Zdá se, jakoby doby, kdy kluci toužili být hlavně popeláři, kovboji či kosmonauty, byly nenávratně pryč. Tu a tam se někdo nechá slyšet, že by byl nejraději prezidentem, ale ještě lépe nějakou tou obletovanou celebritou, která se vznesla k výšinám své slávy raketou kterési reality show. Mají-li současní školáci psát o svých literárních či filmových hrdinech, už několik let bezkonkurenčně vede Harry Potter. Ale jsou tu i další – Vinnetou, Fantomas, Frodo Pytlík, Jára Cimrman, Bob a Bobek, Tom a Jerry či Hurvínek. Naštěstí se stále najde pár takových, kterým – přes všechno úsilí s tím spojené – povolání kosmonauta přijde zajímavé. A nejen mezi pány kluky. Už dávno nejde jen o posezení ve vesmírné lodi. V kosmických raketách se vydává na průzkum vesmíru stále více vědců – specialistů. Jenže zatímco zkusit zpívat můžete více méně kdekoliv najdete hrstku posluchačů, okusit život kosmonautů už tak běžně nejde. Po úspěchu loňské expedice Space One byl vyhlášen konkurz na další dětskou vesmírnou posádku – Space Two. Zdaleka není jen hledáním zájemců o vesmírné poutě, ale také místem setkávání těch, kterým přírodní vědy nejsou největším zlem a navíc rádi pracují v týmu, třeba i mezinárodním. Máte-li kolem sebe kluky a děvčata, kteří upínají svůj zrak k vesmírným dálkám, pak mají unikátní příležitost. Jak na to se dozvíte v článku Hledáme mladé kosmonauty.
Sloupky
Sním či bdím? Tázala jsem se při pohledu na diskusi nad tím, zda je škola v odpoledních hodinách povinna dodat požadované množství dětí na oslavy výročí povýšení Žižkova na město (více ZDE) . Radnice připravila parádní divadlo – rekonstrukci příjezdu panovníka císaře Františka Josefa I. (program oslav). Školy (konec konců zřizované radnicí) jsou plné dětí, tak proč by je nemohly vyslat do průvodu? S mávátky. Kamenem úrazu je čas – 15. hodina, tj. chvíle, kdy už o tom, co děti budou dělat, rozhodují spíše rodiče či ony samy. Přemýšlím, pro koho oslava je. Dospělým přijde, že je to báječná recese. Jenže k ní potřebují jako doplněk diváky. Dospělí jsou tou dobou v práci. A připravit oslavy v době volna? Že to jde, o tom vědí své v Roztokách. Oslavy 110. výročí povýšení Roztok na městys se v roce 2003 náramně vydařily. Císař přijel v neděli parním vlakem i s dcerou Marií Valérií a na nádraží ho čekalo hojné množství lidí. Nechyběla rakouská hymna, sokolské pochody, projevy, odhalení pamětní tabulky na místním chudobinci, lidová veselice… Klíč k úspěchu? Kromě radnice se do přípravy oslav vydatně zapojily místní spolky – Asociace TOM a Roztoč.
Nevím, zda znáte někoho, kdo by se pustil do soutěže s cílem, že nechce vyhrát. Asi by si nejspíš všichni kolem něj klepali na čelo. Ale na každé startovní čáře, kde stojí víc než jeden závodník, je třeba myslet na to, že vítězně proběhne cílem většinou právě jeden jediný. Jsou-li předvedené výkony měřitelné, pak není problém. Horší je situace, kdy do posuzování vstupuje osobní pohled porotců. Ať už vybíráte nejkrásnější dívku, nejoblíbenějšího učitele či nejhezčí obraz, nikdy se nemáte šanci trefit do vkusu všech. Každý, kdo do takové soutěže (ankety) vyšle svého favorita je pochopitelně přesvědčen, že právě ten JEHO kandidát je NEJ. Co s tím? Zrušit poroty či výběrové komise a prostě losovat? A nebo ocenit všechny, kteří byli přihlášeni? Podobné úvahy vznikají i nad kandidáty Ceny Přístav. Zdá se, jako by nominující zapomněli, že existuje statut ceny, kde se mj. praví, že o přidělení ceny rozhoduje poradní sbor předsedy ČRDM. Tedy nikde není psáno, že musí být uděleno všech možných devět cen a že každý, kdo splní podmínky, bude mezi oceněnými. Nářky těch, jejichž kandidáti neuspěli, mi připomněly dívku, která nedovedla prohrávat. Docela obyčejná hra Cukr, káva, limonáda, ji pokaždé, když byla vrácena zpět, přiváděla k slzám. Cítila to jako obrovskou nespravedlnost.
