Je v tom kus očekávání a zklamání. Karanténa udělala z milionů lidí, kočujících auty z práce a zpět, usedlé obyvatele domácností. Očekávatelné snížení spotřeby energií a produkce emisí, které by se blížilo nízkoemisnímu životnímu stylu, se ale zatím nekoná. Proč?
Názorně to na svých zkušenostech demonstruje Lloyd Alter, kanadský redaktor žurnálu TreeHugger, který se před pár měsíci rozhodl, že si vyzkouší „uhlíkovou dietu“. Tedy myšlenku vycházející ze závěrů IPCC (Mezivládního panel pro změny klimatu), konkrétně pak to, že svůj životní styl uzpůsobí tak, aby za celý rok nevyprodukoval více jak 2,5 tuny emisí oxidu uhličitého.
Jeho individuální emisní produkce je tak limitována přibližně 6,85 kilogramy CO2 na den. Znamená to mimo jiné nejíst maso, utáhnout termostat vytápění bytu, jezdit do práce na kole a zapomenout na to, že by na dovolenou někam letěl letadlem. Ještě v únoru to vypadalo hodně podivínsky, ale dnes většina z nás podobnou uhlíkovou dietu nedobrovolně drží s ním. Nebo si to aspoň myslí…
„Jedním z největších problémů při pokusu žít nízkouhlíkovým stylem je zjistit, jaké různé činnosti mají skutečné dopady a uhlíkovou stopu,“ říká Lloyd Alter. „Často je to překvapivé. Třeba moje uhlíková stopa z používání internetu je vyšší, než moje stopa zanechaná konzumací potravin.“
Ovzduší se kvůli karanténě nelepší tak rapidně, jak bychom si představovali, protože si jenom myslíme, že držíme uhlíkovou dietu. Zatímco všichni tajně mlsáme.
Celý článek najdete v Ekolistu:
https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/miliony-lidi-omezili-svuj-pohyb-a-zmenily-zivotni-styl-ale-poptavka-po-energiich-a-emise-neklesaji