Sloupky

Ze včerejška na dnešek se mi zdál sen, v němž jsem viděl: Týpí, Atlas květin, Baterku, Otvírák na konzervy, Rošt na ohniště, dále Zápalky, Atlas hvezd, a také Turistickou mapu, Ruční pilku, Igelit, a dokonce Mýdlo s jelenem, Elektrický bateriový odpuzovač komárů, Stan, Impregnaci na plachtu, Celtu a Ešus.
Dvě hodiny po půlnoci jsem se probudil a vyhledal polorozpadlou knihu s názvem „Praktický snář“, který mi dala babička při mé poslední návštěvě. Výklad zněl jasně: „Za tři měsíce pojedete na tábor.“ Znova jsem spokojeně usnul s dobrým pocitem, jakou mám doma kvalitní knihu.
V mém dalším snu se pak začalo objevovat: oznámení na hygienu, povolení majitele pozemku, rozbor vody, zdravotní průkaz, přihláška pro děti, přístupová mapka na ústředí, potvrzení od doktora, bezinfekčnost, dopis rodičům, seznam věcí pro děti, seznam vybavení kuchyně, seznam věcí pořízených z dotace, seznam účastníků, smlouva o pojištění, objednávka dopravy, hromadná jízdenka, zdravotní deník a vyúčtování dotace.
Ráno jsem se zpocený probudil.
Už jsem snář nehledal, ale hned zavolal Jardovi, mému oddílovému zástupci, že na letošní tábor musíme vybrat nějaký dobrý námět pro celotáborovou hru. Nejlépe něco z říše fantazie.

Přišel dopis od „adoptivního syna“ České rady dětí a mládeže z Indie. Máme z něj velkou radost, a tak se o ni chceme podělit i s vámi – čtenáři Adama.

Ahoj,
jmenuju se Prashanth Hegde.
Chodím do 8. třídy Školy Matky Terezy ve vesnici Shankaranarayana. Můj tatínek se jmenuje Bojaraj a moje maminka Rathna. Je nás doma celkem 5 – já, máma, táta, dědeček a můj bratr.
Máme doma taky kočku a psa, mám rád zvířata. Nejraději si čtu knížky a ve škole je mým oblíbeným předmětem přírodověda. Ve škole mám moc rád učitelku Divyu. Ve Škole Matky Terezy se mi líbí, protože nás moc dobře učí. Na televizi se dívám denně jen půl hodiny, potom sedím nad učením. Až vyrostu, přál bych si stát se policejním důstojníkem. Moji nejbližší kamarádi jsou Shreesha a Sudheer. S učením mi doma nikdo nepomáhá.

Váš Prashanth Hedge

Originál dopisu je psaný v kannadštině. Při pohledu na něj kolega Petr poznamenal, jak je dobře, že elfské písmo ještě aspoň někde nebylo zapomenuto🙂. Ostatně, přesvědčte se sami.

Děti k „adopci“ vybírá ze zemí třetího světa Arcidiecézní charita. Máte-li zájem se o tom dozvědět více, podívejte se na její internetové stránky.

Když se řekne přístav, vidím bárky, jachty a výletní lodičky. Les stěžňů lehce se kolébajících s přílivem, rybáře spravující sítě v zátoce… Anebo koráby naložené hřebíčkem a skořicí a čajem… Podivná představa teď v březnu – nechystám se nikam do exotických krajin. Ale vlastně pěkná představa.
Když se řekne přístav, vybaví se mi „bezpečný přístav“.
Chodníček okolo zátoky sálá teplem, v keřích cvrkají cikády a z otevřeného krámku podvečerním tichem zní drnkání mandolíny. Stmívá se a v dálce se rozsvěcuje v pravidelných intervalech světlo majáku, které vede opozdilce do přístavu tou správnou cestou.
Přístav, kde je vždycky u mola místo pro pocestné. Přístav, kde dostanete vše, co potřebujete k životu. Místo, kde se najde vždycky pomocná ruka, která vám hodí lano…

Jak by to bylo skvělé, kdyby všechna města a vesnice byly takovými bezpečnými přístavy pro naše sdružení dětí a mládeže. Takovými, kde vás vyslyší, kde máte místo na slunci, kde dostanete vše, co potřebujete k životu… – tedy k činnosti.

