Sloupky

Každé Vánoce jsou něčím zajímavé. Z každých uvízne v paměti nějaká drobnost.
Z útlého dětství se pamatuji na čokoládovou panenku, která visela na špičce stromku, a já ji nesměla sníst… O pár let později se mi vybavuje mrňavý smrček, zasypaný sněhem, který jsme si ozdobili s tátou kdesi v Orlických horách prskavkami. Další vzpomínka: cesta zasněženou Prahou na půlnoční, s kamarádem, který přijel ze Skotska a tu vánoční atmosféru přímo nasával.

První Vánoční nadílka mého oddílu končila pouštěním skořápkových lodiček a koupelí nejmladšího člena Pitrýska ve Vltavě. Naštěstí to bylo hned u klubovny, uvařili jsme horký čaj, půjčili jsme mu každý nějaký kus oblečení a pak jsme šli pro jistotu domů s ním, aby se maminka nezděsila… Ty lodičky jsme pak ale chodili pouštět každý rok, i když už jsme klubovnu u řeky neměli.
Oddílové Vánoce byly vždycky úžasné. Většinou trvaly celý víkend, někdy se šlo na vánoční výstavu, koncert, na výpravu do lesa. Kromě samotné nadílky se hrálo divadlo, zpívaly koledy, promítaly diáky ze starých táborů a výprav, přicházeli bývalí členové oddílu.
Nezapomenutelné jsou i Vánoční výpravy, na které jsme odjížděli vždycky hned po Štěpánu a vraceli se až po Novém roce. Lyžování, stavění iglů, dobývání Pólu nebo zlatá horečka na Klondajku, půlnoční přípitek mlékem a nekonečné večerní zpívandy…
Každý z nás, kdo někdy vedl oddíl nebo kdo nějakým oddílem prošel, má takovéhle vzpomínky.

A mezitím se střídají další obrazy – radost vlastních mrňat u stromečku, roznášení Betlémského světla, rodinná a jiná setkání, půlnoční bruslení na rybníce, návštěvy a procházky.
Pokud člověk nepodlehne hrůze generálních úklidů a nákupních horeček, jsou vlastně Vánoce skvělé. Užívejte si je, vždyť k českým Vánocům ta romantika a nostalgie patří – a není se za co stydět.

Michala Kateřina Rocmanová

„Zítra večer je malý předvánoční sraz bývalých členů oddílu…,“ pravila esemeska, s upřesněním, že se sejdeme v jedné malé staroměstské hospůdce. Zprávu jsem tedy přeposlala na těch pár čísel, co mám, neb v dobách, kdy jsem oddíl vedla, nebylo ještě o nějakých mobilních telefonech ani potuchy. Druhý den jsem zvědavě spěchala na sraz. Ještě cestou zvoní telefon: „Prosímtě, kde jste? Tady nikdo od nás není, tak já jdu asi domů,“ říká skoro zoufale hlas ze sluchátka. Není divu, že se nepoznali. Oddílem a později skautským střediskem prošlo za ta léta několik stovek kluků a holek.
Ten večer se u stolu vystřídalo půldruhé desítky mladých lidí napříč oddílovými generacemi. Přesto, že jsme se viděli s některými po patnácti letech a jiní se tu potkali snad poprvé, bavili jsme se skvěle. Zavzpomínali jsme na tábory – a pamatuješ, tenkrát, jak jsme si každý vybrali jedno řemeslo – já byl hrnčíř a dodnes ten hrníček mám … a tahle jizva je z prvního Slovenska… a naše countrybály… a co takhle něco zase uspořádat – pro všechny…? Jasně, hned po Novém roce se sejdem a naplánujem.

A pak si navzájem sdělovali tihle dnes dospělí mladí lidé, co všechno – krom těch jizev a drobných pamětihodností – v oddíle získali. Jak by asi měli bez oddílu jiný žebříček hodnot. Jak dodnes mluví slušně. Jak se naučili to či ono, co se jim hodí v životě…
Ohromně mi to dobilo baterky. A už se těším na to příští setkání.

