72 hodin v chorvatském Dubrovníku

Chorvatská katolická církev v Dubrovníku druhým rokem organizovala projekt 72 sata bez kompromisa.

Jednalo se o v principu obdobu české verze 72 hodin, kterou pravidelně organizuje Česká rada dětí a mládeže. Mimo tyto dvě země běží stejnojmenné projekty i v Maďarsku, Rakousku, Bosně a Hercegovině nebo třeba v minulosti na Slovensku.

Chcete do Chorvatska?
Zhruba týden před zahájením oněch magických třech dnů vyslala Česká rada dětí a mládeže na Facebook odkaz na informace ohledně možnosti účasti na projektech v cizině. Zaplatí prý část dopravy a chorvatská strana jídlo a ubytování. Neváhal jsem a posbíral čtyři další osoby, které se chtěly zúčastnit. Brácha Matěj, jeho spolužák Jenda, Máří ze Skautského institutu a Hanka z Prázdninové školy Lipnice. Sestava byla kompletní, Česká rada dětí a mládeže nám vyšla vstříc. Cíl naší cesty: Dubrovník.

Dubrovník je za Humny
Vzhledem k tomu, že 3/5 z posádky naší káry, která pravidelně překračovala nesmyslně nastavené dálniční rychlostí limity, byli řidiči ochotní kroutit volantem, cesta ubíhala téměř bez zastávek. Nepočítaje „čůrpauzy“, měli jsme jen jedno zastavení, a to zhruba tříhodinové, když se řidiči rozhodli vyspat se. Stalo se tak u jedné z chorvatských benzínek.
Jeden šťastlivec (já) kvůli zdravotnímu důvodu (zánět nosohltanu, který mne přepadl dva dny před odjezdem a kvůli kterému jsme málem neodjeli) spal s ženskou posádkou namačkaný na sklopených sedačkách v automobilu. Zbytek mužské posádky si roztáhl karimatky na asfaltu a vychrupkal se v mrazu.

Při rozbřesku jsme zjistili, že není vidět na moře, a tak jsme šlápli na pedál. Těsně před Dubrovníkem jsme projeli Bosnou a Hercegovinou. Na tom malém výběžku, kterým se musí projet, byla umístěna keška, z čehož jsme já a Mates měli neskutečnou radost.
Do Dubrovníku jsme jeli po prázdných silnicích a říkali si, že to musí být v létě děs běs. To nám později Chorvati potvrdili. Prý se v kolonách čeká v létě až šest hodin.

Tak jsme se tu pěkně sešli
V Dubrovníku jsme se sešli s Tomem, který byl jedním z hlavních koordinátorů projektu a měl nás na starost. Ukázal nám, kde zaparkovat zdarma, seznámil nás s Annou, která nás ubytovala. Měli jsme tu možnost přespávat v samotném starém městě, v katolickém semináři. Budova sloužila zčásti jako škola, zčásti jako místo pro pořádání různých akcí podporovaných církví. Když jsme se potajmu dostali na půdu, prošli jsme na menší terasu, odkud byly vidět drubrovnické hradby i širé moře. Představte si, že na takovém místě máte dobrou večeři s vínem, a záviďte.

Zahájení 72 sata bez kompromisa se konalo v místním kostele, kde proběhla „holy mass“. Farář mluvil srozumitelně a pomalu, takže jsme zachytili, o čem to v chorvatštině zhruba mluvil. Poté se slova ujala Anna (ta stejná, která nás ubytovávala). Spustila s takovou kadencí, že jsme vzdali jakoukoli snahu o porozumění – s tím, že se poté zeptáme v angličtině. Po skončení mše jsme byli pozváni na společnou večeři s hlavními realizátory projektu. Anna mluvila v kostele o předchozím ročníku, co kde se opravilo, kde se pomohlo apod. Během večeře a v následujících dnech jsme zjistili, jak silný je vliv víry na křestní jména. Asi 90 % všech žen nese jméno Anna či Marie. U mužů je to pak Ivan a Josip. Jména dědí nejen prvorození, ale plošně všichni.

Není holy mass jako holy mess
Na srazu se nás první den sešlo odhadem 30. Složení lidí se v průběhu projektu obměňovalo v závislosti na tom, kdo musel být ve škole či jinde. Chorvati nás rozdělili, a tak jsme měli každý jiné zážitky.
Matěj s Máří brousili dřevěné mříže u místní kaple, které rozežírá sůl od moře. Po obroušení mříže natírali barvou. Během práce měl jejich pracovní tým četné pauzičky na cigárko i na svačinky a kávičky, které jim z dobré vůle nosili místní obyvatelé. Styl práce se nelišil od stylu práce ostatních skupin, a to i v jiné dny. Práce probíhala vždy půl až tři čtvrtě hodiny, pak se dala pauzička. Jížní lážo-plážo styl byl normou, na což jsme si museli jako Češi, navyklí na tvrdý pracovní režim, zvykat. Matese dokonce klidnila i jedna Chorvatka, aby se samou námahou nesložil.