Že takové možnosti u vás jsou? Že vás podporují vaši radní, starosta či hejtman? Pak neváhejte s nominací – třeba čeká Cena Přístav právě na toho vašeho příznivce.
Michala Kateřina Rocmanová

Už naše setkání bylo podivné. Setkal jsem se s ním ve vlaku místní lokálky, když hledaje tvrdil průvodčímu, že jízdenku – lístek Březák – určitě má. Ten podivný člověk totiž takřka všemu dával jméno. Jeho plecháček (plechový hrnek) se jmenoval Horké ouško, batoh byl Hugo, zavírací nůž Yakuza, čistící drátěnka Viktor, pravá bota Melichar a držák na kotlík Krám. Propadl své úchylce natolik, že začal pojmenovávat i výpravy do přírody. Tady zdůrazňuji slovo výprava, protože jsem jednou neopatrně použil slovo výlet a hned mne Podivín nazval mastňáckým barbarem – prostě podivín.

Neváhal jsem a pozval jsem jej na naši oddílovou VÝPRAVU. Takového exota musí totiž družina Bobrů, Delfínů, Racků i Tygrů vidět. Víkend nás zavedl ke kamarádům do chaloupky v obci Sviny. Krásná výprava – kytara, zpěv, čaj, hrachová polévka, vyprávění. Jen Podivín byl nějaký zamlklý – prostě podivín.

Už cestou vlakem zpět vznikl stručný zápis z akce v oddílové kronice (tu Podivín pojmenoval Dalimil) a přemluvil kronikáře Pisálka k nazvání výpravy podle obce Sviny – prostě podivín.

Doma jsem zjistil, že nějaký nespokojený zlotřilec v naší kronice dopsal háček nad N v názvu SVINSKÁ VÝPRAVA. Podezření padlo na Podivína. Už se nikdy neobjevil. Ale tradice pojmenovávat výpravy a oddílové věci po něm zůstala. Jen do těch Svin jsme už nikdy nejeli a to ani na výlet.

Vrátila jsem se z dovolené v Thajsku. Jedna z úžasných věcí na této zemi jsou lidé, kteří v ní žijí. Jsou neskutečně milí a stále usměvaví. Za celé týdny jsem nespatřila nikoho, kdo by se mračil, zbytečně rozčiloval nebo tvářil otráveně. Přišlo mi, že si umějí život tak nějak víc užívat, neřeší malichernosti a chovají se k sobě slušně.
Ostatně ve všech cestovních průvodcích se v kapitolách o etiketě píše, že s arogancí či jen zvýšeným hlasem v Thajsku rozhodně nepochodíte a ničeho nedosáhnete. Na cestách jsem naopak potkala množství takových, kteří ochotně a nezištně nabízeli pomoc či radu – a pořád s úsměvem na rtech. Jejich chování vytvářelo všude úžasnou pozitivní atmosféru, kterou se mi nechtělo opouštět. Byl to tak trochu šok vrátit se do Čech, jakkoli mám svou zemi ráda. Jako první mi náladu pokazila paní ve vlaku. Na mou otázku (ke které jsem, ještě pozitivně naladěna z dovolené, přidala úsměv), zda má u sebe volné místo, paní jen zvedla oči od bulvárního deníku, otráveně se na mě podívala a beze slova odsunula svoji tašku.
V příštích dnech mě čekalo kolečko běhání po úřadech a nejrůznější zařizovaní. A s tím i další a další znuděné a otrávené tváře. Jakkoli si vždycky v hlavě říkám, že mě „nějakej blbec“ přece nemůže rozhodit, opak je někdy pravdou. Nevím, zda jsem v tomto ohledu v menšině, ale občas mi jeden obyčejný úsměv od cizího člověka dokáže zvednout náladu na celý den. Nedávno jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že se pohybuji v prostředí neziskovek, kde je podle mého mínění těch milých ochotných lidí a úsměvů přece jen o maličko víc.

