Sloupky

Nastal čas vánoční, venku doposud panovalo počasí spíše jarní a vánoční atmosféru nahradily přezdobené výlohy, tisíce světel v ulicích, více či méně zdařilé dekorace a tlačenice v obchodech. Přesto však i moji hlavu začaly ve dne v noci zaplňovat panické myšlenky, čím jen obdaruji pod stromeček své blízké. Obhlížím výlohy obchodů, surfuji na internetu a snažím se najít nějaký zajímavý nápad. Až jsem narazila na článek o tom, jak se v některých zemích stává čím dál populárnější darovat místo hmotných věcí dobré skutky v podobě nejrůznějších certifikátů podporujících charitativní projekty. Tak můžete pod stromeček nadělit například darovací certifikát na kozu nebo několik kilogramů rýže, které si díky vám mohou pořídit obyvatelé rozvojových zemí. Pátrala jsem, zda je něco takového možné už i v České republice. A kupodivu ano. Originální dárek můžete věnovat díky Společnosti přátel přírody, která je autorem projektu Nový prales. Zakoupením několika metrů čtverečních pralesa na Ještědském hřebenu získáte certifikát o patronství a podpoříte zajímavý ekologický projekt, více na www.novyprales.cz. Na další zajímavé dárky, díky jejichž koupi podpoříte myšlenku spravedlivého obchodu, můžete narazit i v síti obchůdků Fair Trade – www.fairtrade.cz.

Existuje spousta lidí, kteří se navenek mohou zdát docela „obyčejní“ a na první pohled se od ostatních ničím neliší. A přesto jsou výjimeční. Svůj volný čas a energii věnují dobrovolnické práci a nezištnému pomáhání druhým. Pomáhají handicapovaným, nemocným, sociálně potřebným, seniorům i dětem. Chrání životní prostředí, působí v dětských a mládežnických oddílech a sdruženích, v jejich hlavách se rodí úžasné nápady a s neutuchající energií organizují nejrůznější prospěšné akce. A nic za to nechtějí. Cena pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci – tak zní podtitulek ceny pro dobrovolníky Křesadlo, kterou již šestým rokem uděluje sdružení Hestia. Mezi těmi, kteří byli v minulých letech oceněni, jsou i dobrovolníci působící ve sdruženích ČRDM, jako je Aleš Sedláček z Ligy lesní moudrosti, Marie Kulichová z Asociace malých debrujárů nebo Antonín Maděra ze Sdružení hasičů ČMS. Určitě i Vy máte ve svém okolí, sdružení nebo organizaci někoho, kdo by si přinejmenším nominaci na toto ocenění zasloužil. Pokud ano, dejte o tom vědět! Uzávěrka návrhů dobrovolníků za hlavní město Praha je už 20. prosince. Více na www.hest.cz.

Kolegyně v kanceláři ČRDM se smějí pokaždé, když k nám dorazí kurýr DHL a přináší tlustou obálku s materiály pro jednání Evropského hospodářského a sociálního výboru (www.eesc.europa.eu). Jedním ze dvanácti českých členů této poradní instituce Evropského parlamentu, Komise a Rady jsem se od října stal na návrh MŠMT a zastupuji tam tzv. „organizovanou občanskou společnost“, která je vedle odborářů a zaměstnavatelů třetím pilířem EHSV. Náplní jednání je příprava stanovisek ke všem předpisům chystaným evropskými institucemi – a těch je požehnaně. Jedničkou mezi těmi schválenými na prvním plenárním zasedání pro mě bylo stanovisko o jakosti vod pro měkkýše. Kéž by těm našim plžům, mlžům a hlavonožcům nějak skutečně pomohlo. 🙂 Postupem času jsem však zjistil, že EHSV není jen o nějakém polidšťování rozsáhlé evropské regulace. Ani o témata důležitá pro naše sdružení dětí a mládeže totiž není nouze. Chystáme pro Evropskou komisi stanoviska k dobrovolné práci a o dětských právech, mám se podílet na zpracování stanoviska k návrhu Evropského rámce pro celoživotní vzdělávání. Za hlavní přínos svého členství v EHSV však pokládám možnost kontaktu s pracovníky Komise a možnost jejich ovlivnění. Na minulém jednání byl například přítomen komisař Figeľ, představil své nejbližší plány a odpovídal na naše dotazy a připomínky. Pokud vás, čtenáře Adama, napadne cokoliv, co je ve prospěch našich neziskovek třeba v Bruselu změnit, neváhejte mi dát vědět. Vždyť ono dosáhnout tam opravdu není tak obtížné!

