Sloupky

V nadcházejí- cích, rádoby prázdninových dnech, se mi dostává nelehkého úkolu, totiž zabalit kancelář, kterou používá Česká rada dětí a mládeže po deset let.

Neříká se něco jako: „Lepší je vyhořet, než se stěhovat?“ Ale to by byla v tomto případě veliká škoda. Ačkoliv stěhování probíhá jen v rámci jedné budovy, čeká na mě vzrušující cesta do historie národní rady v nejrůznějších typech dokumentů. Tak třeba mnoho verzí Zákona o mládeži s vloženými připomínkami ČRDM. Řada VHS kazet s nejviditelnější veřejnou akcí „Bambiriádou“. Pracovní vizitka viceprezidenta Kruhu – Sdružení dětí a mládeže v České republice. A další informační zajímavosti a artefakty desetileté historie střešní organizace…
Po takové historické exkurzi se samozřejmě nedá ubránit myšlenkám, jak to bude dál. Jsou tady statisíce členů, orgány a komise vzniklé na základě Stanov, je tady zázemí Kanceláře ČRDM.
Ale i ten sebedokonalejší stroj nefunguje jen jako soubor dokonale zapojených koleček a hejblátek. Každý stroj potřebuje hlavně energii, která ho uvede do chodu a bude jeho hybnou silou. Tuhle energii mu mohou věnovat jenom konkrétní lidé, kteří se rozhodnou dát své schopnosti, znalosti a čas do služeb ostatních Právě tak jako tři osoby, které byly doposud v křesle předsedy/předsedkyně rady a řada dalších spolupracovníků, kteří jim v jejich funkci pomáhali a sekundovali.
Čím víc bude takových „dárců“ energie, kteří nechtějí být jen zapojeni ve stroji, ale přejí si přinášet nové nápady a spolupodílet se na uskutečňování nápadů druhých, tím sebejistěji může Česká rada dětí a mládeže pohlížet do budoucnosti.

Michaela Přílepková

Děti, ty se mají – mají prázdniny.
I když už je jich polovina pryč.
Kdysi mi ty dva měsíce prázdnin sotva stačily na všechny návštěvy babiček, tábor a dovolenou s rodiči… Později se přidaly cestovatelské touhy a skvěle se k tomu hodily prázdniny vysokoškolské – ještě o měsíc delší. Zato dnes mi dvouměsíční prázdniny připadají jako ty pověstné „dva roky“ prázdnin a sním o tom, jak bych si jich užila a kam všude bych se vypravila, jak bych mamince pomohla konečně vyplít zahradu a tátovi opravit střechu na chaloupce. Jak bych si jela odpočinout někam k moři (a za pár dní by mne to nicnedělání přestalo bavit a tak bych chodila po okolí na výlety). Jak bych konečně doma přišroubovala poličku na kytky a probrala skříně a dala nějaké oblečení do charity…
Na tohle všechno jsem nikdy moc času neměla – přednost měl po léta oddílový tábor, který jsem vedla a trval 4 týdny, nebo kurs pro vedoucí, kde jsem působila jako instruktor.
Jak to jen dělají běžní zaměstnanci, kteří vedou po celý rok své oddíly a v létě tři týdny vlastní dovolené věnují na tábor? Já jsem měla štěstí, že jsem léta pracovala v redakci, kde přes prázdniny časopisy nevycházely a aspoň měsíc byl jakýsi klid…

Ano, všichni ti dobrovolníci, kteří se věnují o prázdninách dětem a mladým lidem, a ještě si zaplatí svůj vlastní účastnický poplatek, si zaslouží obdiv. Protože oni nemají kdy ani na vlastní, natož na tu maminčinu zahrádku nebo tatínkovu střechu. Svůj volný čas dávají dětem, aby je naučili něco do života.

S nadějí vyhlížím dobu, kdy si konečně média i úřady tenhle aspekt práce s dětmi uvědomí.

