Stezka odvahy – většina z těch, kteří jezdí na tábory, ji zažili. Její forma se ovšem napříč jednotlivými dětskými skupinami velmi liší…
A to od bezpečného projití vyznačenou stezkou s baterkou v ruce až po hrůzostrašný zážitek, kdy jsou pro děti na různých místech připravena překvápka ve formě nahastrošených vedoucích či děsivých zvuků.
Stezka odvahy. Proč jsem se rozhodla napsat článek zrovna na toto téma? Asi hlavně proto, že jako dětský psycholog a volnočasový vedoucí v jedné osobě v poslední době hodně přemýšlím o tom, co dětem svojí činností vlastně dáváme. Co je učíme, v čem je podporujeme, kam je posouváme – v tom pozitivním i v tom negativním. A s blížícím se obdobím letních táborů vnímám toto téma jako zásadní.
Od kamarádů, kteří působí v jiných organizacích, často slýchám, že stezka odvahy je na jejich táboře již tradicí. Někdy to pak končí dovětkem: „My jako vedoucí si to užijeme nejvíce. I nás, když jsme byli malí, strašili. Tak my to teď vlastně vracíme.“ Když si představím, jak pak taková stezka odvahy vypadá, jde mi hrůzou mráz po zádech.
Nechápejte mne špatně, rozhodně se nepovažuji za odpůrce takových aktivit. Nicméně si troufám tvrdit, že bychom my dospěláci vždy měli pečlivě přemýšlet nad tím, jakou budou mít formu. Představme si třeba takovou sedmiletou Terezku, která je na svém prvním táboře. S rodiči bydlí ve městě, na sídlišti plném paneláků, a tak skutečnou tmu zažívá jen málokdy. Nebo devítiletý Pepíček. Ten se sice s babičkou často chodí večer dívat k lesu na hvězdy, vždy tam ale s ním je někdo dospělý. Navíc od táty neustále slyší: „Jsi přece chlap – chlapi se nebojí!“
Terezka i Pepíček absolvují stezku odvahy, každý sám. Po cestě jsou schovaní dva vedoucí, kteří mají za úkol je vylekat. Jeden z nich dokonce vypadá, že má celý obličej od krve. Pepíček i Terezka si zažijí opravdu krušné chvíle. Terezka je na tom možná o trochu lépe, protože se rozpláče a tak ji vedoucí čekající na konci cesty utěší. Ale Pepíček, ten přece musí být odvážný, jak říká táta. Proto o svých pocitech nikomu neřekne, přestože se mu o tom ještě dlouho zdá…
Jakoukoliv aktivitou, která v dětech vyvolává strach, můžeme zapříčinit vznik traumatu. Není to přehnané, byť se to tak může zdát. Trauma často bývá dobře skryto, někdy vyplyne napovrch až v dospělosti (třeba Pepíčkovi by se to klidně mohlo stát). Navíc bývá obtížné jej spojit s jeho příčinou. Informace o tom, že některá aktivita zanechala na dětech nepříjemné následky, se k nám díky tomu dostanou jen zřídkakdy. A my paradoxně máme pocit, že vše, co děláme, je v pořádku.
Přestože si to někteří myslí, jako běžní volnočasoví vedoucí bohužel nemáme znalosti a kompetence k tomu, abychom mohli strach vyvolávat záměrně a pak jej využívat k osobnostnímu růstu (a i pokud ty kompetence máme, tak je to mnohdy dost na hraně). Nehledě na to, že úlek může vyústit v nepředvídatelnou reakci – možná jste slyšeli o tom, jak se na stezce odvahy dítě tak vylekalo, že uteklo…
Byla bych velmi nerada, kdyby můj text byl pochopen tak, že děti máme celou dobu vodit za ručičku a za tmy je vůbec nevypouštět ven. Ba naopak! Domnívám se, že učit děti nebát se tmy by mělo být jedním z cílů každého letního tábora. Vždyť kde jinde k tomu dnešní děti mají příležitost než na táboře? Dělejme to ale promyšleně a postupně. Prvním krokem může být týmová hra v táboře, při které celý tým / oddíl / družina plní společně úkol. Následovat třeba může sbírání lístečků na louce, kdy děti sice bojují každý sám za sebe, ale nejsou samy. Podle věku dětí a podle toho, jak se jim tyto úvodní aktivity daří, se dá postupně přejít ke hrám, ve kterých musí být děti samostatnější a kde třeba není výhodné držet se skupiny nebo mít rozsvícenou baterku. A rozhodně vždy bez strašení, jedině tak naučíme děti nemít ze tmy strach.
Nakonec si dovolím mít jedno neskromné přání. Přeji si, aby každý dětský oddíl či každá organizace pracující s dětmi ve volném čase měla mezi sebou člověka, který nejen dokáže intuitivně nastavovat bezpečné prostředí a řešit krizové situace, ale který k tomu má i odborné kompetence. Nemusí to být nutně psycholog, ale třeba „jen“ někdo, kdo má za sebou kurz psychologické první pomoci či krizové intervence. Obzvlášť pokud děláte tábory ve velkém, tak velmi doporučuji mít v týmu někoho takového.
Kateřina Katóba Palová
#tabor #tabory
