Rozhovor se členem Českého svazu chovatelů – Komise pro práci s mládeží a zároveň členem Představenstva České rady dětí a mládeže Vlastimilem Jurou, oceněným za poskytnutí významné první pomoci zraněnému řidiči havarovaného vozu
Můžeš stručně vyložit, co se koncem loňského roku na dálnici D 10 před Tebou odehrálo?
Jel jsem tehdy jako spolujezdec. Hraju si s telefonem, když tu náhle auto zpomaluje. Podívám se na cestu před sebe, kde to začíná všechno zastavovat a blikat… Došlo mi, o co jde, a vybídl jsem řidičku, aby se všem opatrně vyhnula a za nehodou zastavila.
Přijeli jste k té nehodě jako první?
Byli jsme asi čtvrté, páté auto, co tam zastavilo. Myslel jsem, že si jen ověřím, že všechno už probíhá, jak má. Jenže na tom místě vládla panika; musel jsem to vzít do svých rukou.
Rozmýšlel ses, co dělat a jakou posloupnost dalších kroků zvolit, nebo jsi v tom měl jasno?
Když jsem uviděl, jak to auto skončilo po nějakých padesáti metrech letu vzduchem, bylo mi jasné, že to asi nebude úplně dobrý. Snažil jsem se, abych zachoval bezpečnost pro sebe i pro ostatní. Automaticky se mi přitom vybavovalo plno věcí, tak, jak se mají dělat.
To auto bylo na silnici, anebo někde stranou?
Bylo v příkopu. A leželo na boku.
Co bylo dál?
Hned jsem si navlékl vestu a vzal si rovnou i svoji lékárničku, protože jsem nevěděl, kde bych tu cizí měl jinak v troskách vozu hledat. A šel jsem tam. Neběžel jsem – pamatuji si úsloví, že „hrdinů jsou plný hřbitovy“ – šel jsem klidně, s rozvahou, a snažil se všímat si různých detailů, které by mohly být důležité. Kolem vraku sice pobíhali lidi, ale bylo znát, že záchranné akce nejsou nijak „uchopené“. Ti lidé se snažili pomoct, což je úžasné, ale nikdo mi nebyl schopen odpovídat na položené otázky. Vyzněly do prázdna.
Co ses jich třeba ptal?
Kolik je v tom autě lidí, například. Vzal jsem tedy všechno radši od začátku, po svém. Zkontroloval jsem, jestli tam hrozí, nebo nehrozí vznik požáru – to by samozřejmě situaci měnilo. Z auta se kouřilo, ale zjistil jsem, že je to jen voda z chladiče; žádné pohonné hmoty tam cítit nebyly. Autobaterie, ta opustila auto už při nárazu: ležela desítky metrů daleko. Musela to být opravdu velká rána… Vůz nejspíš chvíli kličkoval, jak se ho snažil řidič udržet na silnici. Ale nepodařilo se mu to, sjel do příkopu. Narazil do břízky – ta vypadala, jako by si z ní táborníci zkoušeli loupat pláty březové kůry – a auto bylo úplně na šrot.
Jak dlouho Tvůj zásah trval, než se objevili profesionálové? A kdo je zavolal? Ty?
Ne. To byla jedna z mála informací, které jsem dostal: že lidi už volali pro pomoc. To bylo dobré, to je opravdu potřeba udělat co nejrychleji Myslím, že první přijeli hasiči, potom policisté a nakonec záchranka. Než se objevili hasiči, tak to trvalo nějakých patnáct, dvacet minut, myslím od toho zavolání. Rychlejší být ani nemohli: museli se dostat přes zablokovanou dálnici – jeli z Mladé Boleslavi, vzdálené třicet kilometrů. Hasiči byli skvělí – jako všichni tam – řešil jsem s nimi, jak jednoho ze zraněných dostat ven. Chtěli ho hned vyndat. Já je ale upozornil, že to není úplně dobrý nápad.
Proč?
Když jsem si ověřil, že to auto nevzplane, zjistil jsem, že uvnitř jsou dvě osoby. Jedna na tom byla hodně špatně, druhá byla spíš jen v šoku a mimo ohrožení života. Jenže obě – šlo o muže a ženu – se uvnitř toho havarovaného auta ocitly v pasti. Kolegové vymýšleli, jak je dostat ven. Převrátit proti svahu auto, ležící v příkopu na boku? Asi by se nám to i povedlo, ale bylo by to další zbytečné ubližování zraněnému řidiči, který na tom opravdu nebyl zrovna dobře. Lidi se nejdřív snažili otevřít dveře, ale nešlo to, byly zablokované. Pak je napadlo, že rozbijí přední sklo. Povídám, ať to ani nezkoušejí, že přední skla jsou vyráběna tak, aby se nerozsypala. Někdo to stejně zkusil, a po pár bezúspěšných kopancích to vzdal. Podařilo se jim jen vysklít jediné nerozbité boční okénko, u řidiče. Ale přineslo to akorát další střepy dovnitř, jinak to neřešilo nic, co by dvojici zraněných pomohlo. Ani ona, ani on totiž nebyli schopni fungovat tak, abychom je touto cestou dokázali dostat ven.