Já, Hanka a Jenda jsme jeli s Annou v jejím „Flinstone car“ za Tomem a dalšími asi deseti lidmi. Dojeli jsme do – řekněme – předměstí, které vypadalo spíše jako vesnice. Na místě byl i místní kněz a paní domácí. Blížilo se něco děsného.

Přišla úvodní mše, během které nás Tomo obeznámil se situací, o které jsme během následující práce zjišťovali více informací. Příběh začal před 25 lety, kdy zemřela matka rodiny, která držela dům, jeho okolí i celou rodinu pohromadě a na úrovni. Po její smrti zůstali v domě její dcera Jadranka, která měla lehké mentální postižení, její manžel, jenž nebyl schopen vnímat okolní dění, a navíc se vypracoval k silnému alkoholismu, a nakonec v bytě zůstal jejich společný syn. Ten byl mentálně retardovaný a zcela mimo realitu. Ve svých 25 letech si hrál s hračkami pro tříleté děti; zřejmě nikdy nechodil do školy. Sociální služby státu v případě této rodiny selhaly.

Rodina nebyla schopna postarat se o sebe. Odpadky ležely všude. Před domem nebylo možné přehlédnout cigaretový záhonek, kde končily všechny prázdné krabičky, hromady bordelu v podobě obalů od čehokoli, krabice s nedopitým zkvašeným vínem, skleněné láhve od alkoholu, shnilé kusy dřeva. Celá stráň pod barákem byla zarostlá trním, ve kterém se nalézal odpadkový kopec. Rodina nevynášela odpadky, zkrátka jen vzala igelitku z koše a hodila ji ze stráně dolů.

Další šokující věc byla, že Jadranka neprala oblečení. Když potřebovala nové, zašla do charity, kde jí je dali. Nikdo si po dobu 25 let nevšiml, co se děje. Tomo vysvětloval, že je těžké monitorovat, co se komu rozdává. Nevím, ale je podivné, že si nikdo nevšimne takové skutečnosti.
Jadranka špinavé oblečení nevyhazovala. Pečlivě ho schraňovala v domě. Při příchodu dovnitř jsme viděli pokoj, který byl po celé své rozloze téměř ke stropu naplněn oblečením. Druhý pokoj na tom byl o něco lépe. Měl alespoň volné jedno lůžko. Mezi hadry na druhém lůžku se ale zase nacházely předměty jako rádia, televize, nezabezpečená flexa…

V zájmu hygieny jsme všichni nafasovali roušky a rukavice, což jsme ocenili zejména u spodních vrstev hnusu, který jsme vynášeli. Ten byl již tak rozpadlý, že šel nabírat lopatami a vidlemi. Prachu bylo jako na stavbě. Neskutečné bylo, když jsem si uvědomil, že v domě jsou tři obyvatelé, kteří v pokoji s kuchyní netečně sedí na gauči, kde mimochodem museli i vsedě spát, protože postel byla v pokoji zasypaném oblečením, a koukají na televizi. Jediný, kdo měl alespoň zájem, byla Jadranka. Hledala u nás jakýkoli sociální kontakt, a bohužel se povětšinou spíše pletla pod nohy. Kupříkladu když jsem se snažil vyhodit pytle prošlých medikamentů, brala si je zpátky a nebylo možné jí vysvětlit, že to není dobré užívat. Zhruba po půldni práce jsme jí konečně vysvětlili, že naši řeč překládají ostatní, protože jsme z Česka a chorvatsky neumíme.
Šokovala nás, když se optala na angličtinu a spustila plynně.
Za první den se odvezlo odhadem šest menších kontejnerů odpadu a dva kontejnery oblečení, které se později vypralo a rozdalo potřebným.

Den poté
Nazítří jsme byli opět rozděleni. Já jsem jel spolu s Tomem a plným autem místních děvčat za Dubrovník, kde jsme u místního kostela zavařovali jablečné marmelády, pekli sladké pečivo a vyráběli jiné dobroty pro chudé rodiny s pěti a více dětmi. Bylo příjemné popovídat si v klidu bez nadávek na bordel u Jadranky. O něco víc jsem pochopil smýšlení katolíků, zjistil jsem, že EET je i v Chorvatsku zlo, zjistil jsem, že styl líné práce může být posunut ještě o krok dál.
Ivan mne poučoval: „Andrej, in Croatia work only woman. Look at this.“ Pokynul rukou na scenérii, kdy děvčata loupala jablka a on se s cigaretkou rozvaloval v plastovém křesílku. „Just chilling. Smoke a cigarette and chill out. Try it, Andrej, try it.“ To, že u nás v Česku je styl práce jiný, se mi podařilo vysvětlit částečně. Porozuměl, ale hlavou kroutil. Kuličky z těsta už válel poctivě.

