„Nezapomeňte s sebou cukroví, rodiče, dárky a ozdoby na stromeček,“ – tak zní jedna z pozvánek, které v čase předvánočním najdete na oddílových webech. Ježíšek sice normálně naděluje až 24. prosince, ale do kluboven oddílů a klubů chodí s předstihem. Předvánoční čas se tak už tradičně stává časem milých setkání i s těmi, kteří se během roku třeba tak často s oddílem nevídají. A některé oslavy se už staly pojmem. Třeba Debrujárské Vánoce. Není to jen o cukroví, ale hlavně o setkání debrujárských klubů z celé republiky, které si přijedou do Prahy vyměnit nápady a zkušenosti. Ale cukroví nechybí ani tam. Jen mezi tím „obyčejným“ najdete debrujárského maskota – perníček ve tvaru žabáka Beppo (k ochutnání očima stačí kliknout ZDE). Letos to byly už jubilejní, 15. debrujárské Vánoce. Po večeru, kdy se školní jídelna přemění v jednu obrovskou fyzikálně-chemickou laboratoř následovaly návštěvy technických památek, muzeí, divadel, vysokých škol se zaměřením na fyziku a přírodní vědy. Skauti zas už řadu let ke svým aktivitám přidávají roznášení Betlémského světla. A co vy? Má váš oddíl, klub či jak se váš spolek nazývá, vánoční tradice? Rádi si o nich přečteme a to nejzajímavější zveřejníme na stránkách Adama jako inspiraci pro ostatní.
Sloupky
Už je to tak. Sejde-li se na hostině příliš mnoho hostů, jaksi se na všechny nedostane ta pravá lahůdka, na kterou se těšili. A nejinak je tomu při pověstném „porcování medvěda“, tj. přijímáním posledních pozměňovacích návrhů k vládnímu návrhu zákona o státním rozpočtu pro příští rok. „Jednu medvědí porci, prosím!“ ozývalo se Poslaneckou sněmovnou. Jenže každý – byť sebevětší medvěd – je jednou rozporcován. Stalo se tak i tentokrát po čtyřech hodinách objednávek. A od té doby mám pocit, že kam přijdu, tam je řeč o medvědí hostině. „Tak nadějně to vypadalo,“ říkají ti i oni a smutně dodávají, že jim bylo dáno kýmsi při jakémsi jednání najevo, že mají velkou, ale skutečně velikou naději. Nakonec nejen, že na ně nezbylo xx milionů, ale často ani x milionů, ba nedostalo se jim jednoho jediného medvědího chlupu! Jak je to možné? Nevím. Podle výsledků hlasování mám pocit, že poslanci asi naslibovali kde komu lecjaké chutné sousto, ale skutek utek domů. Jen zkuste říct návštěvě, že se jejich veledůležitou kulturní či výchovnou akcí nehodláte zabývat a prosazovat ji, neboť vás to srdcem táhne domů, k rodnému fotbalovém (či jinému) hřišti. Docela by mne zajímalo, jak velký by ten medvěd musel být, aby byli nakrmeni všichni, kteří na nějaké to sousto mají chuť.
Tomu říkám revoluční vynález hodný počátku 3. tisíciletí! Netřeba voličů a tudíž ani drahých volebních kampaní či předvolebních průzkumů. Poslanci budou losováni! Unikátní metoda z dílny poslance Parlamentu ČR Pavla Severy (KDU-ČSL) již byla odzkoušena formou pilotního projektu pro žáky základních škol. „Je naší milou povinností vám sdělit, že losováním jste získali mandát pro jednání JUNIOR PARLAMENTU…“ dozvěděli se vylosovaní žáci z vylosovaných škol (více se dozvíte zde). Nejdříve byly vylosovány jednotlivé školy a následně 8 členů z každé školy. A pak už jen vylosované děti usedly do vylosovaných míst ve vylosovaném vlaku a hurá na výlet do Prahy. Za pouhé tři hodiny pak vylosovaní poslanci (navrhuji zkrátit na vylosovanci) stihli prodiskutovat neuvěřitelnou škálu témat: trestní odpovědnost, děti a dopravní nehody, třídění odpadu, globální oteplování, známky/procenta, školní uniformy, evropský den bez aut, dětská obezita. Témata losována nebyla. Dětem je zpracovali a k vyjádření předložili dospělí. Předsedou Junior Parlamentu byl přímo pan Severa (též určen losováním?!). Škoda, že autoři projektu nejspíš netuší, že řadu let na mnoha školách základních a středních celoročně pracují dětské (mládežnické) parlamenty. A to i přesto, že se v Národním parlamentu dětí a mládeže (www.participace.cz) dosud převratná metoda voleb losováním nevyužívá.
