Pár měsíců před listopadovým zhroucením režimu v roce 1989 byl opatrný závan svobody znát trošičku i v našem maloměstě. Malilinko.
Moc samo sebou třímal stále v rukou městský výbor strany, komunistickou legitimaci měl i předseda městského národního výboru, ředitelka základní osmileté školy či předseda tzv. Městského výboru Národní fronty. Pro mladé a zapomnětlivé: ve všelidové Národní frontě byly povinně všechny spolky – tehdejší Tělovýchovná jednota Slovan, zahrádkáři, Pionýrská organizace SSM, Vlastivědný klub. I tady bdělo oko strany, byť, pravda, tou dobou už trochu slzelo. Roztočtí soudruzi byli v té době v těžkém dilematu. Rád jsem jim k vrásce, kterou vyrývaly přestavba a glásnosť jdoucí z Gorbačevova Sovětského svazu, přidal ještě další.
Čím?
Vývěskou.
Na náměstí, v místech, kde je dnes chodník před Albertem, měli tomíci svou vývěsku. Byla to krásná vývěska a byla nad všechny internety! Hlásala, kde se sejdeme na jakou výpravu, co s sebou, zda budeme potřebovat granáty… na hru, že si děti mají vzít pláštěnky, dokdy si nováčkové mají splnit čekatelskou zkoušku a také to, že je nutné přinést starý papír. Do sběru. Jedna vejtřaska sběru – to byly nejvýš dva stany Start či Bukovec v Kotvě či v Máji. Nebo tři role látky na týpka… Sbírali jsme ostošest a vícečetné rodiny šílely a proklínaly mladého agilního vedoucího, kvůli kterému děti dávaly do pravidelného sběru snad i toaletní papír. Ale zpět k vývěsce.
Od jistého času jsem na ni dával výstřižky z novin. Sovětských novin. Novin a časopisů, jejichž české mutace se do nástupu Gorbačova bez zájmu povalovaly v trafikách a ve školách. Zhruba od roku 1987 o ně byla doslova rvačka. Kupovali je mladí i staří a nadějně se nechali ovívat větříkem naděje. Naděje z Kremlu! Stříhal jsem s chutí ty články dlouhými nůžkami značky Mikov a připínal je na vývěsku.
A pár roztockých soudruhů se mohlo… Štvalo je to!
Asi už nejsou mezi námi, ale tehdy neváhali vývěsku tomíků opakovaně vypáčit a noviny vyměnit. Ano, čtete dobře. Jeden den jsem na vývěsku vetkl třeba článek Demokracie a přestavba (nebo jakýkoliv jiný, který v sobě měl malilinký zárodeček svobody a který vyšel v Sovětském svazu). Do dvou tří dní byl spolehlivě pryč. Místo něj trůnily titulní stránky Rudého práva se šťavnatými titulky Kdo seje vítr či Kdo je Václav Havel. Režim tyhle hnusárny chrlil vcelku pravidelně, v době šíření petice Několik vět ale vždy přitvrzoval, stejně tak kolem výročí srpnové okupace či v Palachově týdnu.
Hráli jsme tehdy s roztockými bolševiky takovou hru. Vývěsku nerozbili úplně, jen vždy vypáčili a zase vsadili zpět. Tomíky nezakázali. Na fakultu, kde jsem se tou dobou prokousával ke státním zkouškám z českého jazyka, pedagogiky a marxismu-leninismu, nenapsali. Co by také soudruhovi vytkli? Snad to, že dává na vývěsku sovětské noviny?
Tomáš Novotný, předseda Asociace TOM
Na dobových snímcích Tomáš Novotný (foto z FB autora) a atmosféra v centru Prahy (foto Petr Molka)