Zarážející bylo, že i u výroby jídla bylo normou kouřit. Zapálila si i dívka studující první ročník střední školy. Nikdo z dospělých jí nic neřekl, bylo to v pořádku. V uzavřené místnosti s kuchyňkou, kde se válelo těsto, si zapálil přímo místní farář. Po jeho vzoru postupně rozpalovali cigarety všichni, snad vyjma jedné slečny. Také z nich byla nejhezčí (omluva ostatním).

Zbytek českého týmu ten den pracoval opět u Jadranky. Přišla na řadu místnost s kuchyní. Prvotní myšlenka byla vytřídit neprošlé potraviny. To se ukázalo jako nešťastné ve chvíli, kdy se v kuchyni našly mrtvé myši, venku had a po odklopení kuchyňské linky po zdi lezl jeden velký chumel červů.
Snad nejhorší byla lednice. Kvůli absenci magnetů byla zavírána jen důmyslným systémem drátů. Když ji chlapi otevřeli, uviděli hromadu sýrů, salámů a podobných věcí. Obyvatelé domu nevyhazovali prošlé potraviny z lednice. Pouze přidávali další vrstvy těch čerstvých. Salámy byly samozřejmě prolezlé červy. Po odrytí prošlé vrstvy praštil všechny do nosu neskutečný zápach. Tři lidé se na místě pozvraceli.

Po vyhození všeho nepořádku se do domu přivezl nový nábytek, který dotovala církev, a další týden měly být zahájeny práce jako deratizace, položení podlah, vymalování a podobně. Zároveň do rodiny bude pravidelně docházet sociální pracovnice. Zda však proběhne změna návyků u rodiny, která dokázala žít tak dlouho v takovém prostředí a zároveň když jsou manželé v pokročilém věku, o retardovaném synovi nemluvě, je ve hvězdách.

Večer proběhla hostina, kde jsme měli možnost setkat se s dobrovolníky, které jsme během projektu nemohli blíže poznat, a celý projekt se pro nás uzavřel v příjemném duchu. Zvláště pak, když jsme v neděli po příjezdu z výletu do Černé hory byli pozváni na kávu u pláže, kde jsme si i zaplavali. Na první pohled by se mohlo zdát, že se zánětem nosohltanu je to hloupost, ale když si to člověk umí obhájit… Naplnil jsem plaváním v moři alespoň 50 % z přání doktora – kloktat slanou vodu. Druhým přáním bylo zůstat v posteli a v teple.

Smysl naší cesty
Když jsme byli na cestě do Chorvatska, podivovali jsme se nad smyslem toho, proč chce Česká rada dětí a mládeže platit tak dalekou cestu. Kvůli jednomu článku? Kvůli propagaci? Kvůli naplnění kolonky „mezinárodní projekt“? Možná všechno dohromady. Nepochopili jsme, proč si Chorvati neseženou pět lidí z vlastních řad, ale vesměs nám to nevadilo. Budeme pracovat, a pak to bude pěkná dovolená u moře.

Po příjezdu domů mám na věc jiný pohled. Smysl vidím v pochopení smýšlení katolíků, a tím pádem stylu vedení projektu. A v předání těchto zkušeností dál, k nám do Česka.
Oproti našemu stylu pomoci svému lokálnímu okolí v podobě úklidů veřejných prostor, sázení stromů, renovování čehokoli, je chorvatský projekt namířen individuálně. Zejména díky církvi, kde místní faráři znají situace jednotlivců, může projekt takto vypadat. Odhaduji, že kolikrát ty případy, které pomoc potřebují nejvíce, vůbec neznáme, protože s nimi nejsme v (úzkém) kontaktu.

Ani o Jadrance by se možná nikdo nedozvěděl. Jedna věc je, že byla závislá na pomoci církve, věc druhá ale je, že pomoc přijímala a že o jejím případu kněz vůbec věděl. Stejně jako církev věděla o chudých lidech s velkým počtem dětí. Zároveň má církev u lidí důvěru, takže pomoc neodmítnou. Dle slov Chorvatů by Jadranka pomoc nepřijala, by nebýt kněze, protože by se bála.

Myslím, že by stálo minimálně za zamyšlení, jestli by nebylo na místě do české verze projektu 72 hodin nějakým způsobem zakomponovat i dobrovolnickou pomoc zaměřenou na pomoc konkrétním jednotlivcům v tíživé životní situaci.

#72hodin