Při Bambiriádě si lámeme hlavu, kterak přitáhnout pozornost těch, kterým je určena, jak prorazit do médií či snad dokonce k uším politiků. Lopotně tu a tam dosáhneme drobného vítězství. A ejhle. Před pár dny údajně nikdo nevěděl, kdy a kde se bude setkání přátel technohudby konat. Pak přichází signál a všichni se dávají do pohybu na správnou louku. Ti, kteří by snad nedovedli najít internetové stránky „soukromé oslavy poloviny prázdnin“ se nemusí příliš namáhat. CzechTek již tradičně ovládá média. Samozřejmostí jsou aktuálně doplňované webové stránky s fotogalerií a informacemi v češtině a angličtině. Je zvláštní, že rok co rok se opakuje obdobný problém. Jen mi v té vřavě aktuálního zpravodajství o rozhánění posluchačů technohudby vždy nějak chybí informace jak se na takové aktivity dívají jinde. Fakta jsou víc než výmluvná: v Anglii přijali v roce 1994 zákon dovolující policii rozehnat technoparty v zárodku. Uplatňován byl tak pečlivě, že se mladí raději přesunuli na starý kontinent, povětšinou do Francie. Po pár letech se rozhoupala francouzská vláda a v roce 2001 přijala zákon umožňující policii i zabavovat hudební aparaturu. A u nás? Za rok se nejspíš budeme zase divit, že se „najednou“ objeví kdesi na louce tisíce lidí a chtějí se bavit tak, jak je to baví.
Sloupky
Na začátku prázdnin jsme vymysleli „bojový plán“ a nyní všem posílám letní vodácké AHOJ z Údolí mloků. Po týdnu života v lesním táboře, jsme vyměnili vlhký stan za dřevěnou chatu. Krok, znamenající vysoký nadstandard. Nemám moc ráda porovnávací akce, ale i ten špenát občas sním. Takže tu pár věcí posoudíme. Děti tu remcají, když dojde teplá voda ve sprše. Táborníci chodili kilásek ke studenému rybníku, kde jim naštěstí vedlejší oddíl vytrhal zelené řasy. V prvním táboře bylo osm dětí, což značně omezilo výběr her. Tady se děcka nenudí ani chvilinku – není nad dobře promyšlenou celotáborovku. Mohla bych pokračovat dál a dál, což je zcela bezpředmětné. Mimochodem, ani v citovaném špenátu, který se mele a mrazí, není tolik železa a vitamínů, jak se píše. Důležité je, že dětičky vypadly od televizní obrazovky, vyvětrají se na čerstvém vzduchu a koncem tábora (je vedlejší, zda skautského, či moderního s výukou angličtiny) ubrečené pevně žmoulají malý lístek s adresou kamaráda. Mám tu jednu moudrost, která mluví za vše – Přátelé mají mít přednost před králi. Voltaire
„Na polovinu dětí platí televizní reklama“, konstatoval 12. července 2005 smutnou skutečnost titulek v Mladé frontě DNES. Inu, ještě, že mám doma (aspoň doufám) děti patřící do té druhé poloviny. Tedy vlastně ne doma, ale na táborech. Dcera brázdí se skautským oddílem každý rok jinou řeku. Syn tradičně kotví v Janských Lázních. Tábor plný dobrodružných her ho oslovil natolik, že s ním vyrazilo asi devět spolužáků a kamarádů. Je jim tam dobře. Ne pro každého je ale cesta na tábor radostná. Zaujal mne případ jedenáctileté skautky. Těsně před odjezdem na tábor řekla, že nikam nechce. Nechat ji doma? Takových peněz to stálo, navíc si matka už připravila vlastní program. Rad se v internetové diskusi sešlo přes osm desítek. Převažovaly názory, že nejlépe dceru vyslat, ale kdyby se jí tam přece jen nelíbilo, tak pro ni po první SMS vyrazit. Jenže – co je to nelíbilo? Že bude vstávat při budíčku a uléhat při večerce? Že nebude mít výběr ze tří jídel? Že… Co má tábor společného s reklamou? Inu, výchovu. Jak jsem se dočetla v článku zmiňovaném v úvodu, stále více rodičů podléhá tlaku ratolestí. A když už funguje dětem diktát co mají rodiče kupovat, tak proč nezkusit „poslušnost“ i v jiných oblastech? Rodiče, jsou-li dobře vychováni, přece neremcají a provedou!