Ať to nezní přespříliš optimisticky, ale dostat se k ministrovi (ministryni) školství je čím dál tím snazší. Je to dobře.
Zatímco Ivan Pilip nás svého času přijal v obřím sálu k neosobní a chladné audienci (jiné slovo se nedá použít – i po letech cítím onen aristokraticky přezíravý duch, který se nad námi, prostými zástupci spolků, zrovna vznášel!) a Petra Buzková si vlastně k pracovní schůzce nenašla pořádně čas nikdy, poslední dvě šéfky úřadu reagovaly na naši žádost o přijetí doslova bleskově.
Ve čtvrtek 25. ledna jsme se tak sešli reprezentanti České rady dětí a mládeže Pavel Trantina, Aleš Sedláček, Josef Výprachtický, Tomáš Novotný a Petr Halada s paní Danou Kuchtovou, ministryní školství Topolánkovy vlády.
Jednání byla přítomna i náměstkyně ministryně paní Eva Bartoňová, někdejší ředitelka odboru pro mládež.
I díky tomu, že paní ministryně přichází z terénu, tedy z prostředí školství a neziskových organizací, bylo jednání věcné, praktické a velmi vstřícné.
Dana Kuchtová požádala o krátké představení České rady a spolků v ní sdružených. Živá debata se rozvinula kolem dobrovolnictví – zdá se, že paní ministryně je nakloněna našemu záměru změnit v zákoně postavení dobrovolníka, resp. uznat, že ty malé bonusy, které z dobrovolné práce plynou, patří i „dovnitř sdružení“.
Současná právní úprava na to, žel, nepamatuje.
Velký vhled a pochopení pro tristnost situace projevila paní ministryně stran zchátralého majetku po někdejším SSM, který bez výraznější státní podpory nedokáží sdružení dobře spravovat. Přislíbenou pomoc, stejně jako vstřícnost při případném, alespoň „inflačním“, navýšení prostředků určených pro mládež, velmi vítáme. Stejně tak Dana Kuchtová přislíbila, že se zamyslí nad možností udílet pro dobrovolné pracovníky s dětmi a mládeží Cenu ministryně.
Z dvacetiminutového setkání jsme si odnášeli dobrý dojem – kéž by byl potvrzen i dalšími vstřícnými kroky úřadu, jehož kroky se každodenního chodu našich spolků většinou bezprostředně dotýkají.
Tomáš Novotný
předseda pracovní skupiny Stát při ČRDM

Sníh!!! Konečně máme pořádnou zimu! Děti se radují, že budou moci vyzkoušet ty sáňky a lyže, které dostaly pod stromeček a které zatím jenom překážejí v obýváku.
Sníh! Hrůza – děsí se majitelé domků a jiných realit, kde je třeba uklízet hromady bílé nadílky, aby nikdo neupadl a nezranil se na nezameteném chodníku.
Sníh! Sněhová peřina je přece jen lepší než holomráz – všechno na zahrádkách i na polích už začínalo pučet – a na jaře bychom se po slibovaných mrazech nedočkali nejspíš ani kvítečku…
Sníh! Nejsme připraveni! Silničáři nestíhají, dálnice je neprůjezdná, majitelé aut zapomněli přehodit letní pneumatiky za zimní a my pěší honem krémujeme zimní botky…
Sníh! Nádhera! Všimli jste si? Ve slunečném odpoledni se všechno jen třpytí a krajkoví holých stromů dostalo měkké kontury. A jak milosrdně zakryl sníh nepořádek, odpadky v ulicích i kolem silnic, rozkopané chodníky a vůbec – všechno je hned krásnější.
Nu, můžete si vybrat – jestli je sníh spíš to, co vám přidá vrásku navíc, nebo co vás potěší.
Ostatně, vždyť ono i uklízení sněhu je vlastně prospěšné – aspoň našemu tělu, které se celé dny hrbí nad počítačem…
Já mám svůj oblíbený pohled na Prahu z tramvaje jedoucí zatáčkou v Chotkových sadech – stovky věžiček a střech jsou krásné kdykoliv, dokážou dobít baterky i po pořádně náročném dni. A teď, navíc bíle pocukrované a ozářené slunečními paprsky – prostě paráda.

Přeju tedy i vám, aby pohled na tu bílou záplavu kolem byl spíš ten příjemný…

Při pohledu na politickou scénu posledního více než půl roku by každý odpověděl, že jeden hlas někdy mění dějiny.

