Neznám snad nikoho, kdo by měl kontroly rád. Není tedy divu, že jejich příchod do tábora není shledán jako radostná událost. Jistě i těm nejzkušenějším vedoucím rychle proběhne hlavou zda to či ono opravdu mají podle předpisů. Z výsledků dosud zveřejněných kontrol hygieniků je však patrné, že kvalita táborů rok od roku vzrůstá. Problém není ani s ohlašováním táborů. A tak lze říci, že právě hygienici mají nejobsažnější táborovou statistiku. Na počátku letních prázdnin měli hlášeno 1629 táborů s celkovým počtem 2787 běhů. Krajem s největším počtem nahlášených táborů je Vysočina (216), za kterou poměrně těsně následuje kraj Jihočeský (201) a kraj Plzeňský (199). Hygienici předpokládají, že na táborech se vystřídá 69 446 dětí. Nejvíc pokut dávají za nedostatky ve stravovacím provozu. Organizátoři táborů prý nejsou mnohdy schopni zajistit řádné skladování potravin, pestrý jídelníček nebo dostatečné zásobování pitnou vodou. Zatím však hygienici vážnější závady nenašli. Wembaster Adama Petr Molka se po dvou letech snažil zjistit, zda a jak se snaží hygienici organizátorům táborů jejich práci ulehčit. Tedy zda jsou stránky krajských hygienických stanic dostatečně informačně bohaté a přehledné. Titul informační vítěz získaly stránky KHS Zlínského kraje. Ale i na mnoha dalších pro pořadatele táborů čeká řada užitečných informací. Více v článku Kontrolujeme hygieniky – po dvou letech.
Sloupky
Bavila jsem se nedávno se svým španělským kamarádem o tom, kam pojedeme v létě. On vyprávěl o návštěvě Londýna a lenošení na francouzském pobřeží. Já zase líčila, že nejvíc ze všeho se těším v srpnu s kamarády na vodu. Unikátní fenomén českého vodáctví ho naprosto fascinoval. Sjíždění řeky na lodi s partou přátel mu přišlo nekonečně romantické a nedal jinak, než že ho příště musím vzít s sebou. Uvědomila jsem si, že věci, které se nám můžou zdát známé a leckdy obyčejné, jsou vlastně naprosto úžasné a jedinečné. Začala jsem se ještě víc těšit na svoje „obyčejně“ strávené prázdniny v Čechách. Na to, jak se vykoupu v rybníce, jak půjdu do lesa na houby, projet se na kole nebo jen tak ležet na louce. A také jsem se rozhodla, že až příště přijedou na návštěvu kamarádi ze zahraničí, nebudu jim ukazovat krásy Prahy a historické památky, ale vezmu je třeba na chalupu u lesa nebo sjíždět některou z krásných českých řek. Pokud se letos na vodu chystáte i vy, pro užitečné informace, rady a inspiraci můžete navštívit stránky www.padlo.cz.
…kouzelného dědečka nebo babičku, nezapomeňte mu za prokázané služby poděkovat… Aspoň tak nějak to stojí psáno v pohádkách. Pohádkový hrdina se většinou rozdělí i o to málo, co má ještě k snědku. Jako v pohádce jsem si připadala u přívozu Branov – Luh. Přes řeku Berounku tu od nepaměti jezdí přívozník. Nezná jízdní řád. U silnice jen udeříte do traverzy a za chvilku je u vás. Bránovský přívoz proslavil ve svých povídkách Ota Pavel. Od dětství rád jezdíval ke strejdovi Proškovi. Miloval tenhle kraj a jeho lidi. A oni mu to teď oplácejí stejně. V převoznické chalupě je otevřena Pamětní síň Oty Pavla. Prázdninová otvírací doba je shodná s provozem přívozu – 9 – 19. Byť se v současné době na přívozu střídá osm různých lidí, většina turistů je oslovuje příjmením Prošek. Vstupné i jízdné je dobrovolné. A lidé toho rádi využívají, až skoro zneužívají. Vždyť kdo vám dnes dá něco zadarmo? A tak není divu, že pro zpestření táborových výletů jezdí početné skupinky dětí sem a tam. A často je nenapadne zaplatit byť jedinou symbolickou korunu za cestujícího. Nejde o svačinu pro převozníka. Ale třeba o peníze, z kterých se uhradí osvětlení pamětní síně…
Jsou činnosti, které prostě vykonáte, uděláte si čárku a jedete dál. Jenže „udělání“ tábora mezi ně skutečně nepatří. Počínaje problémy s užíváním pozemků (kdosi se začal obávat, zda může jako zemědělec zapůjčit táborníkům louku, která spadá do lokality, na kterou je poskytnuta dotace) či přístupem k nim, přes klopotné zjišťování „co tím chtěl básník – úředník“ říci (viz například otazníky nad táborovými latrínami – Tábory versus příroda). Každý tábor je proto zcela jedinečným a nezapomenutelným kusem života všech zúčastněných. Je báječné, že lidé všech možných profesí uloupnou v téhle uspěchané a často velmi sebestředné době kus dovolené či jinak „vyškudleného“ volna a vyrazí vstříc táborovým dobrodružstvím. Držíme palce, ať ona dobrodružství zůstanou jen v mezích důmyslně připravených táborových her. Ať není vody málo (a nevysychají studny) a nebo zase příliš (a nemusí se rušit tábory vodácké i ty poblíž řek a potoků). Prostě ať všechno to obrovské úsilí spojené s přípravami tábora nezhatí vnější vlivy. A budete-li mít po všem tom klopotném organizování chuť a sílu se o své zážitky podělit, budeme velmi rádi (více ZDE).
