V oddíle Poutníci jsme se loni v červnu dohadovali, co budeme mít za další celoroční hru. „Ve hře“ byl Karlík a továrna na čokoládu a Rychlé šípy.
Nakonec jsme zvolili Šípáky, a už to jelo. Že měli Rychlé šípy jubileum – 80 let – jsme se dozvěděli vlastně náhodou. A že jsme potkali skutečné Vonty, které jsme rozčepýřili tím, že jsme lezli do Stínadel, to také nebylo v plánu.
Poprvé v životě jsem byl unesen, a byl to tedy „uf“ pocit – když mne před zraky dětí, rodičů a jiných oddíláků vytáhli během přátelského setkání z restaurace ve Stínadlech, zavázali mi oči a pak mne vyslýchali, kdesi ve mně neznámém vnitrobloku. A takové příběhy jsme zažívali celý rok. Nebyla to jen hra. Byla to skutečnost. Byť třebas oživená díky čtení Mladého hlasatele a Vpředu.
Letní tábor „Záhada hlavolamu“ volně navazoval na výpravy v rámci celoroční hry Rychlé šípy. Jednalo se o upravené příběhy Jaroslava Foglara ze stejnojmenné knihy a jejího pokračování Stínadla se bouří. Zásadní rozdíl byl v ukončení, kdy se v malém (Širokově) Ježkovi v kleci namísto plánku létajícího kola Jana Tleskače skrývala pouze hádanka k cestě za velkým ježkem, který se po vyřčení známých hesel Vontů snesl z noční oblohy na zem.
„Buďme svorni!“
„Žlutá je barva naše!“
„Nevyzraďme nic, co víme!“
„Mlčenlivost chrání nás!“
Obsahem na výšku zhruba metrového Ježka v kleci byl technický rys od Jana Tleskače pro výrobu vlastní koloběžky. S nimi poté všichni sympatizanti s myšlenkou “žlutého kvítku” odjeli Závod míru k povznesení ctnostné myšlenky. „Neboť ten kdo jej hrdě nosí na klopě kabátu, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost. 
Je naplněn dobrou vůlí pomoci každému, kdo pomoc potřebuje a touhou po míru mezi jednotlivci i mezi celky.“ (J. Foglar, Stínadla se bouří)
Při tvorbě programu jsme se striktně nedrželi předlohy, neboť pro nás bylo důležité adaptovat příběh pro současnou generaci dětí (např. absence úmrtí Mažňákova otce Ema, zařazení prvku překvapení v podobě velkého Ježka v kleci), zejména pak s ohledem na to, že náš oddíl je koedukovaný (hrály i ženské postavy, byť s mužským jménem). Druhou pohnutkou byla snaha zařadit do příběhu i něco málo z komiksů, podle jejichž předlohy jsme tvořili výpravy během celého roku. 
Třetím zásadním hybatelem událostí bylo to, že jsme chtěli zařadit některé pedagogicky promyšlené celky, které se objevovaly až v druhém díle stínadelské trilogie s názvem Stínadla se bouří (žlutý kvítek).
Příběh byl velice zajímavý po celý rok, avšak vztah vedoucích k tematice se lišil. Zejména ti, kteří nebyli pohlceni foglarovkami v útlém mládí, nebyli do příběhu tolik „zažraní“, což se ani v průběhu nepodařilo změnit. Svou roli v tom (a to i u nadšených milovníků Foglarových děl) sehrál i fakt, že pětice kluků klubu Rychlé šípy je tak univerzální, že pro hraní „divadla“, což byl nezbytný princip k odvedení tohoto typu tábora, nejsou dostatečně vhodní. 
Pro jednotlivé vedoucí-herce byl problém najít specifické charakterové rysy daných hochů tak, aby se ve své roli cítili dobře a byly schopni zahrát scénky více než uspokojivě. Až postupem času se vyprofiloval Rychlonožka (mohl zvýraznit komičnost a občas nešikovnost) a Mirek Dušín (přísný, spravedlivý a nadšený pro klubovní činnost). Ostatní role zachraňovaly konkrétní situace (zahanbení Červenáčka po opuštění klubu atp.).
Nakonec si vedoucí našli své skryté kouzlo, kdy soupeřili o to, kolikrát se dotyčným na táborovém ranním nástupu v kostýmech podaří pronést spojení „Díky, Mirku“ a „Promiň, Mirku“ (reakce na televizní seriál od Hynka Bočana) tak, aby to bylo v daném kontextu vhodné. Rekord byl tuším sedmkrát za jeden nástup.
P. S.: A taky jsme pravděpodobně první oddíl, který uspořádal během tábora třídenní puťák na koloběžkách, ale o tom zase jindy.
