Sloupky

Grafický návrh českého loga vyvolal bouřlivou diskusi. Byť vzešel z renomovaného ateliéru, byť v porotě zasedalo mnoho zkušených odborníků, přesto se ledaskomu nápad s bublinami nepozdával. S propagací naší země je to zatraceně složité. V dnešní době zkratek a mediálních obrazů jeden neví. Zatímco chcete dát cizozemcům najevo, jak je u nás krásně a vážíme si historických tradic (a v propagačním prospektu to doložíte pohledem na roztančený pár v lidovém kroji), pochopí to jako informaci, že jsme zemí spíše historickou. Přidáte do prospektu idylický obrázek rozkvetlého slunečnicového pole a hned je tu nálepka výrobce oleje. A tak ještě, že máme sportovce. Někteří propagují zemi v srdci Evropy důkladněji, než renomované reklamní agentury (viz číslo 68 na dresu Jaromíra Jágra). A nebo „zlatá“ Katka Neumannová. Měla jsem štěstí, že její dojezd pro olympijské zlato mne zastihl poblíž velké plazmové obrazovky. S blížícím se cílem dav diváků patřičně houstnul. V duchu jsme si říkali, že aspoň to třetí místo by bylo dobré, ale zároveň si neskromně přáli, aby ten poslední olympijský závod skončil pro Katku kovem nejcennějším. Pohledy i slovy jsme závodnici postrkovali do cíle. A ona skutečně začala soupeřky nejen dobíhat, ale i předbíhat. Zvítězila. Udělala zlatou tečku za svým olympijským závoděním. Bubliny jsou zajímavý nápad. Důležité je, že máme co do nich vložit!

Cigarety, skateboard a počítačové hry – tak vypadají ústřední ilustrace Jana Mageta, které provázejí poslední kapitolu knihy Svět dětí historičky Jitky Lněničkové. Několikrát jsem nevěřícně prohlédla dvoustranu věnovanou žhavé současnosti a začetla se do textu. Zatímco v kapitole věnované období 1. republiky zaznamenala autorka pouze existenci spolku Junák – Český skaut, v druhé polovině 20. století zmiňuje dětskou organizaci Pionýr. Poslední kapitolu věnovala období po listopadu 1989 a nazvala ji Možnost volby. Jenže to vypadá, jako by se dětem kromě knížek, hudby, filmů a počítačů nabízela jen krizová centra a poradny po telefonu. Je mi jasné, že naučná publikace určená dětem nemůže být zevrubnou historickou studií, ale „přehlédnout“ skutečnost, že po sametové revoluci mají děti možnost dosud nevídaného spektra trávení volného času, mi přijde víc než zvláštní. A nebo je to „jen“ odraz mediálního obrazu „našich“ aktivit? Či ještě jinak. Často zmiňujeme, že onu téměř stovku sdružení pracující s dětmi a mládeží pod střechou ČRDM tvoří přibližně 200 000 členů. Nevzpomínám si, že bych toto číslo viděla v procentech vztažených k počtu žáků základních a středních škol. Na základě údajů zveřejněných Ústavem pro informace ve vzdělávání mi vyšlo, že ZŠ a SŠ navštěvuje přes 1,5 milionu dětí a mladých lidí. Tudíž mi vyšlo, že aktivně je členy oddílů, klubů a spolků nějakých 13% školáků. Hodně, nebo málo? Každopádně je tu nebývalá možnost volby. A to nejen v rámci České republiky.

Možná, že podobných keřů jsou desítky, ba dokonce stovky, ale já mám na mysli ten „náš“. Zatímco většina projevů lidské existence poblíž stanice metra Skalka se otevřením dalšího článku řetězce Tesco rapidně zhoršila (nedopalky vně i uvnitř zastávky, odpadky zvláště o víkendu všudypřítomné, povrch laviček hrubne spolu s těmi, kteří na ně nejčastěji dosedají), tenhle keř potěší v každé roční době. Štěbetá tak intenzivně, že nelze přeslechnout. Navíc ukazuje, že ještě nejsme zcela lhostejní k našim „spolubydlícím“ na této planetě. Nedaleké pekařství a zřejmě i další spřízněné duše mají péči o cvrlikající drobotinu. Snažila jsem se zahlédnout „obyvatele“ keře, ale nebyla jsem úspěšná. Stálezelený keř se stal neprostupnou hradbu ptačího příbytku. Pokud máte chuť na oživení podobného keře ve svém okolí, případně zvažujete, zda do krmítka patří to či ono, pak doporučuji množství dobře míněných a především správných rad na stránkách České ornitologické společnosti www.birdlife.cz. Využít je mohou pro zpestření činnosti nejen přírodovědně zaměřené oddíly.

