Agresivita rodičů vůči učitelům v poslední době roste. Co bylo dříve tabu, dnes je jevem poměrně častým. Učitelé, kteří by se měli věnovat hlavně vzdělávání svých žáků, nejednou řeší problémy jejich rodičů.
„Jak zareagovat adekvátně na situaci, kdy vám matka zatelefonuje, že omlouvá dítě z vyučování, protože ho nemůže vzbudit?“ ptá se Pavel Bednář, ředitel říčanské základní školy, který ještě jako učitel vyhrál anketu o nejoblíbenějšího učitele České republiky a získal titul Zlatý Ámos.
„To vyžaduje nejen pevnou tělesnou, ale i duševní konstrukci. Taktéž je třeba se držet pohromadě v momentě, kdy matka zcela vážně požádá ředitele školy o pravidelné uvolňování dítěte z výuky, protože má kroužek. Úsměvné jsou pak případy, kdy vám rodiče sdělí, že když má jejich dítě tzv. zohlednění, nemůže dostat horší známku než dvojku, a to nejen na vysvědčení.
Telefonní dotaz v půl osmé večer, když beru sprchu: rozčilený otec mně doslova vyhrožuje, že si mám pohlídat své zaměstnance. Na třídních schůzkách tvrdím, že známky mají také motivační hodnotu a paní učitelka si přitom dovolí jeho synovi ve třetí třídě dát trojku z matematiky, což je pro syna ponižující a frustrující. Takový rozhovor znamená do rána nespat.“
„To všechno je ale nic ve srovnání s tím, když si stoupnu před třídu a cítím, že i přes ten věkový rozdíl je mezi námi most, po kterém není problém přejít, i když se občas kýve. Snad mně to ještě nějaký pátek vydrží,“ věří Pavel Bednář.
„Nikdy nezapomenu na oslavu svých kulatých narozenin, kterou pro mne připravili rodiče a děti,“ dělí se se svou zkušeností Ivana Krumplová z Pelhřimova. „Pozvali mě jako na besídku, a když jsem přišla nic netušíc, byli tam všichni s obrovským dortem plným svíček, s dárečky a přáními, pozvali i DJ. Prožila jsem s nimi nádherný podvečer a až mě rozplakali dojetím. S mnohými jsme dodnes přátelé a moc rádi se vidíme. Rodiče mi často pomáhali při výletech, zajistili občerstvení, dárečky pro děti, sehnali sponzora na autobusovou dopravu. Opravdovým pohlazení bylo to, když mi jedna maminka řekla, že se její dcera těší do školy a že mi za to děkuje.
Samozřejmě, že mám já a moji kolegové i negativní zkušenosti. A v poslední době jich bohužel přibývá. Stačí dítě přesadit v lavici či dát špatnou známku a hned je oheň na střeše.
Stalo se mi, že rodiče omlouvali dceru, že má teplotu a zůstane doma. Když přišla do školy, tak mi řekla, že ona nebyla nemocná, ale maminku bolel zoubek, a tak s ní byla doma. Děti nelžou, to se teprve naučí.“
„Na každého žáka nahlížím s respektem k jeho jedinečnému životnímu příběhu,“ přidává se Jiří Luka. I on korunu zlatého ámose získal ještě jako učitel a nyní je ředitelem pro základní školu Open Gate v Babicích u Prahy. „Za každým stojí také jeho rodiče, a proto s nimi při své práci rozhodně musíme počítat. Oni jsou totiž ti, kteří na prvním místě provázejí své děti na cestě životem. My jim v tom po určitou (a rozhodně důležitou) část života pomáháme. Stejný pohled by ale měli mít také rodiče. Ne všichni to tak vždy vidí a mají učitele za pouhého poskytovatele informací, za někoho, kdo plní jejich zakázku. Tímto způsobem to ale nemůže efektivně fungovat a v takovém prostředí se pak nemůže cítit dobře ani jeden ze zúčastněných,“ je přesvědčen Jiří Luka.
Hana Pacíková učí na střední policejní škole v Holešově. I ona je přesvědčena, že vše dobré i špatné každé dítě přejímá z prvotního prostředí, které je obklopuje, a tím je jeho rodina. Pokud učitel bojuje s jakýmkoliv problémem, který souvisí se vzděláváním žáka, musí podle ní hledat příčinu zvláště v rodinném prostředí. Rodina jej buď podpoří, nebo ne. Pokud ne, je to vážný problém pro učitele i jeho žáka.
„Pokud jsem si jako dítě doma stěžovala na chybný přístup své učitelky, se zlou jsem se potázala. Rodiče se mě neptali na chyby učitele, ale na moje prohřešky. Nemyslím si, že to byl špatný přístup, protože, když se každý mladý člověk naučí nejdříve hledat chyby ve své vlastní osobě a teprve poté ve svém okolí, je to klíč k úspěchu,“ říká Hana Pacíková. „Tedy ideální vztah rodiny a školy vidím ve vzájemné spolupráci. U nás ve škole se nadále ctí vzájemná úcta a respekt mezi rodinou a školou. Ohromně nám tato skutečnost usnadňuje naše výchovné působení na své žáky.“
Své stížnosti rodiče adresují nejen učitelům a ředitelům škol, ale i školskému ombudsmanovi. Slávek Hrzal je zakladatel ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, v současné době pracuje i jako ombudsman pro všechny, kteří mají ve školách problémy. Zeptali jsem se ho, jak on hodnotí vztah rodičů a učitelů.
„Záleží na tom, z jakého úhlu se na vztah rodičů a pedagogů díváme, jak a kdy ho poznáváme a prožíváme. Jako dítě jsem měl pocit, že se na mě rodiče a učitelé domluvili, že táhnou za jeden provaz, zvláště po třídních schůzkách. Ale je fakt, že můj otec byl aktivní, pořádal pro školu a třídu soutěže, šachový kroužek, výlety.
Jako učitel jsem raději trávil čas ve třídě než na třídních schůzkách. Ale je pravda, že jsem nikdy neměl s rodiči svých žáků spor.
Jako otec jsem se snažil napodobit své rodiče, škole jsem se snažil vycházet vstříc, s učiteli jsem se nedohadoval. Ctil jsem jejich vzdělání a požadavky.
Jako ředitel Zlatého Ámose jsem získal přesvědčení, že vztahy učitelů a rodičů jsou bez problémů, že si všichni vycházejí vstříc, usmívají se na sebe, jsou dobrá parta. U většiny nominovaných pedagogů to tak skutečně je.
Jako školský ombudsman jsem dospěl k názoru, že rodiče si stěžují na všechno a na všechny. Stížností přichází poměrně dost, některé oprávněné, některé neoprávněné. Poznal jsem rodiče, kteří mají posílání stížností jako koníčka nebo životní poslání.
Co z toho plyne?
Pedagog by se měl snažit udělat dobrý kolektiv nejen z dětí, ale také z rodičů. Je to hodně náročné, ale jde to. Důkazem jsou už 25 let ti, kteří byli svými žáky (a jejich rodiči) nominováni do ankety Zlatý Ámos. A že jich není málo.“
Karla Tondlová, DTA
#ZlatýÁmos
