Sloupky

Nedávno se mi do ruky dostal deník International Herald Tribune a se zájmem jsem si v něm přečetl článek od Amelie Gentleman „Hledání politické hvězdy mezi cynickou mládeží“.
Hovoří v něm o tom, že indická mládež ztrácí zájem o politiku a Indii proto chybí mladá dynamická politická generace, která by převzala vládu od stále víc stárnoucích politiků. A tak se jeden z velkých deníků spolu se spřátelenou televizní stanicí rozhodl využít popularity různých televizních pořadů s pěveckými či tanečními talenty a spouští show, ve které se budou v politických diskusích utkávat „mladé odvážné duše, které mají zájem jít v čele ostatních spíš, než sedět doma v křesle“. Výhrou by mělo být zařazení vítězů na kandidátky politických stran v příštích volbách.
Říkám si, jestli to se zájmem o politiku nejde u nás stejně s kopce jako v Indii. Se situací je u nás spokojen málokdo, ale „ušpinit se“ a aktivně se snažit o změnu není vůbec samozřejmé. Myslím, že to nejhorší dědictví naší čtyřicetileté vlády komunismu není v devastaci země, ale v devastaci duše českého člověka – tedy v tom, že se bojí vyčnívat z řady, říci svůj názor, byť by byl nepopulární, a angažovat se (to je u nás téměř sprosté slovo J). Naštěstí kolem sebe vidím spousty dobrovolníků, kteří se angažují v práci s dětmi a mladými lidmi. Snad právě z nich, lidí otevřených, nezakomplexovaných a ochotných dělat něco pro druhé, se budou jednou (brzy) rekrutovat ti, kteří tenhle národ povedou. Potřebují k tomu povzbuzení, umění jednat s lidmi, pevný hodnotový žebříček a prostor pro spolurozhodování už nyní v oddíle či klubu. V tom vidím kouzlo onoho moderního slova „participace“. Vytvářejme jim prostor pro seberealizaci a nezošklivujme jim pohled na politiku zbytečným nadáváním na poměry. Nebo budeme i my muset vyhlásit soutěž „Česko hledá politickou star“.

Pavel Trantina

V souvislosti se současnými diskusemi o úrazech, nebezpečích a škodlivosti výrobků pro děti jsem si náhodou vzpomněla na jeden starší email, který před časem koloval po internetu. Určitě tím nechci závažné věci nikterak zlehčovat, jen jsem se v následujících řádcích tak trochu našla, a zcela jistě nejen já…

Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, co jsme byli dětmi v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít… Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole či koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice, a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili. Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji namontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat. Neměli jsme žádné Playstation, PC hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je. Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my. Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si.

Dnes jsou tyto řádky už jen úsměvnými vzpomínkami, a tak zbývá snad jen pogratulovat všem, kdo měli to velké štěstí a zažili opravdové dětství.

První školní den byl za našeho dětství vždycky spojený s velkými přípravami. Vyčistit školní brašnu, uklidit pečlivě psací stůl a poličky s knihami, nažehlené děti před školou…
Na vysoké už ten první den školy šel nějak mimo – začínali jsme o měsíc později a tak jsme se snažili volna ještě honem využít na nějaké cestování. Až do té doby, než jsme začali vést oddíl. To pak, sotva skončil tábor (ten náš byl tradičně v srpnu), už se uklízela a chystala klubovna…
Sešli jsme se s těmi „skalními“ hned první školní den, dokud nebude takový fofr s učením, všecko v klubovně jsme vycídili a srovnali, něco si zahráli – ale hlavně jsme plánovali, jaká bude první schůzka, kdo přivede kolik nováčků a kam pojedeme na první výpravu.
Začátek „oddílového“ roku, to bylo vždycky ohromné nadšení, spousta nápadů, jak vylepšit program a klubovnu … taky to znáte?
Taky máte to mravenčení kolem žaludku a u dveří už podupávají „boty z toulavého telete“?

No jasně, to nadšení provází každý začátek roku, před třiceti lety stejně jako dnes, i za rok, i za deset let…
Tak vám všem přeju hodně zapálených dětí, spoustu skvělých nápadů na schůzky a hodně krásných míst v přírodě, kam se dá jezdit na výpravy.

Michala Kateřina Rocmanová

P.S.: A pro ty, kteří hledají nějaký oddíl nebo kroužek pro své vlastní děti, doporučuji článek o mimoškolní činnosti anebo stránky České rady dětí a mládeže, kde určitě nějaký dobrý tip najdete.