CVVZ jako organismus plný vnitřního hemžení na mě vždycky dělal ohromný dojem. Přátelství rozrůzněných, březové lístky, nebo prostě jen ochota podívat se dál než za dveře oddílové klubovny, setkat se s lidmi z jiných organizací, s kterými mám překvapivě mnoho společného a otevřeně se bavit o všem, co mě zajímá nebo trápí. S úsměvem si přitom vzpomenu na debaty s německými pracovníky s mládeží, kteří vždycky říkali, že v Čechách nemohou odhalit žádný systém práce s dětmi a mládeží. Ve srovnání s Německem to opravdu nemůžeme nazvat jednotným systémem, spíše je to přijetí oné historicky vzniklé rozmanitosti a rozdílnosti sdružení. Na loňské CVVZ jsme s Mikinem jako moderátorem diskutovali mimo jiné to, jak vidíme budoucnost mládežnického hnutí v dalších pěti letech. Objevily se dva protichůdné názory: že se budou sdružení stále více spojovat do větších celků (např. krajských rad) a že se sdružení budou tříštit na menší a nová uskupení. Názor číslo dvě jsem zastávala také já, neboť mám často pocit, že touha dělat všechno po svém je silnější než vůle dělat kompromisy a dohodnout se s ostatními na společné cestě. Pravda je taková, že obě tendence působí současně a nedá se zatím určit, která bude silnější. Že je strategie úspěchu u často vzpomínaných sportovních organizací založena na myšlence „Svatoplukových prutů“, tedy jednotnosti směrem navenek, není žádným tajemstvím. Ať už bude budoucnost mládežnického hnutí běžet jedním nebo druhým naznačeným směrem, jedno je jisté: rozdrobeným zbudou vždycky jen drobečky.

V zajetí předvánoční nervozity a představy, že budu jako každý rok shánět dárky na poslední chvíli, jsem vyrazila do knihkupectví. Švagr nedávno zasněně vzpomínal, jak rád četl příběhy o Neználkovi. Jelikož Neználek patřil i mezi moje oblíbené tituly, zajímalo mě, jestli je vůbec ještě k dostání. A byla jsem mile překvapena. Všechny tři díly patřily mezi první knížky, na kterých v dětském oddělení moje oči spočinuly. A nejen na nich. Jednoznačně největší prostor tu neměly moderní tituly s odpudivou grafikou, ale „staré dobré“ knížky jako Děti z Bullerbynu, Boříkovy lapálie nebo pohádky Boženy Němcové. Neodolala jsem a několik z nich otevřela. Jako bych se ocitla zpátky ve svém dětství – obrázky či názvy kapitol mi vytahovaly z mysli zasuté vzpomínky. A při pohledu na maminku stojící ve frontě u pokladny s Pipi Dlouhou punčochou jsem odcházela s nadějí, že letos pod stromečkem najdou děti místo počítačových her více takových dárků…

Minulý týden jsem navštívila výstavu Příběhy bezpráví, která je k vidění na pražské Novoměstské radnici a proběhne i v dalších osmi městech republiky. Výstava je součástí druhého ročníku stejnojmenného projektu společnosti Člověk v tísni a přibližuje osudy lidí poznamenané komunistickým režimem. To, co mne na ní zaujalo nejvíce je fakt, že její jednotlivé části, tvořené texty, fotografiemi a dobovými materiály, vytvořily studentské týmy ze středních i základních škol. V rámci projektu se zajímali o konkrétní příběhy lidí z jejich okolí, kteří byli perzekuování komunistickým režimem. Je úžasné vidět, jaký zájem v dětech a mladých lidech vzbuzují příběhy z doby, kterou sice sami už nezažili, ale která je relativně nedávná. Z doby, kterou učebnice dějepisu spíše opomíjejí a na kterou se někdy nebezpečně zapomíná. Více o projektu najdete na www.jedesvet.cz/skoly

Jak vidno z komentářů pod zprávou o průběhu 24. valného shromáždění ČRDM (viz – ZDE), koloběh informací funguje stejně neúprosně jako tichá pošta. Včetně šumů a zkreslení. Jakoby čtení mezi řádky bylo přímo českým národním sportem. Mnozí přeborníci mezi nimi vyčtou i to, co se nikdy nestalo. Na vysvětlenou Zajdovi, Županovi, Rafovi dodávám, že ze serveru Adam odcházím k poslednímu říjnovému dni na vlastní žádost. Časová shoda s vydáním článku o VS je náhodná. Patřím k těm, kteří si sporné věci nenechávají pro sebe. Pokud to dlouhodobě nejde, situaci řeším. Rozhodování odejít lehké nebylo. První sloupek na toto místo jsem psala před čtyřmi roky. Témat a lidí, s kterými jsem se za tu dobu setkala, bylo nespočet. Díky patří všem, kteří si našli čas a energii na psaní. A ještě větší dík těm, kteří dokázali překročit stín svého sdružení a zamyslet se nad problémy v širších souvislostech. Jen jich – s ohledem na množství sdružení v ČRDM – bylo žalostně málo. Věřím, že je víc takových „Martinů Křížů“, ale (zatím) nepíší pro Adama. Bohužel, k motivaci dopisovatelů jsem měla „jen“ poděkování. Z oblasti neziskového sektoru neodcházím. Mám pocit, že kdo do něj jednou vstoupil, tak v té či oné podobě zůstává. Dál jsem členkou občanského sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura, kde dlouhodobě vedu novinářský kroužek (www.dta.zde.cz). Tým spolupracovníků – dobrovolníků – budu mít na starosti i ve svém novém působišti – na serveru Alík (www.alik.cz).
Radka Páleníková
Adresa: jmeno/tecka/prijmeni
@seznam.cz