… i diskutované. Tak se dá bezesporu označit problematika snížení hranice trestní odpovědnosti. Jen škoda, že zůstalo pouze u jakéhosi nakousnutí. Kromě stanoviska sdružení Pionýr (ZDE), které má v čtenosti článků skutečně raketový vzestup (za 14 dní po zveřejnění se vyhouplo mezi 50 nejčtenějších článků Adama od léta 2004!) nebyl totiž zveřejněn žádný jiný názor za sdružení. Snad jen zamyšlení Míly Fučka zaslané za Informační centrum oddílů a klubů (ICOK) – Jsou děti vůbec ještě děti?. Mít názor je někdy těžké. Každá myšlenka, jakmile je jednou vyslovena, může být cupována slůvko od slůvka, překrucována a nakrucována, jak se komu líbí. A tak to vypadá, že výhodnější je být bez názoru, či si ho nechávat jen pro sebe. Na druhou stranu vzato – má-li dnes Česká rada dětí a mládeže ve svých řadách téměř stovku sdružení, která se v první řadě věnují dětem a mládeži, nějaký ten názor na výši hranice trestní odpovědnosti by se v jejich řadách možná najít mohl. A nebo je to všem ostatním – abych náhodou na někoho nezapomněla, tak raději odklik na aktuální seznam sdružení (ZDE)- docela jedno? Pochopitelně, že rádi zveřejníme i názory, které nebudou reprezentovat celá sdružení, ale třeba „jen“ vaše oddílové či klubové zkušenosti.
Kdo zaváhal a nestihl se včas přihlásit, měl smůlu a CVVZ v Třebíči mu zůstala zapovězena. Posledním šťastně zaregistrovaný účastník získal pořadové číslo 1400. Pořádek musí být a prostory nejsou nafukovací, vzkázali nekompromisně organizátoři. Jak se ukázalo, věděli proč to dělají. Při čtení účastnických vzkazů jsem nenašla žádné vážné stížnosti (jen v té čajovně kdyby bylo víc místa! A nebo ještě lépe, kdyby byly rovnou tak další dvě, tři…). Říká se, že jsou-li lidé spokojeni, nechávají si to pro sebe. Tentokrát nikoli. Naopak. „Ač jsem byl na podobné akci poprvé, už teď se nemohu dočkat Ostravy,“ napsal Vladimír Černý z pražského T.T.O.Srub a pokračoval: „Program i zázemí byly prima. Furt bylo co dělat a tak nakonec jediný program jenž mi chyběl byl Spánek a absolutně netuším čí to byla chyba 🙂 Fakt dík za úžasné zážitky i zkušenosti jenž jsem mohl načerpat.“ CVVZ skončila, ale „webové stránky pokračují dál,“ připomíná její náčelník Jan Burda – Tatanka. Už teď si tam všichni mohou prohlížet první fotogalerie, vzpomínat na báječně dny a těšit se za rok na setkání v Ostravě či napřesrok v Jihlavě! Pro budoucí organizátory je tu výzva: kromě plánování času oběda mohou přidat rezervaci v čajovně a v zóně klidného spánku. Ale nebylo by to až příliš dokonalé?:-)
Hrát hry na počítači, chatovat, dívat se na televizi, lézt po stromech, posílat sms, být s kamarády, sourozenci či se svým zvířecím kamarádem, číst knížku, hrát si, jíst, spát… I takové recepty školáků proti nudě se objevily jako odpovědi na 13. otázku v dotazníku Není nám to jedno (představili jsme vám jej ZDE). Našli se i tací, kteří přiznali, že se nudí rádi. Při pozornějším pročítání odpovědí na to, jaký by děti doporučily ostatním kamarádům recept proti nudě, jsem si uvědomila, že se velmi často opakuje pasivní zábava – počítač, sledování televize, popř. komunikace přes technické prostředníky (mobilní telefon, počítač). O to víc mne potěšila odpověď této dívky: „Dříve jsem vysedávala u televize několik hodin denně, pak jsem se začala více věnovat kroužkům a jiným aktivitám, neseděla jsem stále doma sama a šla s kamarády ven. Vůbec se nemusím obávat toho, že se s nimi budu někdy nudit, my totiž vždycky něco zábavného podnikneme. Takže, moje rada zní: Dělejte to, co vás baví, neztrácejte zbytečně ani minutu svého volného času a vždycky ho dobře využijte!!!“ Díky tedy všem, kteří týden co týden umožňují dětem, aby si užívaly a prožívaly svět kolem sebe všemi smysly, ať už při výletech, hrách či „jen“ setkáních s partou podobně zaměřených kamarádů.
Už krátce po roce 1993 se mluvilo o tom, že nějaká celostátní setkání nebudou potřeba, že vše vyřeší internet. Jak je vidět, tak lidé se naopak potřebují sdružovat, vyměňovat si své poznatky, názory a nápady. Podělit se o to, co se jim podařilo, ale i nepodařilo. Chtějí vědět více, chtějí, aby jejich činnost měla smysl…. Jsem přesvědčen o tom, že CVVZky si děláme sami a pokud je budeme dělat tak, že nás samotné budou bavit, budeme je sami chtít, tak budou existovat až do skonání světa. Systém, že pokaždé ji dělá někdo jiný, sdružují se organizace, které se na začátku roku 1990 téměř nenáviděly je už samo o sobě přínosem. Vždyť myšlenka Jana Šimáněho – Galéna o porozumění rozrůzněných je v nás všech. Někdo ji už našel, jiný hledá, a o tom jsou CVVZ.
