Kroužky a volný čas současných dětí

Na otázku, kolik mimoškolních aktivit dětem naplánovat, odpovídá psycholožka PhDr. Eva Labusová.: „Odpověď nám dá samo dítě. Je-li šikovné a pro věc zapálené, na aktivity se těší, stíhá jich více a my rodiče mu je můžeme dopřát, proč ne…

I takové děti jsou. Ať si dítě navštěvuje všechny kroužky, které chce, dokud si plní jiné potřebné povinnosti. Brzy se stejně bude muset rozhodnout…“ a vzápětí dodává: „Česká společnost má dlouhou tradici fungování kvalitních výchovných sdružení dětí a mládeže. Tradice letního táboření zřejmě rovněž nemá ve světě obdoby… Možná, že při aktivitách v kvalitním oddílu, kde každý musí nějak přispět, dítě snáze pochopí, jaké jsou jeho skutečné zájmy a silné i slabé stránky a postoj ke kroužkům změní.“

O aktivitách pro volný čas dětí, jejich výběru a množství se dočtete více v následujícím rozhovoru:

Tereza Cimburková:
Jak se liší volný čas současných dětí (školáků) od volného času generace jejich rodičů?

PhDr. Eva Labusová:
Volný čas se změnil naprosto zásadně. Nejde jen o jiný způsob života (dnes méně pohybu a manuální práce) a přítomnost nových technologických výdobytků (Internet, počítače, chytré telefony…). Především dnešní děti tráví nesrovnatelně méně času v prostředí vhodném pro spontánní nerušenou hru, která vždy byla důležitou součástí vývoje a poznávání. Existuje pro to mnoho objektivních i subjektivních důvodů, od reálného nebezpečí v podobě dopravního provozu, smogu či kriminality, až po skutečnost, že dnes volný čas ovlivňuje dostupnost zábavy ryze konzumní. Hra však zůstává pro děti zásadní, ne nadarmo se říká, že je to jejich „práce“. A potřebuje přiměřené prostředí. Podle psychologů by děti měly mít možnost měnit prostředí podle toho, co ta která hra vyžaduje, což má konkrétní a nezastupitelný význam. Více prozrazuje následující rozlišení:

• Venkovní prostředí dítěti umožňuje věnovat se neomezeným pohybovým a sportovním aktivitám a být v kontaktu s přírodou, což je nenahraditelný zdroj poznání a sebepoznání (les, louka).

• Prostor v místě u domu (dvůr, ulice) býval vhodný pro hry kolektivní a navíc umožňoval dohled rodičů či jiných dospělých z dálky, nevměšovali se přímo.
• Prostor „neorganizovaný“ (např. opuštěné sklepy či půdy, kde se třeba kupí různé vyřazené předměty a kde mohou děti poznávat minulost, hrát dobrodružné hry a rozvíjet svoji představivost.
• Prostor „tajný“, kam nemohou vstoupit nepovolaní a kde mohou mít děti svá tajemství (dětské „domečky“ či „bunkry“ dříve stavěné právě i na půdách či ve volné přírodě.
• Prostor k dětské hře uměle vytvořený a vybavený, tedy různá hřiště se skluzavkami a prolézačkami venku, klubovny a rodinná centra a samozřejmě dětské pokoje doma. Právě v tomto posledním prostoru se dnes volného času dětí odehrává nejvíc. Bývá to jednostranné, pasivní z hlediska vynalézavosti a improvizace a zanedbávající ostatní výše zmíněné potřeby.

Je nějaký posun v začátku plánovaného plnění volného času u nejmladších dětí? Mám pocit, že dříve se kroužkovalo až školně, dneska už jde trend jinudy…