Jako malé děti jsme si kola zdobili barevnými drátky. Kluci přidali rozstříhaný kelímek, aby to mělo ten správný zvuk. Kdo neuměl řídit s kopce jen jednou rukou, ten byl srab. Velký frajeři měli hlavu v dlaních. Byly to naše první riskantní podniky. První adrenalin a první zkoušky dospělosti.
Později jsme si půjčovali fichtly od starších kluků. Jezdili jsme po poli a učili se správně padat do bláta. Společně svazovali provazy a tvořili houpačky do vody. Prováděli války s bahnem a vypouštěli rybníky. Zažili první noci po širákem, první polibky a první facku za tajné pivo.
Dneska jsem viděla na ulici feťáka. Byl mladý, jako jsme byli kdysi my. Byl špinavý, jako jsme byli kdysi my. Kdysi i on byl dítětem. Možná ale nikdy nepoznal drátkované kolo, provazové houpání a pořádných pár facek…
Před námi všemi je poslední prázdninový měsíc. Přeji vám všem hodně šťastných zážitků. Tak velkých, jako byla má první jízda na kole – s hlavou v dlaních…

Možná si budete myslet, že chci rozebírat poslední odvysílané díly nejmenovaného seriálu jedné komerční televize, ale podnět pro mou úvahu je prozaičtější. Na mém pracovním stole se navršily přihlášky dobrovolných pracovníků na pojištění odpovědnosti od dalšího kvartálu.
Členská sdružení dětí a mládeže se mohou pojistit také na úraz či na cestu do zahraničí.
Pro svou činnost však sdružení dětí a mládeže jistotu stále nemají a postoj společnosti a odpovědných politiků k dobrovolné práci stále zůstává spíše shovívavý; pokud neškodí, tak také většinou nepřispívá k nějakému rozmachu a rozvoji práce s dětmi a mládeží. Pereme se s legislativou, hledáme nové cestičky, když nám někdo položí přes cestu překážku.
Možná by si někdy měli ti, co mohou prostředí pro fungování sdružení přímo ovlivnit, uvědomit, že budoucnost dalších generací a našeho státu si pojistit nemůžeme. Proto je ale důležité, aby dětem a mladým lidem při jejich hledání cest pro seberealizaci někdo mohl dělat zaujatého průvodce a měl k tomu náležité podmínky a podporu.

Červen je tradičně víc než jakýkoli jiný měsíc věnovaný uprchlické problematice. Letos jeho „popularita“ stoupla navíc díky navrhované kontroverzní novele cizineckého zákona, proti níž síť zejména nevládních organizací sepsala petici. Navrhovanou změnou v zákoně by se mimo jiné například výrazně ztížilo soužití multikulturních (binacionálních) manželství.
Na 20. červen, který je Světovým dnem uprchlíků na celé zeměkouli, se nezapomíná ani u nás. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Organizace na podporu uprchlíků (OPU), Poradna pro uprchlíky (PPU), Občanské sdružení Berkat, Česká katolická charita, Nesehnutí, Sdružení pro integraci menšin či Správa uprchlických zařízení… tím výčet (ne)vládních organizací, které svoji celoroční práci věnují právě imigrantům, zdaleka nekončí.
Ti všichni v červnu oslavují – na náměstích, v klubech, zpěvem, tancem, s dětmi, s partnerem, nebo třeba s ministryní školství Danou Kuchtovou. Ta do Zrcadlového sálu na Ministerstvu školství pozvala a ocenila děti – cizince, které během právě končícího školního roku dosáhly mimořádných studijních výsledků.
Cítila jsem se nezvykle hrdě, když jsem nedávno při neformálním rozhovoru s rumunskou kolegyní začala na prstech ruky počítat „uprchlické“ organizace, a po chvíli mi ruce nestačily. V Rumunsku je prý jedna jediná, navíc státem nijak nepodporovaná…
Cestujeme pro zábavu a potěšení, oni „cestují“, protože musí. Tak nějak zněla upoutávka k připomenutí 20. června, a v uších mi pořád dokola zní věta, která mne tak neprofesionálně rozbrečela, když jsem zaslechla hlas hezké a až naivně dětsky vypadající mladé Azerbajdžánky: „I just want to come back home*…“

*Chci jenom vrátit se domů…

V uplynulých týdnech jsem vedl jménem národní rady korespondenci s Lesy ČR stran opravdu intimní záležitosti, totiž latrín polních. Proč?

Dostal jsem několik podnětů od oddílů tomíků a woodcrafterů. Lesáci, se kterými se tyhle oddíly utkaly v nerovném boji, preferují namísto latrín ohavná wc toi toi… Pronajmi, zaplať, dvakrát denně čisti, zhnusni si místo táboření plastovou ohavou, plať za vyvážení… Že pak jezdí do lesa těžká auta, že se rozrývají meze, cesty? Nevadí, hlavně když kadíme podle norem!

Zdá se, že centrální úřady, totiž ředitelství Lesů ČR i ministerstvo zemědělství, jsou tradičnímu způsobu likvidace našich exkrementů naopak nakloněny, respektive šalamounsky se odvolávají na možnost výjimek. Jiné to bude asi na nižších článcích, na lesních správách, kde leckdy sedí méně osvícení lidé. Proto v (případě potřeby) chutě argumentujte, milí táboroví vedoucí, přiloženými dopisy. Tahle válka je mazlavá a nevoní, ale my ji musíme vyhrát!

Tomáš Novotný
předseda Asociace turistických oddílů mládeže a člen pracovní skupiny Stát při ČRDM

Kliknutím zobrazíte dopis České rady dětí a mládeže Lesům ČR, dopis Lesů ČR České radě dětí a mládeže, a dopis Ministerstva zemědělství České radě dětí a mládeže.