Že je 22. duben vyhlášen jako Den Země, je známo. Však je s jeho oslavou každoročně spojováno více a více aktivit. To takový 23. duben na tom je podstatně hůř. OSN jej sice před deseti lety vyhlásila Světovým dnem knihy a autorských práv, ale není mnoho těch, kteří by tento den připomínali, natož slavili. Mnoho z nás ani netuší, proč byl vybrán právě 23. duben. Inu prý proto, že 23. 4. 1616 zemřeli tři velikáni světové literatury: Miguel de Cervantes, William Shakespeare a Gacilas de la Vega. Ještě hůř jsou na tom autorská práva. Některá už trochu bereme na vědomí. Slovní spojení „pirátská kopie“ filmů nebo CD je docela časté. Jenže pirátem „rychle a snadno“ se stává i ten, kdo zneužívá jiné druhy duševního vlastnictví. Mnohé weby se hemží fotografiemi, k jejichž užití autor nedal svolení. Vždyť žádat o souhlas, či snad pořídit vlastní snímky je tak zdlouhavé! Jak je vidět na webu programu Participace, každého, kdo vloží do tvorby nějaké dovednosti, čas a úsilí, zneužívání plodů jeho práce bolí. Zkuste se zamyslet nad řádky, které si mladí po nedobrých zkušenostech sepsali: Prohlášení o autorských právech. A co vy? Nepoužíváte někdy také ono snadné Ctrl + C, Ctrl + V při „pořizování“ fotografií? Pokud vás výše uvedené řádky vedly k zamyšlení a rádi byste se o tématu dozvěděli více, doporučuji materiál Novodobé pirátství.
Věřili jsme na Mikuláše i čerta, na Ježíška, o Velikonocích jsme běhali za děvčaty s pomlázkami. Na hlavách jsme měli rádiovky s anténkami. Jen tak v kraťasech a svetříku jsme lapali první jarní sluníčko. Nejdříve jsme šli k vodě, kde jsme pletli pomlázky, pak na ně dodělávali pentle. To byly krásné přípravy… Vždy jsme vyrazili jako skautská družina. Tehdy za námi koledníky běhaly malé holky, které jsme zprvu odháněly, protože nám kazily „chlapskou záležitost“. Ta však brzo opadla, když jsme zjistili, že když dáme dopředu malé holky, tak se košíky se sladkostmi a malovanými vejci zaplňují rychleji. Později jsme si je najímali a spláceli tím, že nebyly vyšlehány pomlázkami, naopak jsme se s nimi o výslužku rozdělili. S těmi menšími kluky zase chodily starší sestry nebo maminky, které věděly, že od nás vždy schytají nějakou tu ránu proutkem. Také rád vzpomínám na chvíle, když jsme s mamkou a bráškou barvili vajíčka pro koledníky, kteří přišli vyšupat naší mamku. Ta tedy měla nejen barvená vejce, ale pro ty odrostlejší i něco ostřejšího… Jsem rád, že zvyklosti barvení vajec, pomlázka, koledy… přečkaly všechny doby a režimy, že i ti nejmenší ctí lidové tradice vítání jara a umí se u nich pobavit.