Michala Kateřina Rocmanová

„Tak holka schová lahváče – a jedem, ni?“ Postarší bodrý Moravák, sedící v půlce autobusu, nabídl docela rozumný kompromis, jak tuhle lapálii skončit.
…A co že se to vlastně stalo? Jednou z cestujících byla totiž i – řekněme velmi alternativně vyhlížející – dívka, která nastoupila do spoje MHD s otevřenou lahví piva. Ba co víc, cestou z ní, uvelebena na sedadle kousek za řidičem, ostentativně upíjela. Šofér to označil za provokaci: Na to jsou, slečno, předpisy, víme? A vybídl ji, ať si ihned vystoupí.
Jenže ona, že ne.
Tudíž vznikl spor.
Ona, že má platnou jízdenku. On, že zavolá policii. Ona, ať ji klidně zavolá. On, že přivolá podnikovou ochranku. Ona znovu, ať ji klidně zavolá. On, ať si kouká vystoupit. Ona mu začala tykat. A ať už radši jede. On…
… v odstaveném autobuse s vypnutým motorem vyzval cestující k všelidovému hlasování: Má si ta drzá slečna s pivem vystoupit? Kdo jste pro, zvedněte ruku.
Jakýsi mladý muž v obleku se bezděky dotkl brýlí a nahlas ocitoval pro změnu jiný předpis. A co takhle řidičova povinnost dodržovat jízdní řád, ptal se. Nebere si náhodou nás – pasažéry – tak trochu jako své rukojmí? Je situace opravdu natolik vážná, že s námi nemůže pokračovat dál? Neměl by se teprve až v cíli – dorazí-li tam ovšem spolehlivě a včas – zabývat záležitostí o poznání méně důležitou?
Važte dobře, milí spolucestující, na čí stranu se přikloníte. Každý hlas se počítá, každý je vzácný. I ten váš. A čím je obec menší, tím spíš.
Skrutátor za volantem mlčky sčítá PRO a PROTI. Pak otočí klíčkem a motor znovu naskočí. Holka pro jistotu schovala lahváče a jedem.
Až na nás budou z kastlíků čas od času vypadávat pozvánky k referendům světoborného i docela podružného významu, pasažéři a pasažérky jedné autobusové linky budou mít už natrénováno. A pak že nás ta mladá generace nemá co naučit.

Jiří Majer

Tak nám nastaly prázdniny. Předseda odjel na letní tábor, vedoucí vydání těchto internetových stránek zase na konferenci do afrického Johannesburgu. Čas dovolených, letních táborů, koupání, vůně špekáčků a hlavně neočekávaných dobrodružství je zase tady.

Doba, kdy jsem jezdila sama na letní tábory, je už bohužel ta tam. I když bohužel, musím se přiznat, že nepatřím mezi ty, kteří na dětské letní tábory vzpomínají s jiskrou či dokonce slzou v oku. Moje letní tábory se konaly ještě v době totality. Na tábor se tehdy jezdilo zcela zdarma (dar od zaměstnavatele rodičů). Jelikož mám o sedm let staršího bratra, jezdili jsme na tábory společně. A byla to, popravdě řečeno, hrůza. Já patřila mezi benjamínky, bratr byl naopak ten nejstarší. Pořád mne hlídal a já zase pykala za jeho neplechy, kterých, jako osmák, prováděl nespočet. Nikoho jsem na táboře neznala, tehdy nás svezli z celé republiky a naládovali do stanů, neptajíce se, s kým by kdo chtěl bydlet. Stýskalo se mi a chtěla jsem domů.

Dnes se na to všechno dívám trochu jinak. Jak ráda bych si teď sbalila batoh a odjela někam pod stan! Jak ráda bych se celé dny toulala lesem a hledala barevné fáborky značící cestu! Jak ráda bych v kotlíku vařila čaj z malinového listí ! A proto říkám: užijte si léta naplno, ať už na táborech nebo jen tak u vody.
Krásné léto přeje

Jana Šedivcová (ČRDM)

Příjemný park roztockého zámku hostil 19. června 2008 padesátku lidí, kteří se angažují ve spolkovém životě. Desáté narozeniny si připomínala Česká rada dětí a mládeže, která byla založena právě před deseti roky – a právě v Roztokách.