„Jak ten se sem mohl dostat?“ pomyslíme si, když zjistíme, že na tom či onom veledůležitém postu sedí příliš mladý člověk. V duchu si řekneme, že má asi známé na tom správném místě, popř. rodiče usadili synka (dceru) do pohodlného křesílka. Škoda, že nehledáme příčinu v osobě člověka samotného. Při čtení článku Jsem KIWI-CZECH (ZDE) v Reflexu č. 42 jsem přímo hltala zkušenosti rodiny, hostící v rámci výměn AFS rok co rok zahraniční středoškoláky. Do zahraničí na zkušenou vyslala i své děti. Po roce se rodiče museli smířit, že mají děti „jako vyměněné“. Vzhledem vypadaly „jen“ o rok starší, ale zkušeností nasbíraly hned za několik let dopředu. V sobotu jsem podobnou proměnu zažila na vlastní oči. Nestačila jsem žasnout. Bára Šrámková, Tomáš Pejchal, Karel Kořínek a Petr Adámek. Přesně před rokem seděli před komisí, která vybírala účastníky simulovaného vesmírného letu Space One. Byli šikovní, postoupili a zúčastnili se cesty do Europa Space Centra. Zážitek společné přípravy na belgické základně je posunul o velký skok vpřed. A tak se do roka a do dne z úspěšných účastníků konkurzu stali ti, kteří spolurozhodovali o výběru posádky Space Two. Pro své nástupce připravili praktické úkoly, které se jim v Europa Space Center budou hodit. Více než mnoho dalších slov prozradí fotoreportáž ZDE.

I etiopské děti někdy opisují, nedávají pozor, nemají rády zkoušení nebo občas přijdou do školy pozdě…. Pokud ovšem nějakou takovou školu mají. Televizní spoty sbírky Postavme školu v Africe, která je společným projektem společnosti Člověk v tísni a Junáka, nutí k zamyšlení. Začátek školního roku je v naší zemi spojen s hromadným nákupem aktovek, sešitů, penálů a nejrůznějšího vybavení. Na děti čekají školy vybavené moderními třídami, tělocvičnami, počítačovými učebnami. Jsou však země, kde děti takové možnosti nemají a chodit do školy je pro ně zatím jen nesplnitelným snem. Minulý týden se uskutečnil již třetí ročník sbírky, kdy skauti a skautky lidem v ulicích nabízeli možnost přispět do kasičky a dát tak šanci africkým dětem získat vzdělání. Z výtěžku sbírek minulých dvou let se podařilo postavit již tři školy v jižní Etiopii pro téměř 800 dětí. Doufejme, že i ta letošní umožní splnit sen a chodit do školy dalším z nich. Více najdete na adrese: www.skolavafrice.cz.

Konečně vím, proč média tak málo stojí o psaní o takových „obyčejnostech“ jako jsou šikovní kluci a děvčata. Psali to v novinách a tak to mám pěkně černé na bílém. V pár řádcích zasunutých kdesi na 17. straně denního listu se dozvídám, že autoři článku blahopřejí k úspěšné účasti našich zástupců ve finále evropské soutěže mladých evropských vědců. Nepříliš dlouhý text je korunován větou, která jakoby vysvětlovala, proč nemůže být takové sdělení v místech, kde se obvykle dozvídáme, kdo večer zazpíval v televizi nejfalešněji: „Blahopřejeme k úspěchu, který není sice tak senzační jako titul Miss World, ale nám vítanější.“ Skutečnost, že Zuzka Tvarůžková z Kroměříže vyvinula metodu určování stáří rostlin z digitalizovaných fotografií jejich listů je prostě málo senzační. Škoda. Mně to senzační připadá hodně. Stejně, jako kluci a děvčata, které jsem slyšela tuto sobotu zpívat na vystoupení Zpěváček – Slávik. Sálem Národního domu na Vinohradech se nesly ty nejzvučnější dětské hlasy české, slovenské, ale také maďarské, rumunské, ruské i bulharské. A báječný nebyl jenom „slavičí“ zpěv, ale i skutečnost, že zpěváčci, kteří s takovou noblesou a hrdostí přicházeli na pódium v lidových krojích, dokázali pohotově a vtipně reagovat na dotazy moderátorek pořadu.