Ano, doba je bohatá na organizované zájmové aktivity a dnešní rodiče je pro děti nezřídka vyžadují už od mateřské školy a vlastně i dříve, vzpomeňme třeba různá cvičení miminek a batolat. Rodiče mívají pocit, že to k dobrému rodičovství prostě patří. Tady bych připomněla dvě věci. Za prvé, úkolem předškolního věku není primárně vzdělávat intelekt, ale především dítěti umožnit, aby se zabydlelo ve vlastním těle a seznámilo se se sebou samým. Hojný pobyt venku, pomáhání rodičům při práci doma i na zahradě, pohyb ve volné přírodě a rozhovory s laskavými dospělými, kteří umějí zajímavě povídat o světě a uvádět dítě srozumitelně a v souladu s věkem do souvislostí života, to je myslím před nástupem do školy to nejdůležitější. Kromě toho má dobrou tradici česká předškolní výchova. Je pestře pojatá a v rámci osnov docela přínosná. Zvláště když už si můžeme vybrat z pestré nabídky typů školek – včetně těch nestátních (např. Montessori, lesní apod.). Osobně si myslím, že do nástupu do školy dítě – snad kromě nějaké hudební či pohybové přípravky – žádné kroužky nepotřebuje. Pokud není v autentickém cizojazyčném prostředí, pak nepovažuji za efektivní ani všechny ty „angličtiny“ a celý tlak na brzkou výuku cizích jazyků.
Rodiče potřebují ujistit, že když se budou svému dítěti věnovat a trávit s ním dost času, nechť klidně přeslechnou onen všetečný a módním trendům nakloněný hlas, který jim našeptává, že dítě, které na žádné kroužky nechodí, je nějak zanedbáno. Toto zdůrazněme – děti, a týká se to i těch starších, by zdaleka nepotřebovaly tolik organizovaných mimoškolních aktivit, kdyby si na ně jejich rodiče udělali více času, kdyby společně něco podnikali a kdyby panovala větší harmonie a kultivovanost v rodinných i komunitních vztazích. To by vedlo i k tomu, že by děti poznaly mnohem víc ohledně fungování vztahů i skutečné potřeby každodenního praktického žití. Kroužky i různá centra zábavy z tohoto úhlu pohledu často poskytují jen umělou náhražku, která nakonec děti pro život nijak zásadně neobohatí.

Kdy je dobré/vhodně zhruba děti vypustit do samostatné aktivity? Bez spolupráce a účasti rodiče?

Domnívám se, že to stačí až s nástupem na základní školu. Protože u předškolních dětí dominuje, jak už jsme řekli, fyzický vývoj, růst a vyzrávání tělesných funkcí. Duševní vývoj se naproti tomu do značné míry děje automaticky, jsou-li děti obklopeny láskyplným a přiměřeně podnětným prostředím. Navíc, pokud je malé dítě příliš brzy jednostranně zatěžováno intelektuální zábavou nebo jednostranným pohybem (např. v určitém sportu), může dojít – a také často dochází – k celkovému a někdy i celoživotnímu oslabení, projevujícím se např. bolestmi zad nebo nezdravým vývojem konkrétních tělesných partií.

Dnes má mnoho dětí každý všední den kroužek. Je to správné? Co potřeba osobního „nicnedělacího“ volna?

Vytíženost dětí v mimoškolních aktivitách velmi často nevychází z jejich přání a potřeb. Ve hře jsou už řečené společenské tlaky, ale také představy a ambice rodičů. Mnozí z rodičů dnes trpí soutěživostí, srovnáváním i perfekcionistickou úzkostí, aby něco nezmeškali, a mají tendenci hlásit dítě na všechno možné. A když u dítěte vystopují nějaké nadání, neváhají z něho dřít kůži, jen aby dosáhlo kýžených výsledků a aby nějak vyniklo. Je to kontraproduktivní. Ano, u mimořádně nadaných dětí – hudebně, matematicky, sportovně – lze dělat výjimky, protože vrcholových výsledků nelze dnes zpravidla dosáhnout, když se s tréninkem nezačne skutečně brzy. Každé dítě ale potřebuje i čas, kdy je nerušené, přemýšlí si, lelkuje, oddává se svým fantaziím a nalézá cestu k sobě samému.

Hodně dětí je šikovných nebo se zajímají o více směrů: hudba, sport, výtvarné umění… Je správné dítě nechat dělat „všechno a nic“, nebo s ním probrat a vybrat méně aktivit, kterým se bude věnovat více a kvalitněji?

Odpověď nám dá samo dítě. Je-li šikovné a pro věc zapálené, na aktivity se těší, stíhá jich více a my rodiče mu je můžeme dopřát, proč ne – i takové děti jsou. Ať si dítě navštěvuje všechny kroužky, které chce, dokud si plní jiné potřebné povinnosti. Brzy se stejně bude muset rozhodnout – i učitelé v ZUŠ a jiných aktivitách dnes chtějí dítě „celé“ – netolerují absence nebo neúčast na důležitých akcích, koncertech, zápasech. Dítě tyto nároky ve více kroužcích nakonec stejně nezvládá. Navíc v nadměrném nasazení se brzy ukáže přetížení. Najednou se dítěti do kroužku nechce, postonává, vymlouvá se. Méně je více platí i tady.

Co dítě, které naopak se neprojevuje žádným směrem a nechce dělat nic, chce to ze strany rodiče udělat lákadlo a k něčemu ho přemluvit?

