé leží zraněni v nemocnicích, pokud tito lidé jsou ruku v ruce a volají, že chtějí zůstat jednotni a spolu, pak snad ještě zbývá trocha naděje.
Francie, kterou známe raději jako tančící, debužírující, Francii dobrého vína a malířů zvučných jmen, to v uplynulých hodinách dokázala.
Na tomhle místě obvykle přinášíme zprávy ze zcela jiného prostředí. Užíváme ale – stejně jako nebozí redaktoři napadeného časopisu Charlie – obrovské výhody: jsme svobodní a nedovedeme si představit, že by to mělo být jinak.
I proto píšeme tyhle řádky.
Michala K. Rocmanová, skautka
Tomáš Novotný, tomík