S různými obměnami oné pohádkové otázky se do pomyslného zrcadla obracíme často. A byť nám v pohádce pyšná a zlá královna svým dotazem připadá směšná a pošetilá, znovu a znovu se tážeme zcela vážně. Čekáme však na odpověď? A na jakou? Klademe nejrůznější dotazy dětem. Žádáme je, aby řekly UPŘÍMNĚ svůj názor. A ony ho sdělují. Upřímně. Ale ouha. Děti se chovají jako naše vlastní zrcadlo a – k našemu opakovanému údivu – často říkají věci, které slyšet nechceme. Co teď? Buď se nad vyřčeným vážně zamyslet a nebo se na názor snad ani raději neptat. Tak třeba minulý týden. V Památníku národního písemnictví byly vyhlášeny ceny 13. ročníku ankety SUK – čteme všichni. V ní kromě pedagogů a knihovníků hlasují i děti. Hodně dětí. Letos museli organizátoři ze Sukovy studijní knihovny pro mládež vyhodnotit na 4 000 hlasovacích lístků! Záhy po vyhlášení výsledků se našli tací, kteří začali volat: a které děti hlasovaly? A proč hlasovaly ZASE pro Harryho Pottera?! Vězte, že hlasovali především velmi aktivní čtenáři – pravidelní návštěvníci knihoven. A hlasovali pro knížky, které mají rádi. Dvacet loni vydaných titulů, které děti loni nejvíce zaujaly, bylo zveřejněno společně s výsledky ostatních porot. K nahlédnutí (a třeba i zamyšlení) ZDE.
Být kladným hrdinou je dnes dřina. Je to skoro až podezřelé. Jen zkuste vymyslet, jak předehnat slávu všech tunelářů, bankovních lupičů a jim podobných, kteří plní dnes a denně prostor v médiích. Kdosi někde poznamenal, že dělat svou práci pořádně je normální a že to tudíž není hodné podivu a zvláštního obdivu. A tak se zdá, že hledání nejoblíbenějších učitelů v době, kdy děti vzhlížejí především ke hvězdám nebe sportovního, filmového a hudebního, je holý nesmysl. Finále Zlatého Ámose (www.zlatyamos.cz) rok co rok přesvědčuje o opaku. Jsou učitelé, kteří jsou svými žáky oblíbeni a jsou dokonce žáci, kteří si toho považují natolik, že neváhají svůj názor sepsat na papír a sehnat patřičné množství souhlasných podpisů. Děti jsou nejen velmi upřímnou, ale zároveň na výsost přísnou porotou. Vlastnosti, které obdivují kluci a děvčata na svých učitelích, by neměly chybět ani dobrým vedoucím. Jsou to vlastnosti zdánlivě obyčejné, bohužel, ne u všech pedagogů samozřejmé: „má skoro vždy dobrou náladu; je vtipný, problémy řeší na rovinu, každého z nás bere spíše jako rovného jedince, kterému se snaží pomoci nejen ve školních povinnostech, ale i v mimoškolní činnosti, kde je nám spíš přítelem, kamarádem, má pochopení pro naše pubertální poklesky a prohřešky…“
Nejspíš vás napadne, že tohle slovní spojení trochu kulhá. Že, dá-li se něco utrpět, pak nejspíš porážka. Jenže jaké slovní spojení použít, je-li vítězství větší než čekané? I ten nejrůžovější sen organizátorů 4. ročníku libereckého Veletrhu dětské knihy (www.veletrhdetskeknihy.cz) se vyplnil víc než vrchovatě. Nejen, že vzrostl počet zájemců na straně nakladatelů (rovných 30), ale také na straně veřejnosti (přišlo 9616 návštěvníků, tj. o 2500 více než loni) . Do pavilonů libereckého výstaviště neputovaly „jen“ školní třídy, které výstavních lákadel využily ve čtvrtek a pátek (besedy s autory, křty knížek, tvůrčí dílny, soutěže, vystoupení), ale množství rodičů a prarodičů s ratolestmi. Sobota na výstavišti byla ve znamení „utrpěného vítězství“. Zájemců přišlo tolik, že na