Nelez tam, nesahej na to, běž od toho dál! Některé matky by svoje děti nejraději navlékly do skafandru, jen aby se vůbec nedostaly do kontaktu se špínou nebo s nebezpečím. Dělají velkou chybu!
Péťa je normální, čilý, zvídavý pětiletý klučina. Když jde s maminkou do parku, vidí kolem sebe tolik zajímavých věcí, že neví, co dřív – jestli pohladit chlupatou housenku, lezoucí přes cestičku, nebo přelézt kus povaleného kmene. Jakmile ale poodběhne nebo po něčem natáhne ruku, hned se za ním ozve: „Péťó! Nech to! Pojď séém!“ Kdybyste se jeho maminky zeptali, proč ho chvíli nenechá na pokoji, řekla by: „A co když z té klády spadne! Kdo s ním bude doma, až si zlomí nohu? Já! A ta housenka? Fuj, takový hnus!“
Ne, Péťa neutrpí zásadní újmu, když si pro jednou nebude moct sáhnout na housenku nebo lézt po kládě. Pokud se ale takové situace objevují den co den, ovlivnit by ho to mohlo. Podle vývojové psychologie si má totiž dítě v každém období splnit takzvané vývojové úkoly. Týkají se oblastí, které se právě v té době překotně rozvíjejí – a v předškolním věku jde ve značné míře o jemnou a hrubou motoriku.
Už chápete, proč…?