Česká rada dětí a mládeže přijala pozvání Německé spolkové rady mládeže (DBJR), Polské rady organizací mládeže (PROM) a Izraelské rady organizací mládeže (CYMI) na pracovní seminář s provokativním názvem „Psát poezii po Osvětimi je barbarské“, spojený s uctěním památky holokaustu v polském Krakově a Osvětimi.
27. leden se stal mezinárodním dnem uctění památky holokaustu. V tento den roku 1945 Sovětská armáda osvobodila nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. Tato událost se stala symbolickým vítězstvím nad zvůlí nacistického režimu v Německu, který zřídil šest masových vyhlazovacích táborů a stovky koncentračních a pracovních táborů po velké části Evropy včetně území České republiky. Obrázky a svědectví z koncentračních a vyhlazovacích táborů šokovaly celý svět a po právu je lze považovat za jedny z největších zvůlí a zločinů proti lidskosti v historii lidstva. V Osvětimi bylo zabito a zemřelo za nelidských podmínek přes 1,5 milionu lidí, z velké většiny Židů. Celkem v rámci holokaustu zemřelo přes 6,5 milionu Židů, Romů a dalších lidí a příslušníků různých menšin a národů. Ztráty na životech během druhé světové války byly ještě násobně větší. Zvěrstva nacistického režimu dále ovlivnila životy milionů dalších lidí a děje se tak neustále, byť již v menší míře.
Není tedy divu – a je správné – že si toto symbolické výročí připomíná celý svět, včetně České republiky. Zároveň je dobré klást si otázku, co tato událost znamená pro dnešní dobu i práci s mládeží. Je poselství Osvětimi, Terezína… zjednodušeně holokaustu stále aktuální? Jaký účel má pro dnešní mládež? A jak tuto událost vnímají mladí lidé ve Vašem okolí?
Nejen zmíněný mezinárodní seminář či mezinárodní konference konaná v Praze jsou jasnou odpovědí na otázku týkající se aktuálnosti tématu. Tento seminář byl v mnoha ohledech zvláštním a také pozitivním krokem vpřed. Poprvé od druhé světové války se konal mezinárodní seminář zaměřený přímo na mládež a práci s mládeží, a to i s podporu a účastí vrcholových zástupců velvyslanectví Spolkové republiky Německo či polské ministryně školství. Poprvé se k uctění památky holokaustu v oblasti mládeže setkaly společně za tímto účelem zástupci organizací mládeže Německa, Polska a Izraele. Zároveň byli přizvání i zástupci České republiky a Rakouska. Sedmdesát let po osvobození Osvětimi existuje mezinárodní vůle podpořit dialog mezi mladými lidmi, pro které jsou tyto události „dávnou historií“, jejíž důsledky však přetrvávají dodnes. V integrující se Evropě je vůle ke spolupráci, vzájemnému poznání a snaze o pochopení takřka nepochopitelného. Zároveň je ale stále se co učit a je i výzvou pro organizace dětí a mládeže a s mládeží pracující, aby se jí chopily – zejména v kontextu současného narůstajícího neporozumění, nenávisti vůči odlišným kulturám, etnikům a lidem odlišujícím se od osobně vnímaného „normálu“. Skupinové i osobní odlišnosti mezi lidmi jsou normální a jsou faktem, nicméně není důvod, aby byly krokem k nenávisti a k jakýmkoliv zločinům.
Již desítky let navštěvují v rámci svého povinného i neformálního vzdělávání desetitisíce mladých Němců a mladých Izraelců tábory v Osvětimi, aby se dokázali lépe seznámit s tím, co se stalo a tolik ovlivnilo jejich národy do dnešních dní. Nicméně na události před 70 lety není dobré dívat se pouze pohledem svého národa. Není dobré se „litovat“ či „obviňovat“. Dnešní mladá generace z jakékoliv země nenese žádnou odpovědnost za to, co se stalo. Na druhou stranu nese odpovědnost za to, aby se něco podobného nikdy neopakovalo. A této odpovědnosti by si měl být vědom jeden každý z nás!
Je tedy i otázkou pro Českou republiku a její vzdělávací systém – ať již formální či neformální – jak se s tímto historickým dědictvím vypořádá. Jednoznačným závěrem daného semináře bylo, že nejde jen o učení se historických faktů, ale i o formování postojů a dovedností rozpoznávat drobné všední události, které pokud budou přehlíženy, mohou vést k podobným zvěrstvům, jaká se děla nejen v Osvětimi. Protože vždy se mohou opakovat situace, kdy bude rozhodováno „o nás bez nás“ – a je jedno, jestli v tu chvíli budeme „my“ Čechy, Moravany, Romy, Cikány, muslimy, Židy, homosexuály, černovlasými, tetovanými, vysokými, bohatými, chudými či jinak „se odlišujícími“.
I my v České republice máme svoji historickou zkušenost z počátku druhé světové války, kdy bylo rozhodnuto „o nás bez nás“, a mělo by být naším morálním imperativem si uvědomovat každý den, v různých situacích, k jakým následkům taková rozhodnutí spojená s lhostejností či nenávistí mohou vést – symbol Osvětimi a holokaustu jsou jedněmi z největších připomínek, které to dokazují. Snažme se tedy všichni formovat naše postoje v souladu s humanitou a demokratickým rozhodováním všech. Vzdělávací systém a organizace dětí a mládeže mají v tomto své nezaměnitelné místo a odpovědnost.
Je i otázkou státu a naší společnosti, zdali chce podporovat vzdělávání i formou osobního setkání a prožitku mladých lidí jak s místy, tak lidmi z ostatních států – aby vzdělávaní mohli sami prožít a uvědomit si, co se může ve společnosti stát, pokud budeme lhostejní či přezíraví, pokud se jednotlivec nedokáže vzepřít nelidským příkazům či pracovat se svými negativními emocemi a frustracemi vůči ostatním. Ono je i pochopitelné, že když se (mladý) člověk dozví o některých věcech, začne cítit zášť či rozhořčení, ale je možné si také zároveň uvědomit, že každý nese jisté dědictví svých předků, ale nemůže za něj a je jen na každém, jak se s tím pozitivním i negativním vyrovná a čím přispěje společnosti. Není žádným tajemstvím, že každý má výsostné vnitřní právo, které mu nikdo neodebere, rozhodnout se v danou chvíli sám za sebe – dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, každou chvíli, i teď.