pokladnách došly vstupenky (a tak se dopisovaly ručně), nakladatelům se povážlivě ztenčily zásoby knih. Naštěstí nedošla organizátorům dobrá nálada a studentům pedagogiky trpělivost. Ti totiž v pavilonu I zvali děti do světa fantazie. Stačilo udělat krok a vašimi kamarády se stali příšerky a příšeři, potkali jste smutné růžové slůně, naslouchali vyprávění dlouhé chvíle a nebo jste si mohli užívat v pravé netopýří jeskyni. Báseň devítileté Terezy Hlouškové Netopýr se stala impulsem pro vznik další z řady tvořivých knížek. Na veletrhu se to papírovými netopýry hemžilo tak dlouho, až to jeden nevydržel a přiletěl se na ten veleúspěšný veletržní mumraj podívat…
Přiznám se, že po klopotně stráveném týdnu jsem ani příliš neměla náladu páteční večer zakončit nějakou komedií. Už jsem měla dokonce rozepsaný mail, že děkuji za milé pozvání na premiéru, ale… Zvědavost byla silnější. Mrkla jsem na reference na webu. Kachní sezóna? Texty se všude nápadně podobaly: úspěšný nízkorozpočtový černobílý mexický film, kde se po opožděné dodávce pizzy, při víkendu stráveném bez rodičů, začnou dít věci… Zástupce distributora filmu toho před promítáním neprozradil o mnoho víc. Zůstal stejně tajemný jako všechny recenze. Film se jim prý moc líbil a tak ho chtěli ukázat i dalším. Až mne zamrazilo, když jsem viděla záběry na šedivé, vybydlené mexické sídliště. Klidně to mohlo být kterékoli české město. A nejen ty záběry. Celý příběh. Tak daleko a zároveň tak blízko. Co se přihodí, když mladíkům přivyklým na televizní hry vypnou proud? A je ta dnešní mládež fakticky tak zkažená, jak to někdy vypadá? A není chyba někde jinde, než v ní? Teď už vím, proč jsem se nikde nedočetla popis celého příběhu. V Kachní sezóně jde o víc než o komedii či sled událostí. Ale nejlépe bude, když to posoudíte sami.
Olympiáda je za námi a z komentářů v médiích mám poněkud rozpačitý dojem. Medailí nebylo zdaleka tolik, kolik jsme očekávali. Lyže Jandovi nelétaly, jak se očekávalo, naděje, že se Turín bude pro hokejisty druhé Nagano je ta tam, ještě že Katka Neumannová získala zlatou… Jako by kdesi v záplavě reklam sponzorů utonulo známé heslo: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Jako bychom pro lesk zlata nebyli schopni vidět skvělé výkony těch, kteří na ně sice nedosáhli, ale bojovali o ně ze všech sil a často při tom překonali sebe sama. Docela by mne zajímalo, jak by se Olympiáda změnila, kdyby se výkon sportovců hodnotil tak, jak se doporučuje vedoucím hodnotit děti v oddílech – oč se sami zlepšili, nakolik překonali sebe sama. Sport je totiž skvělý nástroj jak vést děti v oddílech právě k překonávání sebe sama. Naučí je stanovovat si cíle a pak jich dosahovat. Pokrok se tu totiž dá ve většině případů dobře změřit. Když se pak ve vzájemném měření sil někdo octne na třetím či osmém místě, je to pro něj v podstatě dobrá zpráva: ještě na sobě můžeš makat, ještě je co zlepšovat… Oddílový vedoucí přitom má nezastupitelnou roli. Umění dosahovat svých cílů totiž děti využijí nejen ve sportu. A nemusí přitom jít o překonávání světových rekordů, jako když Steve Fosset s Globalflyerem oblétl svět. I jemu však před lety v Kalifornii vedoucí jeho oddílu vysvětlil, že tajemství úspěchu spočívá v tom stanovit si cíl, najít způsob, jak jej dosáhnout a pak udělat vše pro to, aby ho překonal.