Rozhovor s první předsedkyní České rady dětí a mládeže Janou Vohralíkovou (YMCA)
Jano, kde jsme se tam, uprostřed víru událostí, před těmi víc než dvaceti lety vzali? O sobě to trošku ještě vím – vedlo mne naštvání nad Klausovými balíčky, které rok před tím naši činnost trochu podřízly, a také poměrně bídná komunikace s úřady, které se nám v té době dostávalo. Moc jsem náčelníky ostatních spolků neznal, ještě tak Martina Bělohlávka. Co ty? Kde ses tam vzala ty?
Jéje, Tomáši, jak jsem se tam vzala, to si už opravdu nepamatuju, neznala jsem, myslím, žádného náčelníka. Někdo mě tam pozval, ale už si opravdu nepamatuju, kdo. Ale vím, co mě přimělo k tomu se ke vznikajícímu projektu přidat. Tenkrát byl seminář v Senátu, který se věnoval vztahu státu a neziskových organizací. Byla tam spousta zástupců neziskovek a velmi málo poslanců či senátorů. Každý zástupce neziskovek vystupoval s tím, ze zrovna jeho NNO (nestátní nezisková organizace, pozn.) je ta nejdůležitější na světě, dělá nejpotřebnější činnost, a tak by měla být v příspěvku od státu zvýhodněna. A na mě padala čím dál větší tíseň, že i těch pár představitelů státu může ze semináře odejít úplně v klidu, protože NNO v tehdejším stavu vůbec neohrozí jejich klídek. Prostě proto, že se na společném postupu nikdy nedomluví. Až vystoupila Milena Černá z Nadace Olgy a Václava Havlových. 
A nabídla jednoduchý příběh. Stát je jako veliký slon v uzavřené místnosti plné malých myší – neziskových organizací. A jsou dvě možnosti. Buď necháme slona pohybovat se neřízeně v malé místnosti, a pak bude všude jen spousta mrtvých myší, nebo se myši spojí a ovlivní jeho pohyb. V druhém případě mají naději na přežití. Tenhle příměr ve mně zůstal do dneška a myslím, že, bohužel, stále platí. No, a tak tenkrát ČRDM (Česká rada dětí a mládeže, pozn.) byla úspěšnou odpovědí na její výzvu a pro mě velkou motivací k tomu věnovat se i později vztahu státu a neziskových organizací.
Co jsme tehdy udělali dobře?
Já nevím, co jsme udělali špatně. Na to může být tolik různých pohledů. Vím ale jistě, že jsme všechno dělali, jak jsme nejlíp uměli a nešvindlovali při tom. Opravdově jsme k sobě hledali cesty, vytvářeli prostor pro debatu i různé názory. 
A hlavně nám spolu i lidsky bylo moc dobře. Mockrát jsem si na to vzpomněla v mých dalších působištích, kdy jsem často zažívala, jak důležití lidé řídící tuhle zemi spolu nebyli schopni ani být v jedné místnosti. Prostě jsme byli ve správný čas na správném místě a měli odvahu, touhu i chuť se dohodnout, a ještě to „prodat“ ve svých organizacích. A to leckdy nebylo vůbec jednoduché.
Co špatně nebo nedotaženě? Co bys dělala jinak?
Víš, já se nerada dívám do minulosti a zkoumám, co by kdyby. Pro mě je fakt nejdůležitější, jestli věci v konkrétním čase dělám poctivě při vědomí skutečnosti známých v danou chvíli. A když jsem přesvědčena, že „nešvindluju“, vím, že bych nic nedělala jinak. A nedotaženě? Nikdo z nás neměl žádnou zkušenost s takovým obrovským projektem. A to, že přežil 20 let a roste dál do krásy, svědčí o tom, že jsme to dobře nastartovali a úspěšně dotáhli:-)
Byla jsi u řady schůzek a jednání. S kým to šlo nejlépe, kdo nám, spolkům, tehdy nejvíc pomohl? Vzpomeneš na pár takových lidí?
