V českém prostředí v současné době začíná narůstat odpor části veřejnosti vůči způsobu chovu ohrožených druhů zvířat v zoologických zahradách.
Už v jiných částech světa, především pak na západě, aktivisté bojující za práva a pohodu jednotlivých zvířat chovaných v lidské péči v posledních letech a měsících dokázali svými kroky ochromit, nebo dokonce zcela zlikvidovat záchranné chovy ohrožených druhů zvířat budované i dlouhá desetiletí. Tím ale zásadně ohrožují hlavní cíl těchto chovů: budoucí návrat geneticky zdravých a životaschopných zvířat ze zoo do volné přírody, kde byly jejich populace vinou člověka zdecimovány, nebo dokonce zcela vyhubeny.
Nedovolme, aby přílišný soucit zapříčinil vyhubení ohrožených druhů zvířat!
Také záchranné stanice se čím dál více potýkají s přístupem lidí, kteří jsou dnes odtrženi od reálného světa přírody, kde je zcela normální a přirozené, že se jeden živočich živí druhým. Jsme konfrontováni s otázkami, proč bychom měli pro potřebu krmení utrácet některá domácí nebo „laboratorní“ zvířata jako potravu pro některé naše pacienty, když přece stačí v obchodě koupit „obyčejné maso“.
Nad tím, že i ono „maso“ nebylo vyrobeno v nějaké továrně, ale nezřídka kvůli němu v průmyslovém velkochovu zvíře před porážkou celý život trpělo mnohonásobně více než morče nebo potkan chovaný ke krmení pacientů záchranných stanic přímo v budově stanice, se už pak tito lidé nedokáží zamyslet. Nehledě na další negativa, která průmyslové velkochovy domácích zvířat mají na životní prostředí zvířat divokých.
Se stejnou horlivostí se pak tito lidé snaží zachraňovat kořist před jejich zraky lovenou nebo chycenou predátorem v podobě dravého ptáka, sovy nebo divoké šelmy a sprostě a nevybíravě nám nadávají, když nechceme do těchto přírodních procesů zasahovat. Tím spíše že predátor, který v přírodě nic neuloví, sám zahyne nebo zemřou jeho mláďata.
Stejně jako dnešní záchranné stanice pro zraněné volně žijící živočichy sdružené v Národní síti záchranných stanic, jsou i moderní zoologické zahrady sdružené v uniích českých, slovenských i evropských zoo a akvárií odbornými ochranářskými institucemi (více o poslání moderních zoo např. ZDE, více o chovu zvířat v současných zoologických zahradách najdete TADY). Jedním z jejich hlavních poslání je tedy ochrana a zachování ohrožených druhů zvířat pro budoucí generace. Dlouhodobě s nimi na výzkumu a ochraně zvířat spolupracují nejen vědci a další odborníci, ale na mnohých ochranářských aktivitách s nimi úzce spolupracujeme i my, ochránci přírody z nevládních organizací, pracující hlavně v terénu.
V rámci úspěšného managementu chovu divokých zvířat v lidské péči v zoologických zahradách je ale bohužel v krajních případech nutné přikročit i k eutanázii některých odchovaných jedinců, u nichž není šance na umístění do jiné licencované zahrady zapojené do chovu konkrétního druhu. Tento krok netěší vůbec nikoho, tím méně pak pracovníky zoologických zahrad, kteří zvířata milují a nezřídka péči o ně nebo jejich ochraně věnují celý svůj život. Avšak s ohledem na přírodní zákonitosti, prostorové, finanční, etické i environmentální aspekty je to někdy to nejméně špatné ze všech možných řešení.
Řízená eutanázie je proto regulérní součástí managementu zvířat v lidské péči, ke které se však přistupuje až k jako poslední možnosti při řešení umístění mladých zvířat, a to po důkladném zvážení všech ostatních možností. Takovéto rozhodnutí nikdy není snadné, ale v rámci zachování genetické variability dané populace v lidské péči je v krajních případech nezbytné. Tento přístup doporučuje i Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a další odborníci. Jen tak mohou zůstat populace chovaných zvířat zdravé a geneticky hodnotné, což je pro ochranu přírody to podstatné.
Jakožto ochránci přírody společně usilujeme o zachování druhů pro budoucnost, a v tomto je zcela klíčové umět upustit od přílišných emocí, které ve svém důsledku mohou napáchat více škody než užitku. Pokud zoologické zahrady přijdou o možnost chovat a rozmnožovat zdravá a spokojená zvířata, my všichni v blízké budoucnosti můžeme přijít o možnost napravit konání lidí a navrátit divoká zvířata do míst, z nichž kvůli nám zmizela. Přílišné lpění na životě jednotlivých divokých zvířat, byť držených ve zcela nepřirozených a nedůstojných podmínkách, mezi které patří udržování jedinců na tolik škodlivé antikoncepci či přistupování k nim jako k domácím mazlíčkům (kterými nejsou!), může být pro dlouhodobou systematickou ochranu přírody zcela zničující.
Sami již roky pečujeme o cenné přírodní lokality po celé České republice i v okolních státech, a i díky radikálním opatřením (pojezdy tanků, bagrování, vypalování či stáda divokých koní), která u veřejnosti neznalé přírodních zákonitostí mnohdy vyvolávají nepochopení až odpor, jsme dosáhli nemalých úspěchů pro nejednu populaci divokých zvířat. Těmito způsoby jsme pomohli zachránit před vyhubením už několik druhů rostlin a motýlů, ale hlavně jsme umožnili přežití a rozmnožení statisícům až milionům jedinců, kteří jsou na vhodných životních podmínkách existenčně závislí. Těch několik jedinců, kteří přišli o život čepelí křovinořezu, či jim hnízdo s vejci pošlapal kůň, je nevyhnutelnou daní za přežití těch zbylých. Po letech práce jsme si vědomi toho, že snažit se aktivně prosazovat v praxi ochranu přírody může být nezřídka kruté vůči jednotlivcům. Ale nedělat to je následně kruté vůči celým populacím, společenstvům, nebo dokonce celým ekosystémům!
Můžeme jmenovat několik případů, kdy se vlna kritiky veřejnosti vůči tomuto „celostnímu“ přístupu zahrnujícímu odhlédnutí od jedince snesla na české zoologické zahrady. Např. v roce 2017 nechala ústecká zoo k veřejné nelibosti utratit samce žirafy Rothschildovy, v roce 2019 bylo v Safari Parku Dvůr Králové utraceno mládě lva berberského a ve stejném roce se Zoo Liberec rozhodla raději obětovat vrh dvou mláďat lva berberského, o která se samice odmítla starat, než „na lahvi“ uměle odchovávat dále již nefunkční jedince – což vyvolalo obrovskou vlnu odporu nejen liberecké veřejnosti. Aktuálně se s agresivním zpochybňováním svých expertních kroků v managementu chovu ohrožených druhů zvířat ze strany neodborné veřejnosti potýká Zoo Ostrava. Ta patří mezi nejpokrokovější a v chovu ohrožených druhů i ochraně přírody v místech výskytu druhů (tzv. in situ) nejangažovanější zahrady nejen u nás. Zoo se však nyní stala objektem ataků za své přistoupení k eutanázii rysů karpatských. Pro více informací můžeme doporučit text o problematice chovu rysů v Zoo Ostrava ZDE. S tímto trendem v myšlení a konání laické veřejnosti se však potýká nespočet dalších zoologických zahrad.
