Samostatnost je téma, které rezonuje s vnitřní potřebou odpovědět si na otázky: Jaké je mé místo mezi lidmi, Kým se chci v životě stát a Jak mohu ovlivnit svět kolem sebe. Otázkami, které si klade již od pradávna snad každý dospívající člověk. Toto téma nabývá o to palčivější důležitosti u mladých lidí, kteří jsou – oproti svým vrstevníkům – nějakým způsobem znevýhodnění.
V rámci organizace Život trochu jinak se dlouhodobě věnujeme práci s lidmi se zrakovým postižením. K naší práci využíváme metodu zážitkové pedagogiky – snažíme se v rámci našich projektů vytvořit situace (=hry), v rámci kterých se účastníci potkávají v bezpečném a řízeném prostředí s různými tématy a v rámci reflexe se pak snaží tyto situace analyzovat a nalézt v nich konkrétní znalosti, dovednosti a postoje, které si pak mohou odnést i do svého běžného života.
Právě samostatnost je tématem, které jsme zvolili pro letošní ročník letního tábora pro děti s těžkým postižením zraku, který jsme v srpnu 2023 pořádali.
Projektu se zúčastnilo 18 mladých lidí ve věku 12-20 let. Našim záměrem bylo téma samostatnosti pojmout trochu jinak a místo zaměření se na konkrétní dovednosti jsme se rozhodli pracovat s vnitřními zdroji a motivací samotných účastníků. Naším hlavním cílem bylo vést účastníky k tomu, aby chtěli být samostatní na základě svého přesvědčení a vnitřní potřeby učit se v životě novým věcem.
Abychom tohoto cíle dosáhli, program tábora byl rozdělen do několika vzájemně provázaných dramaturgických linek.
První z nich konfrontovala účastníky s pozitivními vzory v rámci účastnické skupiny i mimo ni – obecně s lidmi, kteří měli v životě nějaké omezení a i přesto dosáhli velkých věcí. Účastníci tak měli možnost se v rámci autorského prožitkového programu Skafandr a motýl seznámit s osudem Jeana-Dominiquea Baubyho, novináře, který po těžké autonehodě zcela ochrnul a díky důmyslnému komunikačnímu systému (s okolním světem se dorozumíval pouze mrkáním jednoho oka) byl schopen napsat stejnojmennou knihu, která se záhy stala bestsellerem roku 1997.
Další důležitou linkou bylo konfrontovat účastníky s limity, které plynou z jejich vlastního zrakového postižení. Mimo jiné se tak stali uklízeči ve velkém nákupním centru – po tábořišti (na ploše cca 200x50m) jsme rozmístili několik stovek různých předmětů (červený klobouk, modrou pastelku, knoflík, kancelářskou sponku, … ) a každý účastník dostal seznam dvaceti takových předmětů, které měl během dvaceti minut najít a přinést lektorovi. Účastníci tak byli postaveni před objektivně náročný úkol, který kvůli svému zrakovému handicapu nebyli schopni zvládnout – mohli jsme tak přirozeně otevřít diskusi o tom, co člověk se zrakovým postižením může zvládnout, co nikoli a co může udělat pro to, aby na první pohled nezvládnutelné věci alespoň částečně zvládl.
Jedním z klíčových programů pak bylo, aby účastníci přežili jeden celý den mimo tábořiště – dostali dvě hodiny času na přípravu, v rámci kterých si mohli z tábořiště odnést cokoli budou potřebovat, rozvrhnout si jak následující den stráví a případně se od lektorů naučit dovednosti, které jim chybí. Našim záměrem bylo, aby účastníci byli konfrontováni s důsledky své (ne)samostatnosti a (ne)zodpovědnosti. V rámci úpravy programu na poslední chvíli se nám podařilo objednat i vydatný déšť, který účastníky zastihl sedící v družném rozpoložení uprostřed lesa – bez postaveného přístřeší. Nakonec si však i za nejhoršího deště zvládli postavit přístřešek a večer rozdělat v mobilním ohništi oheň, u něhož si ohřáli večeři a usušili spacáky i ostatní mokré věci.
Účastníci si také pojmenovali, co pro ně znamená samostatnost a být samostatný. Dostali také možnost definovat si, v čem se v blízké budoucnosti chtějí více osamostatnit a co konkrétně pro to udělají. Po nějakém časovém odstupu od skončení tábora máme v plánu uspořádat ještě krátké online setkání, kde budou mít možnost vyhodnotit, nakolik se jim tento záměr podařil, případně jak se mu lépe přiblížit.
– “Odvážela jsem si z tábora uvědomění, že nic není nemožné a že když budu opravdu chtít, tak se dokážu osamostatnit.”
– “Když člověk chce být opravdu samostatný a něco pro to dělá, vždy se mu to podaří!”
To jsou jen dvě z odpovědí na otázku, jestli je nějaká myšlenka nebo uvědomění, se kterým účastníci odjíždějí.
Tábor však nebyl jen o samostatnosti. Účastníci zažili spoustu dalších programů – některé kreativní, některé fyzicky náročné a jiné, u kterých se měli možnost do sytosti vyřádit a zasmát se.
Projekt se uskutečnil díky roční, usilovné práci třinácti lektorů (pět z nich mělo těžké postižení zraku) a za finanční podpory Nadačního fondu Českého rozhlasu.
Mgr. Martin Sukaný, Život trochu jinak, z.s.
