Moje první opravdová cesta vedla na ostrov Djerba. Nádherné místo ve středozemním moři, které patří Tunisku. Díky rozloze 520 km2 se stává největším ostrovem severní Afriky.
Houpavá chůze velblouda uprostřed karavany mě dovede bránou pouště do překrásné oázy, kde s černými dětmi měním maličké bonbony v šustivém obalu za solné růže.
Stará žena připravuje pro turisty na pískových kamnech mátový čaj. Tu sílu si mozek vybaví i po letech, kdykoliv vidím lístek této bylinky. A já dodnes tápu, zda Fata morgánu způsobil optický jev v atmosféře nebo účinný nápoj z hliněného hrnečku.
Na svých cestách se vždycky snažím ochutnat místní speciality. V pohoří Atlas to byla tvrdá kukuřičná placka, kterou jsem tajně strčila do kufru našeho jeepu. Dodatečně se starému Berberovi omlouvám, ale to fakt nešlo dokousat.
V Řecku mě učili připravit lahodné tzatziki, v Itálii uvařit správnou pastu a v Bulharsku mi nejvíce chutnaly řízky, co usmažila mamka na cestu do vlaku. V Chorvatsku mi konečně došlo, že lanýž není vzácná ryba. Jedná se totiž o delikatesní houbu, která roste asi 30 cm pod zemí, takže jsou ke sběru zapotřebí cvičení psi nebo mexická prasata.
To všechno se můžete dočíst i v knihách, ale zažít si vše na vlastní kůži (vedro na Sahaře), zuby (to ta placka v pohoří Atlas), oči (západ slunce do moře) – to je prostě paráda. A přesto si dovoluji tvrdit, že tu největší krásu můžete vidět i doma – za humny. Cestování totiž není jen o zajímavostech, receptech, přírodních úkazech. To pravé cestování je o lidech, kteří s vámi putují.
Když projedete v terénním autě skalnaté pohoří, je to skvělé. Ale zkuste si vyšlápnout v Brdech třeba na Plešivec. Mít v nohách 20 kilometrů a z posledních sil vydýchat ty metry na skalisko. To pak řvete s kamarády radostí úplně jinak, než na asfaltové silnici u drahého Land Roveru, ve kterém sedí část zájezdu.
Můžete k cíli dojet klimatizovaným autobusem a můžete se k němu brodit i sněhem a střídat se s přítelem o jeho rukavice, protože ty vaše zůstaly doma. Vůně autobusu není nikterak zvláštní, ale promrzlé konečky prstů – to je zážitek na hodně dlouho. Nemám v plánu tu srovnávat hromadné zájezdy a putování na soukromé lajně. Všechno má své pro a proti.
Já dostala za úkol napsat článek na téma cestování s Eyca kartou. Takže pro upřesnění – jedná se o Evropskou kartu mládeže EYCA (European Youth Card). Mezinárodní identifikační průkaz pro mladé. V České republice ji mohou získat všichni lidé ve věku 5 – 30 let.
Já jsem tedy už za zenitem. Mě musí na spokojené cestování stačit ty řízky od maminky, pletené palčáky kamarádky a pár drobných na dobrý čaj. Pokud by někoho TA KARTA zajímala, může se mrknout na web www.eyca.cz.
A já, nedržitel kartičkových výhod, dodám ještě jednu poslední zajímavost. Vrátím se k Berberům. Věděli jste, že Tuaregové jako jediný z berberských národů používají nepřetržitě písemnou podobu jazyka, tifinar, až dodnes?! Nelze však mluvit o literatuře, protože kultura Tuaregů existuje pouze v ústním podání. Jazyk Tuaregů se nazývá tamašek a mluví jím 1-3 miliony lidí ve střední části Sahary a Sahelu. Písmo tifinar se používá jen na krátké zprávy a nápisy. Přestože tuarežská kultura téměř neobsahuje psanou literaturu, jedna kniha byla do tamašku přeložena a vydána v písmu tifinar. Kniha Malý princ (A. de Saint-Exupéry). Prý jako uznání za to, jak je v knize krásně zobrazena poušť a její tajemství.
Hromča
