Od dětství nemám rád většinu vyprávění o dětství. Takových těch laskavých, v nichž roztomilé, leč poloblbé děti prožívají své naivní příhůdky a starůstky a dospělí je shovívavě komentují. Dokonce i Poláčkových Bylo nás pět, což je zvlášť v audioverzi Františka Filipovského geniální text, jsem dokázal ocenit až dospělý. Když mi bylo jako Petru Bajzovi, připadal mi Petr Bajza jako idiot.
Čím jsem starší, tím víc obdivuju děti v tom, jak dokážou ve svém náročném světě přežít. Jejich starosti nejsou malé, jen my jsme okoralí a už nechápeme jejich opravdovost. Abychom je zvládli, museli jsme si nechat narůst citové brnění.
Když jsem byl malý, bál jsem se v metru. Při nastupování do vagonu jsem měl hrůzu z mezery mezi nástupištěm a dveřmi vozu. Myslel jsem na to, že mi jí propadne noha a při rozjezdu mě metro rozdrtí… Po dešti jsem se hrozil, že zašlápnu na asfaltu šneka – všechny, co jsem viděl, jsem pečlivě přenášel do trávy…
Celý sloupek najdete na:
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-nejsou-male-bolesti-sloupek-stefana-svece-40434850