Nepřímou volební demokracii nemusíme považovat za dokonalou, ale snad z únavy sami často nevyužíváme ani těch přímých možností vyjádřit vlastní názor a volební místnosti nejsou nikdy přeplněny. Mladé lidi se ale snažíme vést k aktivní participaci – nejenom politické, ale také k vyjadřování občanských postojů a k solidaritě s místní komunitou, vyjádřenou činy. Na posledním valném shromáždění výrazně chybělo právě těch několik jedno-hlasů, vyjadřujících názor menších členských sdružení České rady dětí a mládeže. Bohužel si asi držitelé těchto hlasů řekli, že jeden hlas moc nezmůže a větší počet lidí s tímto názorem nepřispěl k reprezentativnosti a rovnováze valného shromáždění.

Myslím si, že každý může být slyšet, pokud zvedne hlas ve správný čas, a každý může něco změnit, pokud přispěje svým činem na správném místě.

Přála bych si, abychom se v tomto duchu setkali s delegáty Valného shromáždění 25. ledna 2007 v Praze a s mnoha dalšími lidmi ze sdružení v rámci pracovních komisí a skupin ČRDM během celého roku.

Další rok je za námi a já přemýšlela, na jaké téma napsat první sloupek v novém roce. Všude se to v těchto dnech hemží nejrůznějšími novoročními zamyšleními a přáními, ve kterých autoři dokola píší a přejí víceméně stále tytéž věci – štěstí, zdraví, pracovní úspěchy… Chtěla jsem být alespoň trochu originální a popřát čtenářům Adama něco jiného – ne tolik obecného, a přece důležitého. Napadaly mě nejrůznější věci, které by se daly popřát – některé však byly příliš patetické, a některé se zase až příliš ztotožňovaly s mými novoročními předsevzetími a přáními, což se mi zdálo trochu sobecké.

Každý člověk, čtenáře Adama nevyjímaje, je zkrátka originál, a každý má své tajné sny a přání. A to, co se někomu může zdát jako na první pohled přání docela obyčejné, může být pro jiného to nejdůležitější a naopak.

Nakonec jsem přišla na to, že asi není náhoda, že se znění novoročních přání každým rokem opakují. A že sice nebudu originální, ale popřeji opravdu to nejdůležitější. A tak vám všem, čtenářům pravidelným, občasným i náhodným, přeji v novém roce hlavně hodně štěstí, zdraví a splnění Vašich obyčejných či neobyčejných snů a přání.

Má skvělá předchůdkyně v předsednictví ČRDM Jana Vohralíková nikdy na předvánočním Setkání v Senátu (a letos v Poslanecké sněmovně) neopomene zdůraznit, že nám všem ve sdruženích přeje adventní zklidnění. Symbolikou pro to podle ní je mimo jiné svařené víno a pečené kaštany, které si máme dát. Má to něco do sebe – vyjděme z ústředních spolkových kanceláří, vyběhněme z kluboven, oprosťme se od účtování grantů a další úředničiny a nadýchejme se venku toho téměř jarního vzduchu, prosyceného vůní připálených klobás, rozvěšeného perníku a svařeného vína.
Vzpomínám na své první oddílové vánoce, když jsme 23. prosince 1990 večer v hlubokém sněhu šlapali na lesní mýtinku ke stromku, který jsme pak společně ozdobili (namouduši, obrázek jak z Rychlých šípů), uvařili čaj a upekli na vařiči pár amolet, abychom utíkali zpět na autobus, který nám ujel a my si doma pěkně slízli pozdní návrat. Skautování jsem za to měl na 14 dní zakázané, ale o to víc jsem si uvědomoval, jak moc se chci rychle do oddílu vrátit.
Pro další oddílové vánoce jsme si brávali taky příklad z foglarovek, oblíbené byly mezidružinové soutěže v přípravě dárků, zpívání koled při kytaře… Nebo silvestrovská výprava v roce 1992, když se dělilo Československo, to byl také silný zážitek.
Přemýšlím, jak jsou na tom s oslavami děti v dnešních oddílech – určitě je to ale podobné, romantika s námi zůstává. A co se týče vás, jejich dospělých vedoucích, ke krásným vánočním svátkům vám za ČRDM přeju, abyste si našli čas i na ten svařák a kaštany! 🙂