Dovedete si představit svůj život bez internetu? A přitom je to jen pár let nazpátek, kdy jsme začínali jeho svět objevovat a zakládali si své první emailové schránky. Nedávno mě pobavila zpráva, jak si v Anglii tříleté batole objednalo přes internet auto. Otevřelo si ty správné stránky a úspěšně se „proklikalo“ do cíle. Rodiče se pak nestačili divit, když jim z účtu zmizelo v přepočtu téměř 400 000 Kčc. O několik dní později jsem si zase přečetla článek o 95leté stařence z Čech, kterou svět internetu naprosto pohltil, surfuje na něm každý den a hledá si zajímavé informace. Internet má zkrátka své nevýhody i výhody, které snad naštěstí stále převažují. Nedávno médii proběhla informace o dětském internetovém serveru, který musel na čas uzavřít diskusní fórum kvůli vulgaritám, které do něj psali anonymní čtenáři. Mezi dětskými uživateli to způsobilo rozčarování a smutek, že tak ztratili svoje internetové kamarády. Napadlo mě, jestli fenomén internetového přátelství patří k těm dobrým či špatným stránkám. Já zatím dávám přednost tomu opravdovému.
Sloupky
Se zvědavostí vyhlížím, s jakou novinkou se vytáhnou pořadatelé CVVZ (www.cvvz.cz). Rok za rokem se to hemží nejen nápady na seminářích, dílnách, ale i na webu. A pozadu nechce být ani Ostrava, která své brány otevře zájemcům o výměnu zkušeností z celé republiky ve dnech 16. – 19. listopadu 2006. Pořadatelé využili registrační databáze a nabídli zajímavá čísla. Zatímco nejnižší věková hranice je pevně dána – 15 let, ta druhá stanovena není. Nejstaršímu přihlášenému účastníkovi je v tuto chvíli 68 let. Na webu lze zjistit také průměrný věk zájemců (toho času 25,9 roku). Výčet míst, odkud účastnici na CVVZ směřují je velmi rozmanitý. Na mapě byste si museli vyznačit téměř 200 bodů. Nejsilnější tým se vypraví z Brna, které se napřesrok hodlá ucházet o pořadatelskou kandidaturu. O pestrosti setkání zvaného „cévévézetka“ mnohé napoví i počet organizací, z kterých se účastníci hlásí – 103. Ostravskou novinkou jsou tzv. šňurki, tematické programové řady (více ZDE). Pohádkově pojmenované ložnice (Rumcajsova, Káti a Škubánka, Boba a Bobka…) se plní stejně rychle jako místa na jednotlivých programech. Poslední termín přihlášení je sice stanoven na pátek 10. 11. 2006 do 24 hodin, ale pokud chcete být opravdu při tom, neváhejte dlouho. Ani ostravská CVVZ nemá nafukovací prostory a počet ubytovaných účastníků je limitován číslem 1100!
Herci, zpěváci, sportovci, známé osobnosti… Každý z nás má mezi nimi svého oblíbence. Kritéria, která hrají při našem výběru roli, jsou různá. Roli hrají sympatie, jejich výkony či aktivity, a někdy pouhý fyzický vzhled dotyčného. A co takhle „měřítko pomáhání“ neboli zda skutečnost, že jsou veřejně známí, využívají k propagaci dobrých věcí? Musím přiznat, že u mě osobně hraje podstatnou roli a budí sympatie. A tak obdivuji zpěváka Bono Voxe nejen pro jeho hudební nadání, ale i kvůli osobnímu nasazení v boji proti chudobě, nemoci AIDS a oddlužení afrických zemí. A jsem ráda, že i v České republice čím dál více osobností zaštiťuje nejrůznější charitativní projekty a propůjčuje jim svou tvář. Důkazem je například rozšiřující se řada osobností, které podpořiliy kampaň Česko proti chudobě, fotbalista Tomáš Sivok, který se stal tváří kampaně Spolu proti rasismu nebo naposledy hokejista Patrik Eliáš, který přijal nabídku stát se českým vyslancem dobré vůle UNICEF (více ZDE).