Tak jsem do toho šel přes zadní sklo – nebo spíš otvorem po něm, „krásně“ rozbitém. Nějak se mi podařilo vyndat opěrky na hlavu, přičemž ovšem sedačky v autě vůbec nebyly v uspořádání, jaké známe. Neumím si představit, co se tam muselo odehrát: byly všelijak pokroucené a částečně zablokované. Vyndáním záhlavníků jsem si udělal prostor, kterým jsem se dovnitř protáhnul. Holčinu jsem trochu zklidnil, požádal ji o spolupráci, a pomohl jí tím zadním otvorem ven. Podle mě měla zlomenou ruku – a když ne zlomenou, tak rozhodně ne v pohodě – také proto ji kolegové předtím nebyli schopni za tu druhou, zdravou paži vytáhnout tím okýnkem, co rozbili.
Zraněný řidič Kuba tou dobou už zaklíněný nebyl; nevím ale, jak to vypadalo předtím: oba airbagy byly vystřelené. Naštěstí nešlo o čelní střet, který by destruoval hmotu dovnitř auta, takže po nárazu letělo dál. Motor zůstal na svém místě, naštěstí: nepřiskřípl řidiči nohy. Kuba tak setrvával v poloze, která pro něj byla zřejmě snesitelná. Vybavovalo se mi, co je třeba dělat. Minimalizovat jeho utrpení, a dokud funguje, podporovat ho v tom. Mluvit s ním, a odvádět jeho pozornost od stavu, v němž se nachází. Když hasiči přijeli a chtěli ho vyndat, povídám: Hele, není na tom dobře, pojďte radši odstřihnout střechu – je to jen chvilka, a jemu to neublíží… Měli hydraulické nůžky, které štípou nosnou konstrukci vozu! A souhlasili. Předtím jsem si pro sebe udělal takové reko (míněna rekognoskace, průzkum, pozn.), abych věděl, v jakém je Kuba stavu. Nejsem doktor – „jel“ jsem zkrátka způsobem naučeným z armády. Od té bouračky už určitě pár minut uplynulo, bylo tedy zřejmé, že o nějaké zásadní tepenné krvácení u něj nepůjde; nicméně, stejně si to člověk musí projít… Byl při vědomí, i když chvilkama slabším. A – je to můj laický názor – myslím, že několikrát „odcházel“, ztrácel vědomí. Říká se, že psychický stav je alfou-a-omegou; uvědomil a vyzkoušel jsem si hodně „naživo“, že tomu tak opravdu je. Za tu asi půlhodinu, co jsem si s ním povídal, o něm vím strašně moc věcí.
Chvílemi měl plačtivé stavy, to když mi říkal, že od něj žena odchází. Nebo že má problémy v práci. Navíc to auto nebylo jeho, ale babičky. A neměl havarijní pojištění… Snažil jsem ho z toho psychicky dostat, protože vypadal, že už to chce vzdát jenom kvůli tomu všemu… 
Zeptal jsem se okrajově i na to, co se vlastně na té dálnici stalo. Bezprostředně podaná informace, nezkreslená časovým odstupem, totiž bývá cenná. Jel prý z Rakouska a domů mu zbývalo nějakých třicet kilometrů. Řidiči-svědkové popsali vozidlo SUV, které ho předjelo, a možná „vybrzdilo“. On sám mi řekl, že se manévru SUV lekl a strhl řízení. Pak se snažil udržet svůj vůz na silnici – a pak už to bylo… Esúvéčko nezastavilo, odjelo. Myslím, že jeho řidič se už stěží přihlásí dobrovolně: stal by se tak viníkem nebo spoluviníkem vážné dopravní nehody. Takže to asi zůstane na jeho svědomí.
Můžeš na sebe prozradit, jaké je Tvé civilní zaměstnání a zda jsi absolvoval nějaký speciální kurz zaměřený na poskytování první pomoci?