Jsou dnešní teenageři opravdu tak povrchní, jak se o nich někdy říká?
Možná by se zdálo, že věci, které na první pohled nejsou tak „cool“ nebo třeba nutí k většímu zamyšlení, jsou jim tak trochu cizí. Pokusit se tyto domněnky vyvrátit a ukázat, že dnešním mladým lidem nejsou pojmy jako lidská práva, diskriminace, či rozmanitá společnost tak úplně lhostejné, se pokouší evropská kampaň Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní.
V těchto dnech se rozhodovalo o vítězi soutěže Kam-Paň song, v rámci které mladí amatérští hudebníci skládali, zpívali a nahrávali písničky na témata, kterými se kampaň zabývá. Mimochodem, do hlasování o vítězi se aktivně zapojila i zpěvačka Tonya Graves, mediální tvář kampaně.
V Plzni a Prostějově (a také v dalších 19 evropských zemích) pak v rámci Bambiriády proběhne graffiti projekt United colours of Europe – A hot season for GRAFFs!, který nabídne prostor k vyjádření výtvarnou formou. Možná, že je to vlastně úplně jinak. Možná, že mladé lidi víc, než si myslíme, zajímá, co se kolem nich děje. Možná, že se o tom chtějí bavit. A taky pomáhat.

V jednotlivých městech se scházejí zástupci různých sdružení dětí a mládeže a plánují a organizují, shánějí a rozesílají pozvánky. Taky zvou novináře a píšou novinky na bambiriádní stránky. A tempo zrychluje.
Organizátoři debatují nad plánky stanových bambiriádních městeček, přesouvají a mění stanoviště, aby se každý vešel a všechny aktivity měly své místo, protože zájem sdružení o prezentaci na Bambiriádě rok od roku stoupá.

Již devátý ročník Bambiriády se letos koná v 27 českých a moravských městech od 24. do 27. května pod heslem celoevropské kampaně „Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní“.
A co zajímavého se kde chystá?
Objímání jezera v Chomutově, westernové ježdění v Děčíně, lukostřelba v Jaroměři, cyklostezka pro tělesně postižené v Klatovech, terapeutická trampolína v Nymburce, graffiti v Plzni, vodácký víceboj v Prostějově, dětská pouť v Rychnově, balónková show v Táboře, taekwondo ve Zlíně… to je jen malý výčet toho, co můžete na Bambiriádě vidět.
Další informace najdete na www.bambiriada.cz .

Tak si určitě nechte aspoň půl dne času a za necelé tři týdny vyražte i s rodinou do nejbližšího bambiriádního města. Nemáte rodinu? Tak vezměte na výlet sousedovic děti nebo přesvědčte učitelky v místní škole, aby se na Bambiriádu vypravily s celou třídou.
Vidět Bambiriádu určitě stojí za to!

Zvyk slavit narozeniny, udělat pořádnou párty a pozvat spoustu přátel je zvykem v podstatě moderním. Po dlouhá staletí, kdy byl životní osou lidí duchovní život, byly nejvýznamnějším důvodem k oslavě jmeniny – svátek patrona, který je měl vést na jejich pouti životem.
Co když ale „životní jubileum“ slaví nějaká organizace? Určitě neslaví pouhý fakt, že je tady a přežila období neklidu, nezájmu nebo nepřátelství. Pouhé přičítání let samo o sobě nikoho netěší, pokud se neslaví také myšlenka, která se stala pověstnou červenou nití, spojila minulost s dneškem a jinak úplně cizí lidi přiměla pracovat pro společnou věc.
Na takové narozeninové oslavy byl duben opravdu bohatý. Abychom začali u těch nejstarších: skauti a skautky v České republice a na celém světě si připomínali 100 let založení hnutí. Nejen na serveru Adam o svých aktivitách spojených s oslavami barvitě informovali. A budeme mít určitě další příležitosti dozvědět se, čím naplnili skauti jedno století.
Bavorský kruh mládeže, který je obdobou České rady dětí a mládeže, oslavil v dubnu pěknou šedesátku. V roce 1947, kdy země byla v troskách, byla, kromě práce na obnově společnosti, hlavním motivem založení střešní organizace snaha vytvořit silný demokratický model, který zabrání tomu, aby státní ideologie mohla zneužít mladé lidi pro své cíle. Dnes je Bavorský kruh mládeže tak silným partnerem státu, že dokonce převzal některé jeho kompetence.
A do třetice: v dubnu oslavil desáté narozeniny TANDEM – Koordinační centrum česko- německých výměn mládeže. Když se Česká republika a SRN snažily po revoluci obnovit vzájemné vztahy a najít pochroumanou důvěru, vsadily na neformální setkávání mládeže, na budování konkrétních partnerství a přátelství. Také toto úsilí se vyplatilo.
Všem třem „oslavencům“ přeji vše nejlepší do dalších let. Ačkoliv se často jubilea využívají hlavně k retrospektivnímu hodnocení a diskusím o budoucnosti, přála bych jim, aby měli možnost také se zastavit a užívat si prosté opojení okamžiku z radosti, kam došli a kde nyní stojí…