Noc z 20. na 21. srpna 1968…
Bez vědomí tehdejší vlády překračují armády pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Na zděšené lidi míří kulomety vojáků Sovětského svazu, Polska, „Východního Německa“, Maďarska a Bulharska… Sto třicet sedm mrtvých a stovky zraněných. A neméně hrozné jsou dalekosáhlejší následky: začínají dvě desetiletí normalizačního režimu… Současné, už svobodné Česko si dnes připomíná 51 let od okupace. Ani my v České radě dětí a mládeže (ČRDM) nezapomínáme…
V centru naší pozornosti, potažmo práce stojí především děti a mladí lidé. Přišlo nám tudíž smysluplné, aby k půlstoletí starým událostem zazněl i hlas někoho, kdo si je z pochopitelných důvodu ani nemůže pamatovat – nejmladších členů pracovního týmu naší kanceláře.
Analytička ČRDM Nela Andresová míní:
„Média často prezentují ankety o tom, jak mladí lidé neznají důležitá data české historie. Odborníci zase upozorňují na nedostatky českého školství, které v hodinách dějepisu často zkracuje výuku moderních dějin kvůli nedostatku časové dotace. Přesto necítím realitu ohledně nevědomí a nezájmu mladých lidí o českou minulost zase tolik skepticky. Dnes se po celé republice koná spousta vzpomínkových akcí k připomenutí boje proti okupaci a k uctění památky obětí 21. 8. 1968 a 1969, kterých se s oblibou účastní i moji vrstevníci – mám tím na mysli třeba pietní akt čtení jmen obětí na Václavském náměstí nebo pochod Prahou k připomenutí těchto událostí. Stejně jako dřív mladí lidé bojovali za demokracii, i dnes je ve společnosti patrný politický aktivismus, který často vyvstává právě mezi mladou generací. Je důležité nejen nezapomínat na ty, kteří bojovali za naši svobodu, ale především pokračovat v usilování o zachovávání principů demokracie v české společnosti i do budoucna.“
Svůj pohled na věc nabídl i student DAMU Václav Zimmermann, který se v ČRDM zabývá Evropskými kartami mládeže EYCA:
Pokaždé, když se mě někdo zeptá na nějakou otázku z české historie, dostanu husí kůži. Bojím se, že něco nevím. A myslím, že to má spousta mladých lidí podobně. Radši mlčí, než aby se zeptali. Právě proto, aby nebyli za blbce. Je to vlastně dost nevýhodná situace. Oproti starší generaci, kterou normalizace zasáhla, si musíme dávat dohromady představu o této době skrze vzdělávání, různé dokumenty, filmy, divadelní představení, média, ale např. i z vyprávění starších. Je vlastně docela zajímavé, nakolik tato situace v naší zemi ovlivnila umění, a to až do dnešní doby. A toto umění nás učí rozumět věcem kolem nás, učí nás vytvářet si vlastní názory, diskutovat o nich a reflektovat je. Je to pro mě jako divadelníka velké téma – a je třeba si z těchto událostí a hrdinů oné doby něco vzít. A to nemyslím jen velké činy, ale třeba jen potřebu se občas zastavit a rozhlídnout kolem sebe: Je skutečně všechno tak, jak má být…?