Sloupky

Chtělo se mi zvolat, když se začaly ze všech stran hrnout postřehy kontrol a skrytých kamer, že včas nespotřebované maso není voňavé. Ba co víc, ono ani hezky nevypadá. A přesto, že existují velmi přísná hygienická pravidla, co, kdy a jak zákazníkům nabídnout, fungovala v zákulisí obchodních řetězců čilá „recyklace“ včas neprodaného zboží. Co mne na tom překvapilo, byla skutečnost, že takový „objev“ přišel až teď. Že by novinka? A jak jsem tak kráčela naší stále zanedbanější ulicí, která už dávno nekončí lavičkou pod kaštanem, nýbrž skupinou popelnic (tam se přece také lidé setkávají…), přemýšlela jsem, zda si také někdo někdy všimne, že je ta dnešní mládež taky trošku pokažená. Jistě, ne všechna. Jenže co s tou méně vychovanou skupinou? Triky na úrovni omývání v octové vodě či přeštítkování dne spotřeby tu nefungují. Inu, možná, že ještě nějakých pár let potrvá, než někdo objeví, že bychom se dětem a mládeži měli víc věnovat. A že by ti, kteří tak ve svém volném čase a dobrovolně činí, měli mít ustláno spíše na růžích, než na bodláčí.

Co je to za hloupou otázku, říkáte si možná. Já však neměla na mysli, zda jste v ní byli vy osobně, ale zda už nějakou aktivitu okusil váš oddíl. Paleta akcí, které se dají v knihovnách využít pro zpestření činnosti je velmi rozmanitá. Mnoho knihovnic je ochotno a schopno uzpůsobit program vašim potřebám a přáním. První říjnový týden je v knihovnických kalendářích zvlášť hodně zaplněný. Týden knihoven jsme vám představili ZDE. Odstartován bude Velkým říjnovým společným čtením z Babičky Boženy Němcové. A pak už se roztočí kolotoč přednášek, besed, soutěží, výstav, kurzů, happeningů, dnů otevřených dveří, autogramiád a nejrůznější setkání se zajímavými osobnostmi. Bližší informace najdete na webových stránkách Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky – SKIP. Jednou z aktivit knihoven je i navazování přátelství se čtenáři pomocí provázku. Dětská tisková agentura využila nabídky knihovny Opatov na Praze 11 a na čtvrteční odpoledne připravila besedu o letním putování po stopách Boženy Němcové nazvaném Expedice Babička. Chybět nebude ani ochutnávka naší činnosti – Velká škola malých novinářů.

Když jsem v březnu psala sloupek nazvaný Generace M (ZDE), byla jsem přesvědčená, že televize nemůže přesvědčovat diváky, aby ji vypnuli a vydali se žít svůj vlastní život. A přece prý se blýsklo na lepší časy! Francouzsko-německý kulturní kanál arte vysílá novou reality show: Televize zakázána. Hrdiny se stalo jedenáct francouzských rodin, které se rozhodly žít jeden měsíc bez televize (prostřednictvím satelitu je můžete sledovat každý den ve 20.15). Některé účastníky však jejich nadšení pro projekt přešlo dřív než začal. Domáhali se na místní radnici, kde měl být jejich „rodinný přítel“ měsíc uskladněn, zda by si nemohli půjčit aspoň nějaký menší přístroj. Někteří záhy hořce litovali a nastěhovala se k nim nuda. Většina však začala objevovat, že na světě je hudba, společenské hry či přátelé a známí, s kterými se dá hezky posedět a popovídat. Nejlépe si prý se ziskem volného času poradily děti. Vrcholná katastrofa byla, když se jednou týdně mohlo všech 38 účastníků pokusu sejít na radnici a zvolit jeden jediný program. Většina to bez možnosti dálkového ovládání a přepínání z programu na program vzdala. Nemáte-li současné reality show v oblibě, nevěšte hlavu. Třeba k nám dorazí i Život bez televize!