Mladí afričtí fotbalisté z keňského hlavního města Nairobi zavítají tento týden již potřetí do České Republiky. V rámci svého pobytu sehrají řadu fotbalových utkání, účastnit se budou také diskusí a kulturních programů.
Fotbal pro rozvoj – to je název projektu, kterému se, vedle svých stálých dobrovolnických aktivit, již třetím rokem věnuje členská organizace Rady dětí a mládeže – INEX SDA. Ve spolupráci s africkou organizací MYSA, která je největší sportovně-rozvojovou institucí v Africe, vznikl v roce 2006 za podpory Ministerstva školství ojedinělý projekt. Nejlepší mladí afričtí fotbalisté mohou změřit své síly se svými vrstevníky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Nenechte si tedy ujít tuto ojedinělou podívanou a přijďte podpořit náš tým! A pokud fotbalu zrovna neholdujete, vydejte se v sobotu 14. 6. na Střelecký ostrov. V rámci Pražského dne pro Afriku se zde uskuteční benefiční koncert, na kterém vystoupí afričtí i čeští umělci a jeho výtěžek bude věnován právě keňské organizaci MYSA.

Více informací na www.inexsda.cz/cze/inex
Jana Šedivcová

Tak jsme nedávno poděkovali maminkám kytičkou ke Dni matek – ten už od časů našich praprababiček připadá na druhou májovou neděli. A 15. květen je Mezinárodním dnem rodiny. Aby to tatínkům nebylo líto, existuje taky Den otců – 15. června. Nic vám to neříká? Jistě si ale vzpomenete na dětské rojení kolem 1. června, kdy je Den dětí. Slaví se po celém světě už od roku 1950.
Je to jistě důležité, připomínat si děti a jejich práva mezinárodním dnem. To pak různé instituce a strany a radnice pořádají oslavy a trachtace, přijede nafukovací hrad a vstupné do ZOO děti ten den neplatí…
Ale je to jen jediný den v roce.
A kdo z vás, ruku na srdce, ví o těch dalších dnech v kalendáři, které se týkají dětí a mladých lidí a jež nějaká mezinárodní společnost vyhlásila?
Jsem si jistá, že daleko důležitější, než se jeden den někde poveselit, je pro děti stálá možnost chodit někam, kde se dá příjemně strávit volný čas, užít legrace, popovídat si, a třeba se tam ještě naučit něco užitečného pro život. A právě proto tu jsou stovky sdružení dětí a mládeže, kde je tohle všechno možné, pořád, po celý rok, a ne jenom jeden den v roce!
Jsou to tisíce hodin ročně, desítky víkendů, tábory, které mohou děti strávit v kruhu kamarádů díky dobrovolné a neplacené práci vedoucích z neziskovek.
Tihle vedoucí dělají něco, co nezvládá ani stát, ani škola, ani žádná jiná placená instituce.
A tak si myslím, že právě ke Dni dětí náleží všem těm tisícům dobrovolníků, kteří se o děti starají ve svém volném čase, bez nároku na odměnu, veliké poděkování.

Michala Kateřina Rocmanová

„Stanice Bambiriáda,“ hlásí mimořádnou zastávku uprostřed mostu v tramvaji z Újezda k Národnímu divadlu.
Z tramvaje se vyhrnou holčičky a kluci s batůžky, seběhnou po schodech a už se smíchem mizejí mezi stany, aby si zahráli nejrůznější hry a hříčky u tomíků, vyzkoušeli alchymistické pokusy u debrujárů, prošli pionýrským tábořištěm, jinde zkusili malování či keramiku nebo ochutnali exotické čaje ve skautské čajovně. Uondaní chvilku posedí u pódia, na kterém jiní kluci a holčičky z folklorních a jiných sdružení tančí, zpívají a hrají na dudy a housličky. Pak si počkají na Bambivláček nebo pestře malovaný Bambiparník, který řekou, odrážející dnešní zamračenou oblohu, převáží návštěvníky ze Střeleckého ostrova na Dětský a zase zpátky, aby si tam vyzkoušeli záchranářské postupy nebo netradiční sporty a zkrotili neposlušnou hasičskou hadici…
Kolik tisícovek návštěvníků asi vystoupí letos z tramvaje na zastávce Bambiriáda, zřízené na pouhých pět dní? Kolik jich přiveze na největší představení činnosti dětí a mládeže pro volný čas Bambivláček?
Bambiriáda ale není jen v Praze. Kolik návštěvníků asi projde Bambiriádou v osmadvaceti městech po celé republice? Členové desítek sdružení i sdruženíček České rady dětí a mládeže jsou připraveni i přes nepřízeň počasí návštěvníkům ukázat to nejlepší.
A tak vezměte děti, vnoučata nebo kamarády a vydejte se na nejbližší Bambiriádu. Určitě si to užijete a nebudete litovat.
Michala Kateřina Rocmanová

