Začátkem 80. let proběhla v plzeňské Škodovce, kde jsem pracoval v podnikovém časopise, vlna odsouzení polské Solidarity. Kolektivy pracujících vyjadřovaly rozhořčení nad pokusy zvrátit socialistické zřízení, které pocházely od živlů vedených západními centrálami. O varšavské kavárně se nepsalo, neboť šlo o hnutí dělníků.
Četl jsem tehdy polské noviny. Orgán Polské sjednocené dělnické strany Trybuna Ludu prohlášení Solidarity zveřejnil. Nebylo tam nic, co by byť vzdáleně připomínalo obraz, který byl šířen shora a proti němuž protestovaly kolektivy pracujících a vybraní jednotlivci z řad dělnické třídy a technickohospodářských pracovníků.
Ukázal jsem Trybunu Ludu podnikovému tajemníkovi KSČ a přeložil prohlášení. „No ty vole,“ řekl, „vždyť tam nic není. Ale to víš, befél je befél.“
Když jsem se v redakčním archívu podíval na čísla z ledna 1977, byla tam vlna odsouzení Charty 77 kolektivy pracujících a vybranými jednotlivci. Objevil jsem tam tajemníka SČSP a zeptal jsem se ho, jestli o Chartě něco věděl nebo četl její prohlášení. Podíval se překvapeně: „Ne. Proč?“
Celý komentář najdete zde:
https://www.novinky.cz/komentare/425373-ocima-sasi-mitrofanova-spojenectvi-tech-kterym-se-zveda-zaludek.html