Nastala doba školních výletů, což znamená, že si ráno ve vlaku cestou do práce moc nepospím. Není téměř dne, kdy by se do vlaku nenahrnula skupinka hlučných a rozesmátých školáků. Zvykla jsem si, že když si otevřu noviny, budu se muset smířit s tím, že ve vteřině mám kolem sebe několik „nenápadných“ spolučtenářů, kteří neváhají jednotlivé články a titulky nahlas komentovat. Stala jsem se za těch několik týdnů také odbornicí na nejnovější typy mobilních telefonů a vyzvánění. Vyslechla jsem si už nespočet historek a dětských komentářů na nejrůznější témata. Ale nestěžuji si, beru to jako vítané zpestření cesty a jedinečnou příležitost vstoupit na chvíli do světa dětí, i když jen v roli pozorovatele. Zažívám situace veselé, ale i smutné a k zamyšlení. Nedávno přistoupila třída asi desetiletých školáků a nastal tradiční boj o sedačky. Ke mně si přisedla tlustá holčička, která se narozdíl od svých spolužáků chovala tiše a vypadala smutně. Učitelka vyzvala jednoho žáka, ať si sedne na volné místo vedle holčičky. Chlapec otevřeně pronesl, že „s ní sedět nebude“ a stejně reagovalo i několik dalších dětí. Holčička mezitím koukala pořád smutněji a já jsem přemýšlela, jak se asi v budoucnu vypořádá se skutečností, že byla outsider třídy? Uspěje v životě spíš ona nebo některý z té rozesmáté skupinky, co mi čte přes rameno?
Sláva broumovských (po)školáků díky médiím přerostla hranice města. Stali se slavnými, aniž se o to jakkoliv snažili. Nepořádali tiskové konference, nerozesílali tiskové zprávy. Prostě se „jen“ cestou ze školy sešli v parku a „dali si pěstí do nosu“. Početné divácké kulisy tvořili spolužáci. Dospělí marně hledali společný jmenovatel aktérů soubojů. Prý žádná diskriminace. Svorně se účastnili kluci i dívky, děti romské i neromské. Dvakrát zasáhli městští strážníci. Děti se rozběhly pryč. Školy vzkázaly, že v jejich areálu se nic neděje a žáci mimo školu vlastně už tak nějak skoro ani nejsou jejich žáky… Nedalo mi to a nahlédla jsem na webové stránky města – www.broumov-mesto.cz. Skutečně jsem tam po delším hledání zjistila, že aktivity určené dětem zde nechybí: kroužky v centru volného času, základní umělecká škola, organizace Junáka, sumasumárum docela pestrá paleta činností. Odkaz na aktivity pro děti mi však v rychlé navigaci webu chyběl. Zatím se zdá, že je pro dospělé stále důležitější rychle najít kontakt na banky, knihovnu, kulturu, muzea, restaurace, služby, ubytování či úřady. Navíc náctiletí vždycky netouží jen po organizované zábavě. Rádi si občas něco zorganizují sami. Mají v Broumově „svůj“ prostor? Místo, kde si mohou hrát, dovádět, závodit či třeba zpívat?
Bydlím na maloměstě. Nedávno se do naší ulice přistěhovala početná romská rodina. Tato událost okamžitě vzbudila vlnu negativních ohlasů u ostatních obyvatel a stala se oblíbeným tématem sousedských rozhovorů. Jedněm vadila hlučná romská hudba, která se z jejich domu ozývá, jiným zase to, že se několik jejich dětí shromažďuje každý den na ulici, kde si hrají. Mně samotné připadali malí Romové milí – vždy slušně pozdravili, jednou mi dokonce nabídli pomoc s těžkou taškou. Nechci se stavět na ničí stranu, každý má nepochybně právo na svůj osobní názor. Přece jen mě ale občas, když procházím naší ulicí kolem skupinky hrajících si dětí, napadá několik otázek. Kdyby si tam namísto ušmudlaných cikáňat hrála skupinka upravených holčiček a chlapečků s barbínami a stavebnicemi lego, kdyby se z oken místo romské linula hlasitě jiná hudba, kdyby v domě bydlela jiná hlučná, ale „bílá“ rodina, budilo by to stále stejné reakce? Vítám projekty a aktivity, které se zaměřují na multikulturní vzdělávání, soužití různých kultur a odbourávání předsudků a stereotypů. Ráda bych si totiž na zmíněné otázky jednou odpověděla kladně. Vlastně ne, úplně nejraději bych byla, kdybych si je vůbec nemusela pokládat.