Kolem Vánoc je to taková milá tradice, scházet se, a tak, dostanete-li pozvání na vánoční besídku oddílu nebo kroužku, kam jste kdysi patřili, neváhejte. Stojí to za to.

Michala Kateřina Rocmanová

Nedělí začíná adventní období. Každý z nás jej podle svého založení prožívá jinak, ale nikoho nemine bez nějakého kontaktu s příchutí očekávání, neznáma a tajemna.

Advent se cyklicky opakuje každým rokem, ale letos nadto přichází do našich životů v těchto dnech ještě jeden druh čekání – čekání na předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Přinejmenším v České radě dětí a mládeže cítíme lehké mravenčení ze všeho, co nás oficiálně od 1. 1. 2009 v oblasti mládeže čeká. Setkání mladých lidí z EU na začátku června, tzv. Youth Event, zapojení a účast na dalších akcích předsednictví a hlavně podíl na zpracování aktuálních témat, která se týkají mladých lidí v Evropě a České republice.
Pro mnoho lidí je EU spojena s bruselskou byrokracií, neznámou a jako z jiného světa, která nemá žádnou představu o problémech běžných lidí. Právě pro ty, kteří necítí možnost se v takové EU najít, bude toto období jedinečnou příležitostí ovlivnit podobu evropské politiky vůči mladým lidem. Během českého předsednictví se totiž bude hodnotit rámec spolupráce v oblasti mládeže, budou se ladit cíle, kterých národní státy chtějí společně dosáhnout. Mladí lidé mají možnost říct, co vlastně chtějí, co postrádají, co očekávají. Jelikož jsou ale bráni v této debatě jako rovnocenní partneři, měl by být součástí jejich vyjádření také návrh toho, jak žádoucích změn dosáhnout, jak mohou sami k úspěchu evropských vizí přispět.
Nástrojem dialogu s mladými lidmi jsou elektronické konzultace Evropské komise, ale bude jím také např. výše zmíněný Youth Event a jiné akce.
Česká rada dětí a mládeže by ráda přispěla k procesu „živého“ dialogu mezi EU a jejími mladými občany. Prvního prosince téměř symbolicky začíná první ze šesti kulatých stolů v různých regionech České republiky. Tam se budou čeští mladí lidé vyjadřovat k tématům, která pocházejí ze vzdálených bruselských kanceláří.
(www.evropamladymaocima.cz/ pozvanky-na-akce/ diskusni-kulaty-stul-litomerice)

Věříme, že využijí toho, že celá Evropa právě přichází přímo k nám…

Michaela Přílepková

Ať tak či tak, brečet budeme všichni po několik dní. Tak shrnula spolužačka napětí volebního dne. Samozřejmě mám na mysli ty americké volby, volby prezidenta. Měla jsem to potěšení je sledovat z prostředka dění, ze střední školy v Kalifornii.
Tak, jak si většina českých periodik byla jistá, že Obama vyhraje, tady si jistý nebyl vůbec nikdo.

Učení nám ten den bylo odpuštěno a věnovali jsme se aktivitám kolem voleb. Po simulaci debat jsme si odvolili v našich školních volbách a dostali nálepku ‚I voted‘, kterou dostávají Američané i u regulerních voleb. I přes neskutečný mráz a déšť jsme povečeřeli pizzu, sušenky a horkou čokoládu venku. Ve školním divadle se mezitím připravovala projekce televizního vysílání.
Hned první předpovědi výsledků znamenaly obrovské nadšení. Obama měl podporu celé školy kromě asi osmi lidí. A potom, když už bylo v podstatě všechno rozhodnuto, přišlo uzavírání volebních míst na západním pobřeží. Kalifornie, Washington, Oregon jsou definitivně demokratické státy a tak McCain neměl nejmenší šanci. A pak, když bylo dvacet vteřin do uzavření volbních místností, celá škola začala odpočítávat s televizní obrazovkou. Ve vteřině nula bylo rozhodnuto. Všichni běželi na pódium objímat ostatní, křičet, skákat, jednoduše se radovat. Tolik emocí jsem viděla asi jenom jednou v životě, když náš hokejový tým vyhrál mistrovství světa proti Kanadě a všichni Češi na Intercampu 2005 skandovali po ztichlém tábořišti…

Mezi body Obamovy kampaně bylo mimo jiné také lepší státní vzdělání nebo financování umění. Tak snad se blýská na lepší časy.
Lída Sobková

P.S.: Na ty emoce po volbách mezi studenty se můžete podívat alespoň na videu. Jsem neskutečně ráda, že jsem měla šanci se něčeho takového zúčastnit a cítit to nadšení, které protnulo nedočkavost nejen naší školy, ale vlastně celé Ameriky.