Já zase neumím říkat jména, fakt si to nepamatuju. Nezapomeň, že já, na rozdíl od Vás ostatních, byla v neziskovkách pak už jen čtyři roky a od té doby se moje působiště měnila. Přes státní správu, podnikatelskou sféru teď do prostředí vysokých škol. Ale vlastně vybavuju si jedno jméno – Vladimír Mlynář. Ten nám jako poslanec hodně pomáhal a když se stal ministrem, zavolal mi, a povolal mě k sobě na ministerstvo (míněno ministerstvo informatiky, kde V. Mlynář působil v letech 2002–2005 ve vládě Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, pozn.): „Doteď jsem pomáhal já tobě, tak teď bys měla jít pomoct ty mně.“ No, a tak jsem šla, protože jsem si řekla, že buď budu dál chodit leštit kliky vlivným lidem, nebo zkusím zevnitř státní správy měnit podmínky neziskovek u nás. A myslím, že se i leccos posunout nakonec povedlo.
Vnímala jsem ale, že se hodně změnil přístup ze strany představitelů státu – najednou s nimi nejednaly jednotlivé neziskovky, ale partner, který vystupoval jménem svých členských organizací. A nám se vlastně stále potvrzovalo, že jdeme dobrou cestou.
S kým naopak nebyla vůbec řeč?
Vůbec není řeč jenom s blbcem, zabedněným člověkem, který vidí jen sám sebe. A jméno si dosaďte:-)
Sleduješ práci dnešní České rady, Jano? Jsi v kontaktu s někým ze spolkových kolegů, se kterými jsi tehdy národní radu zakládala?
Po pravdě sleduju jenom okrajově a spíš ve chvílích, kdy ke mně nějak „přijde“. Jsme v častém kontaktu s různými lidmi z neziskovek a stále se čas od času snažíme hledat cesty k oné trojnožce, na které by měla stát zdravá společnost – státní správa, podnikatelský sektor i neziskové organizace. Dnes si již málokdo pamatuje, že jsem byla jedním ze zakladatelů ČRDM, a tak mám možnost slyšet různé pohledy na její činnost – někdy dobré, jindy horší. Ale takový je život. Opět připomínám, že nejdůležitější je dělat věci poctivě a jak člověk v danou chvíli nejlíp umí. I když ostatní to mohou vidět odlišně.
Vnímáš proměnu prostoru, který měly pro život, práci, spolky a jejich lidé k žití tehdy, před dvaceti lety, a dneska?
Prostor se proměnil neuvěřitelně. Vidím to na svých dětech, kterým v době vzniku ČRDM bylo 8 a 6 let. A v takovém prostředí je činnost Vašich organizací nesmírně těžká. Je to o neustálém hledání cest, a na to musí být dostatek síly, motivace i přesvědčení, že práce s dětmi je fakt moc důležitá pro další směřování téhle země. A za to vám všem patří velký dík. A není to jen fráze.
Co dneska děláš? Jak žiješ a kde, prosím, pracuješ?
V tuhle chvíli pracuju – již pátým rokem – jako kvestorka České zemědělské univerzity. Je to, jak jsem zmiňovala výše. Školství byl poslední sektor, ve kterém jsem si to chtěla zkusit. A při mých sedmi- až osmiletých změnách uvidíme, jak to bude dál:-) Třeba se ještě na stará kolena vrátím do neziskovek. Bylo by to fajn, mám tam nejvíc kamarádů…
Vzkaz, poselství, radu, námět… vyšleš?
Nesu si v sobě jednu radu, kterou mi vštěpoval táta, a našla jsem si jedno životní motto, které mě doprovází.
Táta mi říkal: „Musíš mít, holčičko velké sny, protože život ti jich vždycky trochu ubere, a když jich nemáš dost nebo jsou malé, může se ti nakonec stát, že ti zbydou jen prázdné ruce.“
A to motto je od Eleonory Roosevelt: „Obluda naléhavosti je vždycky zároveň královnou příležitosti.“
Nejsem žádná moudrá vědma, ale myslím, že tohle bylo a je celou dobu aktuální i pro Českou radu dětí a mládeže.
A tak jí přeju, ať je vždycky mladá a svěží a má stále chuť i touhu chodit po neprobádaných cestách…
Za rozhovor poděkoval Tomáš Novotný, předseda Asociace TOM
#crdm #20letCRDM