Všichni jsme byli malí. Přišli jsme ze školy, stejně jako dnešní děti, praštili aktovku někam do kouta, stejně jak to dělávají dnešní školáci. A pak hurá se jít bavit. Tady už ale najdeme výrazné rozdíly. My jsme si hráli venku za barákem, a když pršelo, malovali jsme si a četli. Dnešní děti se nezajímají o to, jaké je venku počasí, prostě sedí u počítače, televize či videa. Někteří mají oblíbenější playstation, jiní klasické PC, další chatují a do noci “visí” na síti.
V dětství jsem trávila hodně času v areálu tenisových kurtů. Dodnes mi občas přeběhne mráz po zádech při vzpomínce na atmosféru dětských tenisových turnajů. Plačící osamělé děti a jejich ambiciózní rodiče. Nastrojené maminky a tatínkové křičící slova jako: „musíš“, „nezkaž to“ a „nebuď srab“. Začíná nový školní rok a se začátkem září se mnozí lámou hlavu nad tím, který zájmový kroužek bude jejich potomek navštěvovat. Bohužel je stále mnoho takových, kteří se spíše než přáním a osobností dítěte řídí vlastními nenaplněnými touhami a ambicemi. Chtějí mít doma tenisového šampióna, klavírního virtuosa, chtějí, aby právě jejich dítě bylo v něčem „nejlepší“. Je však tohle ta nejdůležitější věc, kvůli které by děti měly navštěvovat zájmové kroužky? Stát se nejlepším? Naštěstí stále ještě existuje spousta dětských a mládežnických sdružení, která začátkem nového školního roku otevírají své pomyslné brány novým členům. Děti se v nich neučí být nejlepší, ale nabízí se jim zde něco mnohem důležitějšího a pro život užitečnějšího. Pocit sounáležitosti, dobré party a společné radosti při objevování nových věcí.
Pro některé děti se dva letní měsíce stávají stále častěji nekonečně dlouhou můrou. Střídají fotbal s koupáním a neuvěřitelně se otravují. Bezcílné bloumání kolem baráku je dříve či později nudí k uzoufání. Rodiče chodí do práce, kamarádi jsou kdoví kde a babičky a dědečkové, u kterých dřív vnoučata tak nějak samozřejmě velkou část léta trávila, bývají mnohdy příliš zaneprázdněni. Rodiče většinou vysvětlují pobyt dětí doma skutečností, že nemají peněz nazbyt. Ale napřesrok to prý bude jinačí. Našetří na cestu k moři! Zdá se, jakoby absence slané vody vyvolávala v našincích představu, že není dobré dovolené (a potažmo i prázdnin), bez moře. Dvanáctiletý Marek z Tachova však za mnoho svých vrstevníků potvrdil, že jeho prázdninový sen je jiný, než ten rodičovský: „Naši mi slíbili, že se napřesrok podíváme někam k moři. Ale tam se mi nechce, nudil bych se tam. Rád bych jel někam na letní tábor.“ Snad bude mít napřesrok takové štěstí, jako více než 200 000 jeho vrstevníků, kteří si své prázdninové dobrodružství prožili na některém ze stovek táborů. A to nejen díky tomu, že rodiče „na to měli,“ ale hlavně díky tomu, že se našlo dost takových, kteří byli ochotni a schopni věnovat nemalou porci své energie a času (mnohdy na úkor vlastní dovolené) „cizím“ dětem.