loni uplynulo přesně 150 let od vydání vaší Babičky. Byla jste připomínána a oslavována. Vyšla další vydání Babičky, nechyběla poštovní známka s ilustrací Adolfa Kašpara, jedna z nově vyšlechtěných jiřin dostala jméno Barunka. Vy sama býváte připomínána často v souvislosti s jiřinkovým bálem v České Skalici, kde jste byla v roce 1837 zvolena královnou. Když jsem do prostor bývalého Steidlerova hostince vstoupila, překvapilo mne, že tak historicky významný sál je vlastně docela malý. Loni o prázdninách jsme s dětmi při putování nazvaném Expedice Babička navštívili místa, kde jste žila. Mnozí školáci neskrývali překvapení, v kolika vzdálených koutech země jste se, díky manželově povolání, ocitla. Ale s ještě větším údivem naslouchali vyprávění našich průvodců. Třeba v Mrákově u Domažlic. Tam jste se – nedbaje svého postavení a pověsti – vydávala naslouchat neobyčejným vyprávěním „obyčejných“ lidí. Vše jste pak přepečlivě zachytila do svých příspěvků pro časopis Kwěty české (knižně vydáno jako Obrazy z okolí Domažlického). Velmi neúnavně jste usilovala o rozkvět všeho českého. A tak netuším, co by vás překvapilo první únorový víkend ve Žďáru nad Sázavou více. Zda cizinci z exotických zemí hovořící česky a nebo skutečnost, že lidé nejrůznějších profesí obléknou i v dnešní uspěchané a přetechnizované době národní kroje. A nejen to. Dovedou v nich s radostí a hrdostí tančit i zpívat.

Týden co týden posíláme na ústředí členských sdružení České rady dětí a mládeže mail s informací o nových článcích na serveru Adam a zároveň prosbu, ať o sobě dají vědět. Byť to dělám nerada, občas jsem nucena odepsat: „takhle, prosím, ne!“ Nejčastější problém bývá, že organizátoři podcení čas a prostor vhodný ke zveřejnění. Pořádám-li zimní hrátky v sobotu, nestačí informaci nasměrovat na web v pátek. Snad by mohla oslovit některého z rodičů, ale představa, že oddílový vedoucí si v pátek přečte pozvání a o den později již se svými svěřenci kamsi vyrazí, je velká utopie i v době internetu a mobilních telefonů. Vždyť dobře zaběhané oddíly mívají své aktivity rozplánované často na rok či aspoň půlrok dopředu. Taktéž krátké oznámení o drobné akci není vhodné vkládat mezi články na hlavní straně. Pochopitelně, existují výjimky. K těm určitě patří tradiční akce většího rozsahu, které zdaleka nejsou určeny pouze členům pořádajícího sdružení. Tedy například Ledová Praha, AL-KO či Prahou plnou strašidel. Akce tedy na Adama přidávejte. Budeme rádi. Jen se zkuste zamyslet, kdy a kam nejlépe pozvánka patří!

přesněji strašidla pražská. Straší si to v ulicích hlavního města vytrvale navzdory všem vymoženostem moderní civilizace a globalizačním tendencím. A protože pochopila „ducha“ doby a ví, že je třeba pro svou publicitu něco udělat, dovedou se náležitě zviditelnit. Rok co rok za vydatné pomoci členů a příznivců skautského střediska Arcus z Prahy 2 ožívají počátkem ledna pražská zákoutí strašidelnými bytostmi. Nevím, kolik hlídek startovalo v historicky prvním závodu Prahou plnou strašidel před 23 lety, ale jedno je jisté – bylo jich méně a startovní listina nebyla uložena v počítači. Ale to není vše, proč pražská strašidla obdivuji. Ač unavena strašením, krátce po závodě se na strašidelném webu objeví výsledky a dlouho nemusíte čekat ani na první fotogalerie. A přibývají další a další. Ano, pražská strašidla vládnou nadpřirozenými schopnostmi a daří se jim to, co mnohdy díky únavě pořadatelé sebelepší akce nedotáhnou – dovedou dát vědět, jak závod dopadl. Klikněte si: www.strasidla.net.

Volal jsem jednou odpoledne vedoucímu ohledně nějakého vyjasnění. Vesele a dlouze se mnou klábosil, ale stále byly v pozadí slyšet nějaké hlasy. Nakonec jsem se zeptal, jestli neruším a odpověď mne poněkud zarazila: „…ale vůbec ne, máme zrovna schůzku…“ Z toho jsem usoudil, že onen vedoucí považuje mobilní telefon na akci za zcela normální prvek. Když to domyslím, tak v kolektivu patrně vůbec nevadí „mobilování“ (vedoucích ani dětí) během akce, tedy uprostřed napínavé hry, povídání o táboře, vyhodnocování celoroční hry,… hrůza a děs. Co si totiž budeme namlouvat: pokud používá mobil během akce vedoucí, tak by zcela samozřejmě tuto možnost měly mít i děti. Neobstojí „dospělý“ argument o veledůležitosti očekávaných zpráv (i dítka mají své důležité zprávy). Tak jako se za „nevychovanost“ považuje telefonování při divadelním představení, uprostřed vyučování, na půlnoční mši,… zkrátka na významnějších shromážděních, tak osobně neuznávám aktivní ani pasivní používání mobilní techniky na schůzkách kolektivu. Když je akce, tak je akce – a všichni zcela automaticky vypínají mobil.
Text byl publikován v lednovém vydání zpravodaje Sdružení mladých ochránců přírody – JUVY – www.smop.cz.