Tak lidičky!!! Doufám, že už máte vše na prázdniny řádně nalezeno, vypráno, připraveno, urovnáno, zabaleno. Špatné počasí nás rozhodně nesmí odradit. Je to jen tvrdší zkouška dobře nakrémovaných bot, nepromokavé čepice, správně vybrané větrovky a dostatečné zásoby pozitivních nápadů. A hlavně – uvážený výběr „spolupršících“. Kdo pojede na stanový tábor, ať zhluboka dýchá čerstvý lesní vzduch. Kdo vyráží k moři, ať hledá do kapsy oblázek pro štěstí. Vodáci si zkusí omrknout mloka u jezu. Kdyby někdo zůstával třeba v Praze, vyražte na Kampu. Po Karlově mostě kráčejte hrdě, protože je náš. Každopádně se vraťte vždy celí, zdraví a s plnou krosnou pohody. Bude se nám v září hodit…
Ó, to by bylo něco! Děti, které by nekladly neustále se opakující otázky, děti, které by nehlučely, nepošťuchovaly se. Mám pocit, že takové děti by se jisté části společnosti velmi líbily. Způsobně by seděly ve škole, spořádaně by pak odkráčely domů a věnovaly se učení. Pokud možno po nikom by nic nechtěly. Jen nevím, jak by se za pár let společnost na tyhle „ideální“ jedince tvářila. Asi by jí příliš prospěšní nebyli. A tak – nechceme-li nechat vyrůst generaci, která bude jen čekat kdo ji kam postrčí, je dobré poskytnout dětem vhodný prostor. A to i za cenu jistého nepohodlí. Ano, připouštím, že děti při svých hrách hlučí, ba že jim někdy zalétne balón někam, kam by neměl. Ale je to snad důvod nepostavit na sídlišti hřiště? Je lépe v romantickém údolí vybudovat lukrativní penzion než poskytnout zázemí pro táborová dobrodružství? Ano, stále častěji se setkáváme s problém, že některé stavby pro využití volného času dětí (hřiště, cyklostezky, tábořiště) lze jen těžko prosadit a ty existující to mají zatraceně těžké. Hlavní brzdou zdaleka nebývají peníze, ale něco ještě vzácnějšího – vůle lidí v sousedství. Bude hůř?
… asi z dlouhé chvíle? Chtěli předvésti hrdinství? Možná proto, aby si jich konečně někdo všiml! Faktem zůstává, že minulý týden partička jedenáctiletých kluků sebrala v několika obchodech drahé věcičky. Pak svůj nemalý lup slavnostně rozdávali ve škole spolužákům. Přívalová vlna chlapáctví skončila dvojkou z chování. Výchova v praxi – složité spojení slov. Jen ten, kdo nasedl do jejího vlaku chápe, jak těžké někdy bývá zůstat a nevystoupit. Třeba ve stanici puberta, kouření, alkohol, nebo násilí. V citovaném případě už nepomůže vysvětlování, ani se nepřikláním k metodě „pár facek“. Pro našeho dvouletého syna Vojtu je nejdůležitější slovo pochovat. Ale tihle kluci by se rodičovské, i jakékoliv jiné, náruči vysmáli!!! I když, možná taky ne…
Tohle slovo se mi ve významu okrajové části města nikdy příliš nelíbilo. Říkala jsem tedy raději, že bydlím na kraji města. A říkala jsem to hrdě. Vystoupila jsem na konečné metra s poetickým názvem Skalka a pohledem jsem mohla sklouznout do zeleně, která uzavírala obzor. Bývalo to docela příjemné místo. Byť ob ulici od našeho mini sídliště s „třípatráky“ a „pětipatráky“ vede poměrně rušná silnice, bylo uzavřené a tak trochu schované. Místo, kde jste mohli nechat vyběhnout malé děti za barák bez obavy, že se jim něco stane. Jenže samoobsluha prodělala svůj porevoluční vývoj až do stádia, kdy se z ní vyklubala restaurace s rušnou diskotékou. V místech, kde bývalo pískoviště, už dnes roste tráva. Aby bylo učiněno všem normám EU zadost, byly kovové prvky z dětského hřiště odstraněny. Dětem teď k zábavě zbývají stromy, často s množstvím suchých větví. Zeleň bývá ošetřena vždy až po dlouhém nátlaku občanů. Letos byl nátlak zatím asi příliš slabý, údržba žádná. Hromča v předchozím sloupku píše, že je důležité mít své místo pro dětství. Já k tomu dodávám, že nejen pro dětství. Pro celý život toužíme mít kolem sebe hezky. Jenže teď, když se hrdopyšná metropole zbavuje svých neřestí vytlačováním z centra, tak to přestává být příjemné místo k žití. Na obzoru, tam co vychází slunce, roste obchodní dům. Jsem asi divná: nonstop toužím žít, nikoli nakupovat.