Měsíc listopad se rodí v poslední říjnové noci, kdy se podle keltské tradice přicházejí duchové zemřelých ohřát k ohňům živých… Proto prý dodnes o Dušičkách zapalujeme svíce – ten keltský svátek věštící příchod zimy se však jmenoval Samhain.

Zatímco ráno se probouzíme do šedi a mlhy, v poledne slunko hřeje, jako by se ještě nechtělo smířit s tím, že léto už je dávno pryč. Další den ale lezavý vítr vyfouká každý kousíček tepla i z pečlivě zapnutého kabátu a třetí den zas leje jako z konve… Snad i pro to vrtkavé počasí indiáni nazývali listopad Měsícem bláznů.
Lidová pranostika říká, že „nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o svatém Martině se vší mocí,“ a letošní dušičkový víkend byl poměrně teplý – no, tak se tedy můžeme těšit na brzkou lyžovačku – nebo na dopravní kolaps, jak kdo…
Ačkoliv se v tomto období zdánlivě nic neděje, byl listopad již mnohokrát v našich dějinách mezníkem. I začátek tohoto měsíce má svá výročí a významné dny.
Tak například 1. listopadu v roce 1781 vyšel patent císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zatímco v roce 1945 potkala obyvatele Československa věc podstatně méně milá – měnová reforma.
3. listopad je v kalendáři veden jako Světový den mužů – z průzkumů však vyplývá, že o něm ani sami muži mnohdy vůbec nevědí, a ani ho, na rozdíl od Dne žen, neslaví…
4. listopadu kalendář připomíná, že Senát ČR v roce 2004 schválil zákon, který zrušil brannou povinnost. Téhož dne – 4. listopadu, ale roku 1982, se v brněnské nemocnici narodilo první české dítě ze zkumavky.

Listopad je zkrátka takový trochu bláznivý měsíc plný protikladů, ve kterém začátek a konec, smrt a zrození stojí vedle sebe.

Michala Kateřina Rocmanová

Kdybych byla dneska doma, hodinku bych si díky změně času přispala a pak se radovala, že díky svátku 28. října mám až do středy podzimní prázdniny. Ale já jsem za oceánem, a tak místo lenošení pozoruji, jak se všichni vehementně připravují na páteční Halloween. Tu hodinu spánku nám tady přidají až příští sobotu, a to kvůli americkým cukrovinkovým závodům. Pokud totiž je déle světlo, děti budou více koledovat, a na to se lidé musí připravit větší zásobou cukrovinek. Ale což, alespoň, že nám tu hodinu nesebrali úplně.
Já sice plánuji kostým cizince, co neslaví Halloween, ale nikdo mi to tu nevyčítá. Oni by se také asi netvářili příliš přívětivě na fakt, že u nás Santa Klaus chodí už pátého prosince a doprovází ho anděl s čertem. Punčochu si za okno nedám, i když bych mnohem radši snědla kilo klementýnek než dvě libry pomerančů. Stejně tak si neupálím v dubnu čarodějnici, jelikož jsem v místě obrovských požárů a vlastnictví svíčky znamená okamžitý vyhazov ze školy.
A tak do sebe budu o Vánocích poslušně ládovat krocana, vzpomínat na bramborový salát a pohádky a tešit se na knedlíky na přivítanou. Časem třeba porozumím i stupňům Fahrenheita a měření na libry, unce a hrnky, o palcích a stopách ani nemluvě.