Podrobnosti z bambiriádních měst a o programu najdete na stránkách www.bambiriada.cz

„Letos už podruhé se vracíme z rumunských vesniček. Naší snahou je tam uspořádat tábor, na kterém se potkají děti banátských Čechů s dětmi a vedoucími žijícími u nás.
V malebném údolíčku, kde tryská proud ledové a průzračné vody, tak vydatný, že pár metrů pod vývěrem již sahá hladina až po prsa. Níže pak voda roztáčí lopatková kola starých vodních mlýnů, dodnes používaných lidmi z nedaleké vesnice. Kdo v této krajině byl, jistě ví, o jakém místě mluvím.
Řešili jsme hadí séra, zásobování po cestě, která je sjízdná snad jen koňským povozem a spoustu dalších věci. Co však bylo nejtěžší – obcházet rodiče a přesvědčovat je, aby děti na tábor pustili. Nakonec jsme naplnili, ba přeplnili oba dva zamýšlené táborové běhy. Rozhodující roli v tomto úspěchu sehráli čeští učitelé, kteří svou autoritou zaštítili naši snahu, někde nás doprovázeli do rodin. I rádio Temešvár hlásilo svatou pravdu, že přijedou turisté z Čech předvádět lanové aktivity a sbírat přihlášky na tábor.
Zatímco v okolních vesnicích hořely kaučukové veleohně, v té naší, poslední, kde jsme svou pouť končili, byl klid. Žije v ní hodně baptistů, kterým zřejmě pálení čarodějnic přijde mírně okultní. Zbytek, katolíci, jdou procesím ke křížku a modlí se do čtyř světových stran za zdraví a úrodu. Mládež pak zakončí den v hospodě u Kuny. V konzumu u Pepsiho se potkají přestárlí mládežníci od tomíků a z Ligy lesní moudrosti, ale i další poutníci z Čech, kteří pro nás Banát objevili a stále se sem vracejí a snaží se vymyslet, jak tady zlepšit živobytí a současně nezadupat do země tu malebnost, která tady vládne.
Zítra bude první májový den. Musíme vyjet ráno brzy, snad stihnu políbit svoji ženu pod rozkvetlým stromem.“

Aleš Sedláček

Děkuji Pavlovi za krásné rozloučení a přání z minulého sloupku.
Vážím si hlasů, které jsem obdržel a děkuji za blahopřání, která se ke mně sbíhala ze všech stran.
Na poslední Valné shromáždění rád vzpomínám, překvapila mě rekordní účast i pohoda a kultivovanost vystupujících. Budu rád, jestliže takovouto atmosféru dokážeme udržet.
Já za sebe slibuji, že se budu snažit naslouchat vašim námětům a přijímat rozhodnutí v rámci svých možností. Budu iniciovat a účastnit se diskusí nad tématy, která nás zajímají a ke kterým se ČRDM vyjadřuje.
Jsem rád, že představenstvo, které bylo Valným shromážděním zvoleno, je plné mladých nadšených lidí. Vážím si i zaměstnanců a spolupracovníků kanceláře, která po svém personálním posílení v minulém roce vychází vstříc požadavkům představenstva i sdružení rychleji s nezměněnou pečlivostí.
Výchozí podmínky na jedničku, tak hurá na to. V nejbliží době nás čeká: Setkání v Bavorsku ohledně ochrany dětí ve sdružení, modifikace desatera, vydání rozšířeného desatera, Bambiriáda, vyjednávání s YouthForem, debata o stanovách, monitorování a případné zapojení se do návrhu zákona o Neziskových nevládních organizacích (NNO), s tím související nový návrh Občanského zákoníku. Novelizace zákona o dobrovolné službě. Vyjednávání s Lesy ČR o spolupráci. Agenda pojištění pro sdružení. Možná stěhování kanceláře o patro níž s cílem snížení nákladů na služby, a další a další věci, které se vrší v kalendáři.
Těším se na spolupráci, společně máme šanci na úspěch.

Aleš Sedláček,
předseda České rady dětí a mládeže