Kdyby byla vyslyšena přání všech, kteří touží mít svou veledůležitou událost na hlavní stránce či v hlavním vysílacím čase, asi bychom se divili. Noviny by se nám nejspíš už nevešly do tašky, neboť by nabobtnaly do velikosti big či přímo megaboardu a hlavní vysílací relace by trvala 24 hodin denně. Ani pak bychom nejspíš nebyli spokojeni. Vadilo by nám, že naše zpráva není umístěna na nejlépe viditelném místě, že nemá dostatečně výrazný titulek, že… Jak by takové nahuštění všeho nejdůležitějšího do omezeného prostoru mohlo vypadat si snadno představíte při návštěvě webu anglického studenta Alexe Tewa: miliondollarhomepage.com. Potřeboval peníze na studium a začal prodávat reklamní plochu podle jednoduchého ceníku: jeden pixel za dolar (stránku tvoří milion pixelů). Svých 2800 pixelů si neváhal koupit ani deník The Times. Alexův nápad média zaujal natolik, že se záhy sama postarala o celosvětovou propagaci (ZDE). Nebuďme tedy smutní, že ne všude se Bambiriáda objevila na titulní stránce a pokud ano, byla to spíš lokální média (např. Prostějovský týden, Týdeník Havířovsko, Olomoucký den, Týdeník Frýdecko-Místecko. Moravskoslezský týdeník, Českobudějovické listy). Radujme se i ze stránek třetích nebo třeba sedmnáctých, z obrázků a textů, v kterých je zmiňována existence různých spolků, které s dětmi a mládeží pracují celoročně.
Budou volby, zabere to část víkendu a je po všem. Mnozí z nás si řeknou, že k volbám nepůjdou, mají výlet, výpravu, věnují se dětem. Zkusme se ale chvíli nevěnovat dětem v malém, zkusme přemýšlet do budoucna. Posuňme výpravu na sobotu či neděli a udělejme si čas proto zjistit, kdo je ten pravý, a vypravit se do volební místnosti. Ale kdo je ten pravý? To asi nezjistíme z předvolebních debat ani programů. Podívejme se na kandidátky, hledejme známé jména, která už něco dokázala, někde nám pomohla, něco podpořila. Třeba se tam najdou vítězové ceny Přístav, politici, co to s námi myslí dobře, někdo, kdo bude dál naši práci podporovat. Ale pak přichází druhé dilema, zvolím svého kandidáta, který nám tady v kraji tak pomáhá, a on bude ve sněmovně a nám tu v kraji místo něho dají nějakého tupce. I to se může stát. Dneska to my voliči máme holt těžké. Už si nevybíráme jednu stranu, ale mnohdy víc jak dvacet (naštěstí). Tak zkusme volit odpovědně a hlavně to zkusme!
„…Doporučuju vyhradit si oba dny, za jeden se to těžko stíhá,“ píše pod článkem o Bambiriádě čtenářka internetového magazínu pro ženy – Žena-in. Myslím, že není lepšího doporučení, než když ti, kteří už jednou okusili, přicházejí znovu a ještě vědí, že jim na ozkoušení všeho nabízeného nebude stačit jediný den. Jaké budou letošní bambiriádní dny? Pro pořadatele a zástupce jednotlivých sdružení možná až nekonečně dlouhé. Pro ty, s kterými se učitelé, rodiče či prarodiče na „bambošku“ vypraví, nejspíš nekonečně krátké. Nejednou jsem pozorovala lehce nervózní dospělé, kteří už chtěli areál Bambiriády opustit. Čas, který si pro její návštěvu vyhradili, vypršel. Jenže těm, s kterými přišli, se ještě zdaleka nechtělo. Našli tu zážitky, které se v žádných hyper či super marketech koupit nedají a přitom vlastně téměř nic nestojí: hry, soutěže, tvořivé činnosti. Doufejme, že počasí i nálada bude po všech 69 bambiriádních dnů super! Ne, nelekejte se. Nečekají nás dva měsíce Bambiriády. To jsem pouze spočítala všechny bambiriádní dny ve 26 městech, která se letos zapojila. Co, kdy a kde je připraveno vám prozradí stránky www.bambiriada.cz.