Momentálně jsem metodikem-pedagogem Národního ústavu pro další vzdělávání (NIDV; jde o přímo řízenou organizaci Ministerstva školství, mládež a tělovýchovy, pozn.). Přiznám se, že už od dob svého působení na táborech jsem chtěl být připravený na – nedejbůh – pomoc někomu cizímu, ale i blízkému, pokud by to bylo potřeba. Takže jsem se vždy zajímal o to, co, kdy a jak dělat. Tematických kurzů jsem absolvoval hodně; na táborech jako dítě, později i jako praktikant, vedoucí. A pak ještě něco: jsem voják v záloze. „Na útvaru“ zkoušíme zdravotní přípravu, první pomoc – jakoby v bojových podmínkách – na každém cvičení. Často i velmi prakticky. Ale těžko říct, jestli to souvisí s tímto příběhem, nebo ne…? Asi jo.
Co bys poradil člověku, který by se v situaci obdobné té Tvé ocitl?
Já v tom mám jasno, mimo jiné i díky – táborníkům dobře známému – kurzu „Zdravotník zotavovacích akcí“. Udělal jsem si ho ve sdružení, kde také působím, v Projektu Odyssea. Kurz je zaměřen prakticky, probíhá zážitkovou formou. Pro lidi je to hodně přínosné: zjistí, jak na tom jsou, jak dokážou reagovat. A jsou tam skvělí lektoři.
A co se havárií týče – to mohu potvrdit i já – je nutné nejdřív myslet na „první technickou pomoc“: zabezpečit bouračku, aby k ní nepřibyly další. Označit nějak to místo, označit sebe. Myslet předně na svoje zdraví. Protože k čemu tam budu, když mě další auto srazí? Akorát tam bude další zraněný, v tom lepším případě.
V daném případě bylo supr, že už tam lidi začínali přijíždějící auta zpomalovat. Byla tma, tak mávali rozsvícenými mobily. Měli na sobě reflexní vesty, což už samo o sobě signalizuje, že se něco děje… Výstražný trojúhelník je dobrý, ale pokud může auta zpomalovat někdo aktivně, je to samozřejmě lepší. A pro přijíždějící řidiče platí, že na silnici plné rychle jedoucích aut nemohu začít brzdit, a nekouknout se přitom do zpětného zrcátka. To, že do někoho nenabouráme, neznamená, že někdo nenabourá do nás.
Jak vnímáš ocenění, které jsi 30. ledna 2018 obdržel od plukovníka Václava Kučery, ředitele policie Středočeského kraje?
Přiznám se, že jsem si zprvu myslel, že to je přehnané. Kontaktoval mě ale policista, který tam tehdy přijel a pak mne navrhl na to ocenění. Namítl jsem, že podle mě to mé počínání nebylo klíčové – i když to asi nikdy nezjistíme. Fakt, že zraněný šofér byl měsíc v nemocnici a absolvoval několik operací, ale svědčí o vážnosti jeho zranění. Bylo mi řečeno, že mé rozhodnutí nevyndávat ho hned z vraku vozu mělo – nebo mohlo mít – zásadní vliv na jeho zdravotní stav. Což je to důležité. Onen policista mi také řekl, že to, co jsem udělal, zažil on za dvanáct let služby u dopravní policie Středočeského kraje podruhé. Kdoví u kolika nehod asi byl…? Od té chvíle si toho ocenění vážím; říkám si, že jsem něco asi udělal dobře.
Chtěl bys závěrem dodat něco, co tu dosud nezaznělo, a mělo by?
Napadá mi jedna věc, kterou jsme řešili právě na předávání toho ocenění. Na krajském ředitelství policie jsme se bavili v otevřeném, přátelském duchu. A tehdy zaznělo, že bouračky jsou mnohdy zbytečné. V daném případě to měl řidič třicet kilometrů domů. Ne, že by porušoval nějaké předpisy, to ne, ale víme, že i on zbytečně pospíchal. Čím dál víc se mi potvrzuje stará známá pravda, že nejhorší bývá poslední úsek cesty. Lidi si totiž řeknou: Už jsme skoro doma, už to přece dojedu. Plno bouraček prý vzniká na začátku cílové vesnice nebo v předešlé vísce. Člověk to tam zná, tak jede bezstarostněji, i když je třeba hodně unavený a méně soustředěný. Já vždycky říkám: Dokud nezastavím a nevystoupím z auta, pořád jsem účastníkem silničního provozu. V Kubově případu je hrozné, že on tu nehodu nezpůsobil… Je proto dobré mít na paměti, že velké auto je vždycky jenom větší zodpovědnost, a ne větší právo na stejný kus silnice.
Děkuji za rozhovor.