Umřel Rusakov!, kolovala mezi kamarády mého věku po internetu smutná zpráva. Tento ruský výtvarník byl spolu s režisérem Kotěnočkinem pro děti vyrůstající v 70. a 80. letech opravdovou legendou. Byl totiž autorem „kultovního“ kresleného seriálu Jen počkej zajíci! I když život v komunismu příliš dobrého nepřinášel, nostalgicky někdy s kamarády zavzpomínáme, co všechno nás tehdy jako děti spojovalo. Neměli jsme prakticky v ničem na výběr. Koukali jsme na jeden televizní program, nosili stejné tepláky, měli stejné hračky a jedli stejnou (jedinou) značku jogurtu. Kdyby se v realitě tehdejšího Československa ocitlo některé dítě z dnešní doby, asi by utrpělo menší šok. My jsme však nemohli srovnávat, a tak nám ani „nic nechybělo“. Byli jsme šťastné děti, jedli vitacit a drželi palce vlkovi, aby už konečně zajíce obelstil…
Kristýna Makovcová
V sobotu 12. srpna jsme si připomněli Mezinárodní den mládeže, který v roce 1999 vyhlásila OSN. Tématem toho letošního byl „Společný boj proti chudobě: Mladí lidé a odstranění chudoby“. V souvislosti s tím mě napadlo, jak moc se v posledních letech mění vztah dětí a mladých lidí k rozvojové problematice a pomoci. Už to není jen vzdálený pojem a něco, co se jich netýká. Malí skauti vybírají v ulicích peníze na stavbu nové školy v Africe, základní i střední školy hromadně navštěvují projekce dokumentárních filmů o lidských právech nebo si společně „adoptují“ na dálku holku či kluka z chudé země. Pořádají přednášky, navštěvují výstavy, přispívají na nejrůznější sbírky. Báječné je nejen to, že se tyto akce dějí, ale především skutečnost, že děti se o rozvojovou problematiku samy živě zajímají. A chtějí pomáhat. Čím dál víc mladých lidí pracuje dobrovolně v některé neziskové organizaci nebo vyjíždí na dobrovolnické projekty do zahraničí. Bývá zvykem, že dospělí jsou dětem dáváni často za příklad. A nemohlo by to někdy být naopak? TEXT
Kristýna Makovcová
Různé obory lidské činnosti mají svá zvláštní profesní tajemství. Většinou to nejsou poučky přednášené ve školách a běžně zveřejňované v učebnicích, ale zkušenosti získané dlouholetou praxí. Úspěšní fotografové divoké přírody přiznávají, že sice používají objektivy a stativy takové i makové, ale když přijde na focení opravdu při zemi, pak bez ohledu na značku je prý nejlepším stativem vlastnoručně zhotovený pytlík fazolí. Přemýšlím, jaké triky a tajemství mají schované ti, kteří se věnují dětem. Mou pozornost znovu a znovu přitahuje fotka jednoho z táborových vedoucích. Za nadšením, s kterým vypráví o činnosti oddílu, si schovává malé osobní tajemství – svět výprav do přírody, soutěží a her ho jako kluka okouzlil natolik, že jej chce nabízet dalším. Ví, jak u něj fungovalo, když poprvé narazil na tajné písmo, když bojoval o body v dlouhodobé etapové hře. Snaží se tuhle zkušenost předat dál. Je na něm vidět, že to dělá rád. Bez ohledu na vložený čas a energii ho to baví. A věřím, že právě takoví lidé dokáží k činnosti s dětmi přilákat další. Nebudou jich zástupy a nebude to třeba hned. Je pravda, že kolem nejmladší generace je dnes stále víc lákadel. Ale kouzlo dobré party, neviditelného písma, vlastnoručně rozdělaného ohně či samostatně zhotovené lžíce stále funguje.
Radka Páleníková
Tropický červencový den. Jako tisíce jiných lidí sedím v Praze v kanceláři, ťukám do počítače a myšlenkami jsem úplně někde jinde. Už poněkud otrávená létem tráveným ve městě, uvítala jsem tento týden možnost zajet se podívat na několik dětských táborů. Během pár hodin jsem se ocitla v úplně jiném světě a nestačila se divit. Najednou tu nebyly žádné kanceláře, stres a otrávené obličeje lidí v metru. Ať už šlo o tábory velké či malé, různě zaměřené, v chatkách i ve stanech, všude kolem jsem viděla rozzářené tváře dětí a nekonečné a obdivuhodné nadšení dospěláků kolem nich. Okouzlila mě příroda a krásné mezilidské vztahy. Místo rušných ulic šuměl potok a zněl dětský smích, místo smogu jsem dýchala vůni lesa. Připadala jsem si trochu jako zvířátko vypuštěné na svobodu a dala bych nevím co za to, kdybych na některém z táborů mohla ještě pár dní zůstat. Jako malé dítě jsem na tábory nejezdila, dnes už ani nevím proč. Jsem zase zpátky ve městě, koukám v kanceláři na monitor a napadá mě, o kolik krásných letních vzpomínek jsem se tím možná připravila. (Chcete-li se s námi podělit o vaše letošní táborové a letní vzpomínky, klikněte ZDE).