Do situace, že bude člověk pro něco příliš stár, mlád, vzdělán či naopak nevzdělán, se můžeme dostat snadno. Slůvko diskriminace sice rádi skloňujeme, ale když přijde chvíle volby, nejsou zdaleka ve hře pouze schopnosti daného člověka. Zvlášť složité to mají ženy – nejdříve vadí, že ještě nemají děti, později zase, že je mají, no a po pár letech bývá zdůrazňován rok jejich narození… Co s tím? Asi nejvíc fandím těm, kteří (které) se dovedou náležitě ohradit. Když řekli dlouholeté dramaturgyni televizního večerníčku, Marii Kšajtové, že už s ní vůbec nepočítají, zaútočila: „Víte, já jsem stejně stará jako Madeleine Albrightová. Ta je ministryní zahraničí celých Spojených států! Tak nevím, proč bych já nemohla dělat na smlouvu dramaturgyni večerníčku, teď, když se v té práci vyznám.“ Když se chtěl zbavit ministr zdravotnictví Rath brněnského oponenta, profesora Jana Černého, prohlásil, že je na řízení kardiocentra příliš stár. Nicméně vzápětí připustil, že operovat může (tam stáří nevadí?). Inu, ještě že moc pana ministra končí na hranicích republiky. Jak by asi dopadl přední světový kardiochirurg, Sir Magdi H. Yacoub? Vždyť loni oslavil sedmdesátku! A tak se radujme, že pro volnočasové aktivity s dětmi horní věková hranice není stanovena. Zatím!

S přáními a předsevzetími, která si člověk dává sám sobě ať už v osobním a nebo pracovním životě je to zdánlivě jednoduché. Většinou záleží jen na jeho pevné vůli zda a jak se mu podaří je splnit. Ale co přát webu? Hodně čtenářů, kteří na něm budou nacházet články, které je obohatí a inspirují. Serveru Adam bych však přála víc: aby stále přibývalo těch, kteří si najdou čas a podělí se o zkušenosti ze svého oddílu, klubu či celého sdružení. Ať už formou komentářů ke článkům a nebo ještě lépe – článkem vlastním. Nejednou se při setkáních se zahraničními hosty ze zemích blízkých i velmi vzdálených dozvídáme, že to, co u nás nabízíme dětem a mladým lidem v oblasti aktivního trávení volného času je na velmi vysoké úrovni. Ale jak ukázaly ohlasy na článek Martina Kříže (ZDE), ještě stále mají podmínky pro činnost s dětmi v jednotlivých místech velké rezervy. A tak přeji všem, kteří darují desítky hodin svého volna výchově nejmladší generace, aby pro svou činnost měli stále lepší podmínky. Mé velké díky patří těm, kteří si našli čas Adama pravidelně sledovat a komentovat. A pak rozhodně těm, kteří přes všechno pracovní (studijní) i mimopracovní vytížení pro Adama psali.

„Čtěte knihy!“ žádají vcelku pochopitelně organizátoři knižních veletrhů. V opačném případě nebude co a pro koho vystavovat. Jenže ono čtení knih zdaleka není jen otázkou bytí a nebytí spisovatelů, ilustrátorů, nakladatelských domů, knihkupců, knihovníků či organizátorů veletrhů. Čeká nás nutně cesta za vyspělými státy, které teď usilovně počítají (např. Velká Británie), jak velké národohospodářské ztráty přináší skutečnost, že lidé málo čtou a v souvislosti s tím dosahují i nízkého stupně vzdělání? Kam až se budeme muset v nečtenářství propadnout, aby někdo „objevil Ameriku“ a přišel na to, že čtenářství a aktivity na jeho podporu jsou navýsost důležité (možná leckdy důležitější, než vyhřívaný trávník na fotbalovém hřišti) nejen pro ty, kterým knihy přinášejí obživu? Jak ukázal průzkum Není nám to jedno, který ve spolupráci s Českou radou dětí a mládeže připravila firma Henkel, těch knížek ve volném čase děti mnoho nepřečtou. Celých 63% dotázaných školáků uvedlo, že přečte maximálně jednu knihu za měsíc. Průzkum si můžete prohlédnout ZDE. Třeba vás pohled na dětské „ne“čtenářství bude inspirovat při přípravě činnosti vašeho oddílu či klubu.