S loukami jsou problémy odjakživa. Můj oddíl využíval řadu let „zestátněnou“ loučku v Klučance. Na jejím cípku jsme před revolucí stavěli pár indiánských teepee a uměřeně a velmi obřadně a k louce šetrně tam rozdělávali oheň. Soukromý malorolník, kterému se pak v restituci pozemek vrátil, se dlouhou dobu choval velmi nepřístupně. Dodnes, byť naše kroky velmi zlehka a opatrně kříží cípek jeho louky při přecházení na vlastní, pronajaté tábořiště, by byl nejraději, kdybychom se vznášeli. Budiž. Chápu. Soukromý majetek je nedotknutelný.
Browsing: Myslím si
Ačko… první písmeno naší abecedy. Když o někom prohlásíme, že je áčko, je to výraz uznání. Je první, je nejlepší. A přesně tohle se mi vybavilo ve Velkých Losinách při finále soutěže dětských zpěváků lidových písní. Na pódiu vystupovala samá áčka. Ne nadarmo se tedy celá soutěž jmenuje Zpěváček. Nejde jen o malé zpěváky, jde o Zpěv Áček. Byl jsem zvědavý, co se vybaví při slově Zpěváček ostatním hostům této velkolepé soutěže. A tak vznikla anketa, kterou vám teď společně s redaktory DTA Janou, Kristýnou, Danem a Honzou předkládám.
Kvílení brzd, vřískot pneumatik o asfalt, řev lidí, pláč dětí, houkání sanitek a policie…. Tak nějak by tro mohlo dopadnout na jednom děsivém místě blízko Smíchova. Poslední dobou se rozjíždí život na Císařské louce. Je to ostrov, na který se dostanete s Anděla tramvají směrem na Barrandov. Vystoupíte na stanici Lihovar a dáte se k řece. V cestě vám stojí frekventovaná silnice Strakonická. Auta se valí bez přestání od Barrandovského mostu na Smíchov a opačným směrem. Kousek za Lihovarem auta mizí sice v komplexu tunelů Mrázovka, ale i tak jich tisíce jezdí tudy.
Říká se: „…všeho dobrého, či zlého“, ale já si nejsem zcela jistá, zda počin diskusního fóra na Adamu, se stává počinem dobrým. Samozřejmě, skoro na každém webu najdeme odkaz na diskusi. Probíhají tam hovory o aktuálních tématech. O tom, co čtenáře zajímá, štve, nebo baví. Podíváme-li se ovšem do krátké historie našeho diskusního fóra, žádné téma se tu dlouho neohřálo. Aktuality typu Bambiriáda zůstaly bez odezvy. Šikana moc nezaujala. Co koho štve – nevíme. Možná je to samotná diskuse a cesta k ní. Možná krkolomné zadávání a možná od všeho kousek. To se dá změnit a lehce (no, zas tak lehce to asi nepůjde) přizpůsobit. Jen těžko si připouštím názor, že lidé diskutovat jednoduše nechtějí.
Stoupali jsme na kopec, Svatý kopeček u Olomouce, tenkrát, když tu byl Svatý otec na návštěvě. Plno mladých lidí, dětí, kluků a holek. Co nás táhlo za tím bílým dědou nahoru? Řvali jsme „Otče svatý kopeček, plnej je tvejch oveček“ a ono to bylo upřímné. Když tu byl poprvé, dostal jsem se shodou okolností do Arcibiskupského paláce a pomáhal tam nějak v kuchyni. Bylo mi čtrnáct. Puberťák, který chtěl vidět papeže hodně zblízka. Byl jsem tam zavřenej v kuchyni a najednou se stalo, že tam tudy okolo prošel. Ještě mladý, svěží. Pak začal stárnout a přitom nás stále oslovoval. Na setkání do Říma za ním jely statisíce mladých lidí.
Nejspíš se shodneme, že anonymy valná většina z nás v lásce nemá. Dokonce jsem se setkala s názorem, že anonym je vlastně každý, koho neznám osobně… Když jsem nad problémem začala chvíli dumat, usoudila jsem, že v dnešním elektronickém světě to s anonymy je hodně ošemetné. Je anonymem skutečně pouze ten, kdo neuvede své jméno? A co ten, kdo pro danou chvíli vystupuje pod jménem cizím, smyšleným? Vždyť založení e-mailové adresy na libovolné jméno trvá jen chvilku. Založím si adresu a představím se v diskusi jak mne napadne. A pak si mohu založit adresu druhou, třetí, jak je libo. Je to snad lepší, než když neuvedu jméno žádné?
Krize, zpátky na stromy, bulvár, potápění, zbytečnost, rady, pomluvy, výzva. To vše (a mnohem více) jsme se mohli dočíst pod nejčtenějším článkem týdne, který byl obdařen tolika komentáři. Z pozice nezainteresovaného člověka mohu říci, či spíše konstatovat, jediné – Ještě nikdy žádnou loď neopravila jen slova. Samozřejmě, na začátku všeho by měla být úvaha nad činy. Ale konstruktivní, bez emocí a snahy seknout, aby teklo do lodi ještě více.
Uprostřed pro mne naprosto nesrozumitelných událostí kolem ČRDM, ke kterým nehodlám zaujímat žádná stanoviska mám úkol pouze a prostě poděkovat. V šibeničním termínu několika dní, se nám podařilo díky sdružením ČRDM sehnat bezmála 50 000,-Kč na nervydrásající splátku zpackaného grantu. Nyní můžeme s úlevou konstatovat že vůči státním rozpočtu nemáme žádný dluh. Pokud by se tak nestalo do určitého data, bylo by vše postoupeno k jednání na finančním úřadě a tím by se zastavily možnosti příjmání dalších již schválených grantů, které čekají na vyřízení. To vše se stalo pouze a jen díky osobnímu nasazení několika členů ČRDM včetně členů představenstva a ředitele ČRDM. Co by pro nás znamenalo další potahování k různým úřadům, nemusím rozepisovat.
Původně jsem neměl v úmyslu tento dopis široce zveřejňovat, abychom se vyhnuli vypjatým reakcím. Pár hodin po mém odchodu z Kanceláře ČRDM se ale už začínají objevovat nepravdivé dohady o tom, jaké důvody mě k tomuto kroku vedly. Nerad bych, aby touto tichou poštou vznikly z dohadů nesmysly. Nejsem ostatně první, kdo odchází z Kanceláře ČRDM z podobných důvodů. A možná ani poslední. Řekl bych, že je načase začít hledat příčiny… A vaše reakce mohou ukázat i váš názor na celou věc.
Je tak trochu kuriózní, že kampaň 30 dní pro neziskový sektor probíhá v únoru, měsíci, který i kdyby hodně chtěl, nikdy mít 30 dní nebude. Ale možná, že v tom je tak trochu skrytý záměr pořadatelů: nějaký ten den zůstane i na další měsíc… Otázka spíš zní – zkusili jste a s jakým úspěchem někde „otisknout“ svůj obraz? Bylo víc vidět či slyšet o tom, co děláte? Mívám někdy z kontextu celostátní kampaně dojem, že sdružení, ve kterých se věnujeme s dětmi a mládeží takové té „obyčejné“ každotýdenní činnosti, zůstávají poněkud stranou. Ve Strakonicích mne však přesvědčili, že nabízejí pomocnou ruku skutečně všem. Tedy téměř všem.