Lída Sobková

Co přes týden nestihnu, obvykle doháním o víkendu. Je neděle, a jak tak věším prádlo na balkoně, uvědomím si, že kolem převládají jiné zvuky než v posledních týdnech. V naší ulici totiž už měsíc den co den od rána do večera, svátek nesvátek, hučí a burácejí stroje – sbíječky, náklaďáky, bagry. Asi už to tu muselo být na pováženou, že se radní rozhodli ke kompletní rekonstrukci vozovky, chodníků i toho všeho pod zemí…
Dneska ale něco jiného, výraznějšího, ty bagry docela přehlušilo. Je to hlasité krákání. Zvednu oči a vidím obrovské hejno černých ptáků kroužících pod šmolkovým nebem. Kavky.
Ačkoliv dneska zrovna svítí sluníčko – přece jen mne maličko zamrazí. Už pár dní sice pozoruju rudozlaté listí psího vína na plotě, ale mozek ještě pořád nechce vstřebat myšlenku, že podzim už klepe na dveře. Kavky jsou toho jednoznačnou předzvěstí.
Po celý podzim a zimu budou rozvážným krokem přeměřovat trávníky na náměstí. Korálkovým očkem se na vás zahledí, hlavičku koketně stranou, jako by říkaly: nemáš něco, co by se dalo sezobnout?
Až za kavkami přiletí havrani, to už bude advent a Vánoce za dveřmi, ale to je ještě daleko.
Do té doby ještě oddíly stihnou několik výprav, sbírání šípků, drakiádu, tajuplnou hru po městě, tradiční soutěž v uzlování, zpěvu nebo běhu do schodů, ti starší se vrhnou do příprav vánoční nadílky a plesové sezóny…
Podzim je totiž pro oddíl tou nejlepší dobou – přicházejí nováčci, nová krev, nové nadšení. Všichni jsou po prázdninách plní síly, elánu a nápadů. Zahajuje se celoroční bodovací hra družin a začíná se plánovat příští tábor.
A tak vítejte, kavky, vždyť podzim je vlastně krásná roční doba, čas šustivého barevného listí a těšení se na zimní radovánky a příští léto.

Michala Kateřina Rocmanová

Taky znáte to obrovské nadšení, když otevřete poštovní schránku a tam leží psaní od někoho z přátel? Samozřejmě, že taková psaní nedostáváte častěji než veškeré složenky a výpisy z banky, ale když se poštěstí, tak to stojí za to. Proč to píšu? Protože před pár dny, přesněji ve čtvrtek 9. října připomnělo UNESCO Mezinárodní den pošty.
Pošta je rozhodně nedílnou součástí našeho života. Je jen škoda, že to dřív skoro až obřadné psaní a posílání dopisů se smrsklo do dnešních strohých e-mailů nebo ještě kratších zpráv sms. Ostatně – „esemeska“ ani nemůže být dlouhá, jak napovídá původní anglický název: Short Message Service, neboli služba krátkých zpráv…
Zkontrolování e-mailů je první věcí, kterou mnoho z nás udělá hned po zapnutí počítače. E-maily mají často spíš informační účel. Dostáváte e-maily z práce, ohledně srazu oddílu, plánování tábora – a potom ten nepatrný zlomek e-mailů, který vás potěší nějakou osobní zprávou. Tak kam se tedy ztratily ty vřelé dopisy? Do schránky už je nedostáváme, do e-mailu většinou také ne. Doopravdy se všechna naše vřelost uzavřela do sms, facebooku a internetových kecálků, jako je ICQ?
Nenechme pošťáky doručovat jen úřední obálky a balíky z internetových obchodů. Vezměme do ruky pero a nechme slova plynout na papír. Nakonec udělejme těch pár kroků k poštovní schránce a pošleme dopis, nebo alespoň pohlednici s pozdravem pro dávno zapomenutého kamaráda. Vždyť je to přeci škoda nepoužívat ten geniální vynález, který spolehlivě fungoval po staletí.
Lída Sobková

Máte taky rádi tu zvláštní atmosféru – ve vzduchu je cítit překvapení, rachejtle, girlandy a kytice, dort se svíčkami a blahopřání…? V poslední době se s oslavami roztrhl pytel. A každá jiná. Chvílemi jsem litovala, že nedokážu být na dvou či více místech současně.