Takovouto kampaní jsme začali letošní boj o děti. Letáky visí v supermarketech, na školách, v podnicích i tam, kde by možná viset neměly. Oslovili jsme rodiče našich členů, aby se poptali známých, chodíme po třídách plných dětí i po třídních schůzkách. Pokaždé, když před školou či před třídou potkávám kolegy z jiných sdružení, říkám si, jsme na jedné lodi, nebo je to „ta hnusná konkurence“ z vedlejší ulice? V Brně opět nabídka převyšuje poptávku a všichni bychom rádi ve svém volném čase a zdarma chtěli vést co nejvíc dětí. Je to vůbec normální? Pro Brno je to dobrá vizitka, má hodně zapálených mladých lidí, kteří se nechtějí jen válet po hospodách, ale občas se i seberealizovat, podléhat vznešeným ideálům, revanšovat se svým oddílům a hrát si jako tenkrát, když ještě byli dětmi. A děti? Ty se jen tak na něco nalákat nedají, proto je tento boj o děti každým rokem těžší a těžší. Desetileté děti sedí doma u počítačů, sem tam si jdou zasportovat, ale oddíl, pravidelná činnost, to je vopruz. Aktivnější jsou rodiče malých dětí, proto zřizujeme oddíly pro stále mladší děti. To je svítání na lepší časy. Kdo z nás přežije odliv dnešních zkažených, dočká se postupně nadějných aktivních. Alespoň doufám.

Martin Kříž, Zeměpisná společnost Morava

Mít svou vlastní střechu nad hlavou je pro většinu oddílů, klubů či jiných spolků nejen životní sen, ale také nutnost. Je sice hezké mít nějaký prostor aspoň propůjčený, ale nejste-li někde skutečně doma, není to ono. Přece jen mnohé věci je dobré v klubovně mít a vlastní výzdoba taky dělá své. Bohužel, stále se stává, že dětské oddíly bývají považovány za nepříliš lukrativní nájemce a tak se občas majitel nemovitosti rozhodne pro svérázné řešení: ukončí nájem tržním způsobem. Naúčtuje za pronájem tak vysokou částku, že už to oddíl prostě neutáhne. V tu chvíli se roztáčí kolotoč pátrání po nové klubovně a v případě úspěchu oddíl zakotví o pár ulic dál. Oddíloví pamětníci vás pak rádi provedou po místech, kde oddíl kdysi sídlil. Myslíte, že v bývalých klubovnách najdete nějaké lukrativní činnosti? Ale kdeže. Většinou se za zaprášenými okny neděje nic. Vůbec nic. Zda tím majitel objektu něco získal, netuším. A tak přeji všem, aby adresu své klubovny nemuseli měnit, ledaže by se stěhovali do té nejlepší – vlastní.

Krátké zastavení na benzinové pumpě s autobusem plným dětí přináší nejedno překvapení. Ptám se kluka, který neomylně sahá pro nápoj za téměř čtyři desítky korun o obsahu tak třetiny litru, zda příliš neutrácí. „Dávám přednost kvalitě,“ nezaváhá ani na vteřinu. Zda má tuhle větičku odposlouchánu z reklamy či od rodičů, netuším. Pak však přichází chvíle, kdy se z dětí stávají velcí šetřilové. V kempu, kde jsme ubytováni zjišťujeme, že teplá voda ve sprchách má jeden „drobný“ háček. Tím háčkem je desetikoruna, kterou spolkne automat při každém sprchování. Najednou děti, které byly ochotné trávit ve sprchách notnou dobu, do sprch nemusí vůbec. Šetří, aby mohly utrácet. A přitom interval množství vody ve sprchách je nastaven tak, že ti podnikavější záhy zjišťují, že se stihne osprchovat ne jeden, ale i tři osoby! Připomíná mi to jinou situaci před dvěma roky. Léto bylo velmi suché. Tak suché, že některé tábory byly kvůli nedostatku vody zrušeny. Vyhlásili jsme tenkrát preventivní opatření – požádali jsme táborníky, aby šetřili vodou a každý den se sprchovali maximálně jednou. Velmi je to trápilo. Vždyť pod sprchou je tak dobře a proč se nesprchovat kdy a jak dlouho se mi zachce? Inu, dokud to „neteče“ z mé peněženky, tak mne přece množství spotřebované vody nemusí zajímat!

Připadá mi, že některé děti si občas pletou tábor s rodinnou rekreací ve stylu – dělám si co a jak chci – vždyť mám prázdniny. Budíček v sedm? Nechci! Koupání po malých skupinkách? Nebaví. Vařte si co chcete, ale oběd bez hranolků, pizzy a hamburgerů nejím. Polední klid? Vždyť se mi zrovna tolik chce lítat venku! A kdy už bude pořádný rozchod? Rozumíte, rozchod aspoň na dvě tři hodinky, pokud možno v co největším městě. Napadá mne co takhle připravit tábor s budíčkem krátce před polednem, výběr z pěti jídel, a pak už jen ten vysněný, vytoužený, kýžený rozchod. To by byl tábor! Tábor Rozchod. A ještě lépe – pak by následovalo dlouhé osobní volno. Sladké nicnedělání. Ale nakonec stejně přijde poslední večer u posledního táborového ohně, zas (pokolikáté už?) hučí Niagára, v nohách máme tisíc mil a cítíme smutek, že za pár hodin se rozprchneme zase každý někam jinam. V mobilech přibyla nová čísla, něco fotek a v srdcích vzpomínky. Jen asi nebudou patřit těm tolik kýženým rozchodům po náměstích, ale spíš chvílím, kdy se dělo něco, co z počáteční skupinky nesourodých jedinců vytvořilo během pár dní prima partu. Vždyť na nicnedělání a bloumání po krámech se vzpomíná dost špatně. Ale přece jen, nemohl by ještě ten poslední táborový den být aspoň docela malý rozchod? Vždyť v té drogerii na náměstí mají tak báječné věci!