Když malé dítě chce, aby ho nikdo neviděl, zakryje si rukou obličej a myslí, že je opravdu dobře schované. Před problémem rozměrů, do kterých šíření onemocnění AIDS narostlo, už nestačí přivírat oči. Od roku 1981, kdy v USA poprvé rozpoznali toto onemocnění, se nárůst nových případů nedaří zastavit. Podíváte-li se na mapu světa s hustotou výskytu této nemoci, zjistíte, že velké množství nakažených je nejen v jižní části afrického kontinentu, ale i v zemích nepříliš vzdálených. Odhaduje se, že v Rusku, na Ukrajině a v Estonsku je nositelem viru jeden dospělý ze sta. A to je hranice, nad kterou v mnoha jiných zemích selhaly pokusy o zastavení epidemie. Infekce HIV se mimořádně rychle šíří v Bělorusku, Kazachstánu a Moldavsku. Téměř 80 procent lidí, kteří tam jsou nositeli viru HIV, je mladší 30 let. Onemocnění si vybírá krutou daň – každých 15 sekund se ve světě stane jedno dítě sirotkem z důvodu AIDS. To je 240 dětí za hodinu a 5760 za jediný den! Tyto děti prožily beznadějné období nemoci svých rodičů a jejich umírání a poté se ocitají ve velmi tíživé situaci. To byl jeden z důvodů, proč 25. října 2005 v sekretariátu OSN v New Yorku a v ostatních zemích zahájili pětiletou kampaň: Společně pro děti. Společně proti AIDS (UNITE FOR CHILDREN. UNITE AGAINST AIDS). Měla by obrátit pozornost k těm, kteří jsou nejzranitelnější. Na světě žije 15 milionů sirotků AIDS. Z toho více než 2,2 milionu tvoří děti, které jsou samy nemocné.
Někdy mi připadá, jako bychom státní svátky měli od toho, aby se několikrát v roce mohl nějakým náležitě protáhnout víkend. A což teprve, když je státní svátek v pátek. To je paráda. Netřeba žádná dovolená a hned jsou tu za sebou tři skvělé dny volna. Že skoro nikdo takový svátek neslaví? S tím se příliš netrápíme. 28. říjen – státní svátek, který připomíná výročí vzniku samostatného československého státu (1918), by měl patřit k zvlášť svátečním dnům. Máme být na koho a co pyšní? Anketa Největší Čech ukázala, že jmen, která stojí za to připomínat, máme docela dost. Ale nějak to asi nedovedeme sdělit té nejmladší generaci. A tak i děti, které projevily zájem o vesmír, dovedly napsat, že náš první kosmonaut se jmenuje Redek či Medek. A když jsem vyslovila jméno Jiřího Rašky, koukali na mne žáci končící základní školní docházku zcela nechápavě: nepasoval jim do žádného fotbalového či hokejového klubu, nekonečného seriálu z ulic, zahrad či bazénů, do série vražd a krádeží, ba ani mezi hrdiny reality show. Co s tím?
Z nejnovějšího, tedy 5. čísla Archy se dozvídám že „CVVZetka je prioritně určena výměně zkušeností mezi vůdci, náčelníky a vedoucími. K setkávání oddílů (ostatně i rádců či instruktorů) slouží zase jiné srazy“. Z diskuze na stránkách této akce vyplývá, že pohled na hnutí CVVZetek se často liší. Někteří chápou CVVZetku jako platformu pro výměnu zkušeností a pohledů na vedení dětí. Jiní se přišli něco naučit, ať už teoreticky na semináři či prakticky v dílně, jiní si přišli hrát. Věřím, že každý rozdělí svůj čas na akci v různém poměru na programy, diskuze v kuloárech a hernu. Jen se obávám, že toho hraní (mám na mysli deskové hry) přerostlo CVVZetku a dnes si někteří jdou zahrát, a pak se mimo jiné „mrknout“ na některý ten program. Je nutné dělat monstrózní akci pro 1500 lidiček, když se z ní pomalu ten duch výměny zkušeností pomalu vytrácí, nebo bychom toto měli nějakým způsobem začít měnit? Je nutné zaplnit celé patro školy hernou deskových her? Uspořádat obří diskotéku a nalévat alkohol, jak tomu bylo v Budějovicích, aby si co nejvíce lidí našlo to „své“? Deskové hry hraju rád a nejsem abstinent, ale na CVVZetku jezdím pro něco jiného. Co trápí hnutí CVVZ se nejspíš dozvíme na programu Quo Vadis CVVZ, který bude moderovat Mikin, co ale CVVZetku netrápí je nedostatek prostoru pro zábavu, je to opravdu jen o tom? A vrátí se Třebíč opravdu ke kořenům? Kéž by se to povedlo.