Druhou zářijovou sobotu oslavili 90 let československého trampingu a zároveň 40. výročí založení České tábornické unie kamarádi na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Planoucí oheň na zvadle – aspoň v duchu jsem si s nimi užívala tu romantiku…
Téhož dne i tomíci oslavovali, nikoliv výročí, ale otevření turistické ubytovny ve Sloupu. Oslavili tu rekonstrukci bývalé vily z FDM opravdu důstojně – příjezdem Jeho Výsosti císaře Ferdinanda Dobrotivého, a jako tradičně, akce to byla výjimečná, protože oni se prostě umějí radovat a o tu radost se podělit.
Následovalo skautské setkání na vyšehradském Slavíně – u Svojsíkova hrobu. Sice 70. výročí úmrtí zakladatele skautingu není zrovna důvodem k veselí, ale právě tyto výroční dny se staly – i v dobách dávno minulých – důvodem setkávání spřízněných duší.
A mezitím mi přišla (teď, v září!) esemeska: Ahojky, dárky už jsou rozdané, sedíme u stromečku a zpíváme si s kytarou a banjem koledy, požíráme vanilkové rohlíčky a těšíme na Silvestrovskou oslavu a nový (oddílový) rok…

Každý den, každý měsíc je plno důvodů k oslavám, příležitost, jak někoho potěšit – kytičkou, čokoládou, drobností na památku. Úplně nejlepší na oslavách je ale to, že se sejde rodina, přátelé, že se potkáte s lidmi, s nimiž vás něco spojuje, ať už je to kousek DNA nebo to, že jste zasvětili život dětem a mladým lidem…
A tak oslavujte – každá radost a úsměv prodlužuje život 🙂

Michala Kateřina Rocmanová

8. září vyhlásilo UNESCO už před víc než čtyřiceti lety Mezinárodním dnem gramotnosti. Žijeme ve věku komunikací, internetu, vědeckých objevů. To všechno by bez gramotnosti nebylo možné. A přesto je na světě pořád spousta lidí, kteří nemají možnost ani základního vzdělání. Podle výzkumů je jich dokonce celá miliarda, převážně žen.

Možná si ani neuvědomujeme, co to znamená, být negramotný. Je pro nás samozřejmostí, že děti v určitém věku začnou chodit do školy, kde se naučí číst, psát a počítat. A pochopitelně mnoho dalších věcí.
Ať už máme k našemu školství jakékoliv výhrady, je to vlastně skvělé, že máme možnost posílat děti do školy. Že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Že pocházíme z národa, z nějž vzešly takové osobnosti jako Jan Ámos Komenský, který přinesl nové učební metody a oprávněně má přídomek Učitel národů, nebo Jan Hus, který zjednodušil českou gramatiku: dovedete si představit, že kromě všech vyjmenovaných slov, pádů a spousty výjimek z pravidel bychom psali místo „nabodeníček“ – tedy háčků a čárek – ještě zdvojená písmena? A tak by se dalo pokračovat ve jmenování mnoha a mnoha dalších, kdo se v českých dějinách zasloužili o to, že nejsme národem negramotným.

Je to vlastně skvělé, mít možnost si ráno přečíst noviny. Je to prima, umět si spočítat, kolik mi má vrátit paní u pokladny v samoobsluze. Nebo najít si na internetu to, co mne zajímá.

Dnes si asi ani nedovedeme představit, o co všechno bychom jako negramotní byli ochuzeni…

Michala Kateřina Rocmanová

P.S. A co vy? Máte pocit, že byste také měli udělat něco pro to, aby to množství negramotných nenarůstalo? Inu, někdo přispívá třeba na vzdělání jednoho konkrétního dítěte někde v Indii či Africe. Někdo přispívá alespoň pár korunami na stavbu škol ve vzdálených, nepřístupných krajích jako v Etiopii nebo v Tibetu. Někdo bojuje za to, aby i dívky měly právo se vzdělávat… Možností je mnoho, jistě najdete i další…