„Nejšťastnější jsem byl ve vězení. Nikdy potom jsem už neprožil tak absolutní ujištění, že jsem na správné cestě.“
Polárník Josef Svoboda (1929 – 2022) byl celoživotní skaut a jeden z předních světových odborníků na přírodu v mrazivých oblastech – zaměřoval se na arktickou rostlinnou ekologii. Jméno profesora Svobody nese výzkumná stanice na Špicberkách a i díky jeho práci má český výzkum polárních oblastí skvělou pověst. Ke kariéře plné ocenění (Cena Neuron za přínos světové vědě, Řád Kanady) vedla ale cesta i přes komunistická vězení. V 50. letech v nich strávil 8 a půl roku.
Josef se narodil v Praze, ale do skautu začal chodit v Brně, kam se s rodinou přestěhovali krátce před začátkem 2. světové války. V oddíle dostal přezdívku Minehaha a zamiloval si knihy E. T. Setona a pobyt v přírodě, kterou rád a s úžasem zkoumal a pozoroval. Přírodě se chtěl věnovat i v rámci studií, ale v 2. ročníku biologie na Masarykově univerzitě ho na podzim roku 1949 komunisté zatkli za „protistátní činnost“. Josef totiž působil ve skupině studentů, které pojil kladný vztah k demokracii a křesťanská víra. Pro komunistický režim neodpustitelná kombinace. Dostal 11 let a jako dvacátníka ho čekala pouť po československých věznicích: Mírov, Bory, Leopoldov i jáchymovské uranové doly.
Vězení bylo pro Josefa příležitostí pro rozhovory a “studium” u zavřených filosofů a duchovních, ale i pro dobré skutky – svému příteli Milanovi, který následkem výslechů StB oslepl, třeba pomáhal a sloužil mu jako náhradní oči.
V Ostravě zase zažil odvahu a dobrodiní z druhé strany: naproti věznici bydlela Milada Svrčinová, mladá žena, která si s vězni vysílala zprávy. Pomohla kontaktovat rodiny vězňů, posílala jim dopisy nebo je dokonce pozvala na návštěvu, aby si z pavlače se svými blízkými “popovídali”.
„Co bylo k večeři?“ ptal se táta Josefa. „Tři syrečky,“ odpověděl vyhublý mladík.
Mezi tresty, které si tehdy bachaři po mukly vymýšleli, patřila i tzv. korekce. Betonová díra, v níž vězněný trávil dny sám, často s nohama ve vodě nebo neustále sehnutý kvůli nízkému stropu. Tvrdé lože pak znamenalo, že vězni spali přímo na studeném betonu. I Josef takhle protrpěl 24 nocí, a to přesto, že byl nemocný tuberkulózou.
Celkem čtyři a půl roku pracoval Josef Svoboda v uranových dolech. Podle svých vzpomínek si ale i v lágru dokázal najít krásu a ocenit chvilky, kdy mohl obdivovat hvězdy nebo houby rostoucí v podzemí.
V roce 1958 soudy jeho trest zrušily: nikdy prý neměl být ani obžalován, natož vězněn.
Josef začal pracovat a postupně na dálku i studovat, ale po okupaci v srpnu 1968 se definitivně rozhodl, že nesvobodné Československo opustí. Emigroval do Kanady, úspěšně vystudoval univerzity v Edmontonu a Ontariu, začal působit jako profesor na prestižní univerzitě v Torontu a stal se světově respektovaným botanikem polárních oblastí, který na expedicích zužitkoval i zkušenosti s tvrdými podmínkami ve vězení. A samozřejmě také lásku k přírodě, kterou si odnesl ze skautu a dobrodružných knih.„Plakal jste ve vězení někdy?“ ptala se Josefa Svobody v rozhovoru Paměť národa. Nejprve rozhodně zakroutil hlavou, potom si však na jednu slabou chvíli vzpomněl. Na Štědrý den k večeru přinesli bachaři tři kousky cukroví a dvě malé sardinky v oleji. To měl být štědrovečerní kapr.
Josef Svoboda – Minehaha zemřel v listopadu 2022 v kanadském Burlingtonu ve věku 93 let.
Více fotek z Minehahova života najdete na stránkách Paměti národa.
Paměť národa. Zpracováno s pomocí materiálů Paměti národa a Nadace Neuron.
https://www.utm.utoronto.ca/biology/news/memoriam-professor-emeritus-josef-svoboda?
Paměti Josefa Svobody vyšly také knižně:
Svoboda, Josef. Tři inkarnace : vzpomínky skauta, vězně komunistických kriminálů a arktického ekologa Josefa Svobody ; připravil Miloš Doležal. 1. vyd., Praha : Radioservis, 2011, 388 s.