Děti lenivé a bez zájmu bývají až důsledkem dlouhodobé předchozí nekvalitní zábavy a nudy, nebo naopak přehnané předchozí stimulace, kdy si zvykly, že jejich čas stále někdo organizuje místo nich. Namísto kdovíjakého přemlouvání bych na místě rodičů takového dítěte zvážila, jak se stalo, že je dítě tak pasivní? A pak bych třeba využila toho, že kromě přemíry různých kroužků má česká společnost dlouhou tradici fungování kvalitních výchovných sdružení dětí a mládeže – už téměř sto let u nás působí (i přes zákazy totalitních režimů) např. skauti, od nichž se odvinula celá řada dalších tábornicky orientovaných sdružení. Nebo málokdo ví, že je Česko jednou ze světově nejsilnějších zemí, kde se udržela tradice indiánské lesní moudrosti (woodcraft). Tradice letního táboření zřejmě rovněž nemá ve světě obdoby. Pro začátek můžeme dítěti nabídnout právě něco zdravě kolektivního – seznámí se s jinými dětmi, ale také samo sebe lépe pozná. Možná, že při aktivitách v kvalitním oddílu, kde každý musí nějak přispět, dítě snáze pochopí, jaké jsou jeho skutečné zájmy a silné i slabé stránky a postoj ke kroužkům změní.

V pubertě děti často mají chuť pro nové zájmy (ve stylu potřeby častého setkávání s přáteli) a zároveň opustit mnohaletý koníček (ať už sport nebo hudební nástroj atd.), jak se nejlépe zachovat?

Puberta je složité období a je pravda, že dospívající se může dočasně projevovat i docela sebedestruktivně. Doporučuji potomky podpořit, když budou mít krizi např. ve hře na nástroj, na který jinak po celý svůj dosavadní život rádi hráli – pozor, nejde o situace, kdy dítě od mala nutíme, ač nás opakovaně upozorňuje, že ho to vůbec nebaví, a navíc ani neprojevuje hudební nadání… Dále bych respektovala, že puberta je předehrou pozvolné separace od rodičů. Náš potomek si stejně bude jednou dělat, co bude chtít. V klidu řekněme svůj názor a vyjádřeme i případnou starost (je škoda zahodit roky perné předchozí práce, krize se dají překonat…), ale netlačme na pilu. Dospívající někdy potřebuje udělat chybu a pocítit, že si ji způsobil sám přes varování rodičů. Nátlak a násilí ničemu nepomohou. Přichází čas tříbit osobní odpovědnost dospívajícího.

Jak nejlépe rozplánovat program dítěte (škola, zájmy, domácí povinnost)?

Velkým problémem současné doby je, že děti jsou od samého nástupu do školy (a často už před tím) neúměrně vytíženy vlastními povinnostmi. Když denně absolvují vyučování a všechny kroužky, vracejí se domů utahané, navíc ještě s vidinou školních úkolů. Rodiče se na to zpravidla snaží brát ohled a ulevují dětem v domácích pracích, což je ovšem kontraproduktivní. Právě zde jsme u kořene obtížné situace „líných“ dospívajících, kteří doma nehnou prstem a domácí práce považují za nutné zlo, o to větší však mívají nároky. Dnešní rodiče bývají zoufalí, že jim potomci doma nepomáhají. Přitom tohle je věc rodičů, protože oni sami se často chovají jako poskytovatelé služeb, a děti si připadají málem jako klienti, kteří jen berou, ale nepřispívají. Tady platí, že co své děti nenaučíme záhy, později nedoženou. Nepromarněme vhodnou vývojovou příležitost a nejpozději na počátku mladšího školního věku využijme dosud přirozeného nadšení malých dětí. Když je vhodně motivujeme a zaúkolujeme, rády nám se vším pomohou a rády s námi tráví čas. S chutí vykonávají práce doma či na zahradě, učí se jimi kompenzovat nároky školních povinností a zažívají nedělitelnost obou těchto světů (práce pro školu/profesi a práce pro vztahy a soukromý život). Předělat starší děti už bývá velmi těžké, ne-li nemožné.

Rozhodně pro další inspiraci odkazuji na Devatero rad České rady dětí a mládeže pro rodiče při výběru mimoškolních aktivit …a jedno speciální doporučení navrch: http://www.crdm.cz/download/dokumenty/Devatero_rad_CRDM.pdf

Rozhovor byl původně poskytnut Tereze Cimburkové pro webové stránky Rodina 21.