Devět písmen, která dávají stejný smysl i při slabikování z druhé strany. Možná proto zde nebudu přesněji vysvětlovat obsah a správný význam mého sloupku „Nelituj“. Mohl by, i přes veškerou snahu, zůstat nadále nepochopen. Nemám v kapse všechnu moudrost světa (A kdo také má?!?), ale trochu vtipné kaše na mě přesto zbylo. Sloupek je literární útvar, ke kterému mám vždy osobitý přístup. Vyjadřuje můj názor na věc, nikoliv hlas lidu.
Nechci cestovní kancelář. Nechci se držet jakékoliv, byť dobře míněné, terminologie a nechci do podnikatelské sféry. Mám vlastní názvosloví, mám vlastní filozofii a smysl posledního odstavce díla „Last minute“ už nechápu vůbec. Pokud i já mohu pěkně prosit, činím tak nyní: Pěkně prosím všechny autory, stůjte si vždy za svým textem.Pokud zůstane nepochopen – mám dobrou (a v tomto případě poslední) radu – Moudrý je ten, kdo dokáže mlčet, i když je v právu!!!
Loučí se Molková Marie – Hromča

Třeštím oči na jinak zajímavý sloupek Nelituj od Marie Molkové, slabikuji ještě jednou, a opravdu se nedá nic dělat – je to tam. Nu což, doba pokročila a tak se i naše „zažitá táborová terminologie“ asi holt musí přizpůsobit. Takže pro příště již nebudou předtáborové informace rodičům psány staromilecky „Tábor se blíží. Účastnický poplatek zahrnuje veškeré náklady. Tábor je vyvrcholení celoroční činnosti,“ ale nadále budou neseny v moderním duchu „Last minute. Pobytový poukaz s plnou penzí. Tábor s námi se vyplatí.“ Nyní bez ironie: pěkně prosím, držme se naší terminologie, nesnažme se za každou cenu vyjadřovat jako cestovky. Opravdu nejsme cestovní kancelář, máme jinou filosofii (rozhodně tábory nepořádáme kvůli zisku, že?) a proto také máme vlastní názvosloví, které nás jasně odděluje. Osobně se domnívám, že pokud se rozdíly mezi NNO a podnikatelskou sférou začnou stírat (a začátek v pojmosloví je velmi nenápadný), tak je to konec neziskovek (tedy i všech těch spolků pracujících s dětmi) nejen hodnotově, ale následně i legislativně. A to jistě nechceme.

Slůvko z refrénu známé písničky. Snad každý ji už zpíval, nebo slyšel hrát druhé na kytaru. Celá životní rada zní: „Kdo se chudej narodil, tak mohlo to být horší – nelituj!“ Samozřejmě, žijeme v zemi, kde slovo chudoba má pramálo společné se skutečným významem a svou opravdovou podstatou. Většina z nás právě existuje v táborovém světadíle. Zde, mezi dětmi, poznáváme, jak strašně rozdílné jsou představy rodičů o výši kapesného, o vybavení na tábor a v neposlední řadě o výchově samotné. Jako dospělák už chápu hodnotu peněz jinak. Člověk se stále učí… Nepřestávám se však divit holce u táborového ohně ve značkovém ohozu. Třináctiletému klukovi, jenž vlastní nejnovější verzi „spojení s domovem“, která mnohdy několikanásobně převyšuje cenu celého pobytového poukazu. Díky za to, že po řekách stále ještě plují vory s bosatými dětmi. Díky za to, že některé louky zdobí v létě tee-pee. Díky za to, že nebyl dosud zaveden elektrický proud do stanu s podsadou. Když usrkávám teplý čaj a pozoruji mravenčení dětiček v pláštěnkách, dochází mi, že být chudý nemusí nutně znamenat – nemít peníze. Užijte si druhý měsíc prázdnin a při čekání u přívozu, nebo na cestě k nejbližší telefonní budce si pobrukujte – kdo se chudý narodil, tak mohlo to být horší – nelituj!!!