Žijeme v hektickém běhu. V době, kdy pracovní nasazení šplhá na hodnotovém žebříčku až nebezpečně vysoko. Zvláštní začínají být jedinci, kteří si vyjdou jen tak na procházku, nebo dokonce svůj volný čas věnují práci pro druhé. Nechci tady stavět literární pomníky, i když chválu, velké poděkování a hlubokou úklonu si jistě zaslouží dětské hřiště v jedné malé vesničce. Dárek ke dni dětí. Místečko pro malé, velké i největší. Plocha z jemně drceného kamene, kam si kluci konečně dotáhli fotbalové branky. Peněz není nikdy dost a jde o ně až v první řadě. Shání se sponzoři, natahují noce a prosíme, kde se dá!!! Vysněné a dlouho očekávané předání proběhlo za tiché účasti lidiček, kteří tu trávili své „pracovní“ volno. Bojím se napsat přesná jména všech brigádníků. To abych nezapomněla, byť jen jedno jediné. Myslím však, že o to ani moc nestojí. Důležité pro tyto vzácné exempláře lidstva je, že děti si mají kde hrát. To je totiž hrozně důležité – mít své místo pro dětství…
Stáváme se národem čím dál kulturnějším. Přímo masově navštěvujeme galerie, parky a trávíme v nich neuvěřitelné množství hodin. Smutné na tom je, že ony galerie mívají většinou přívlastek nákupní a u parků je přilepen přívlastek tentýž, ale v angličtině. Měla jsem první červnovou sobotu po celé odpoledne příležitost pozorovat ruch v obchodním domě IKEA, který pozval zákazníky na zábavné odpoledne k dětskému dni. Kromě rodičů s dětmi tu chodily i děti samotné. Brzo jsem pochopila, že kluci z pražského Smíchova vyjeli na Zličín za zábavou. Místo aby bloumali po ulicích, procházeli se celé odpoledne mezi regály, zjevně nepotřebujíc nic víc a nic méně, než něčí zájem. A tak ačkoli pro ně byly novinářské úkoly připravené Dětskou tiskovou agenturou zapeklitě těžké, lámali si nad nimi hlavu neuvěřitelně dlouho a rádi. S úžasem jsme pak všichni naslouchali, jak Láďa do mikrofonu vypráví o místech, která má na Smíchově rád. Bylo jich skutečně hodně a zdaleka to nebyly jen obchodní pasáže. Uvědomila jsem si, že dětí, které tráví víkendová odpoledne „výletem“ u „moře“ nákupů, je hodně. Inu, každá výchova musí začínat v co nejrannějším věku. Jak jinak by se malý človíček dozvěděl, že do obchodu je třeba vyrazit právě tehdy, když je tam něco s slevou či snad dokonce zadarmo!
Někdo dostane čokoládu. Někdo si vyprosí kredit do mobilu. Jiní Mezinárodní den dětí třeba vůbec nezaregistrují. Máme 21. století – dobu horských kol, táborů u moře, značkových ohozů a přepracovaných rodičů. Co tedy ještě přát našim dětem ke společnému svátku?!? Důležité maličkosti, které tvoří pevné základy šťastného dětství. Bosaté nohy v ranní rose. Opálené tváře z rodinného výletu a výkřiky radosti, to když společnými silami najdeme souhvězdí Velké medvědice. Středeční datum, tedy 1. červen, není jen oslavou pro ty malé. Především „nakopává“ dospěláky. Přeji nám všem abychom našli louku při svítání, uměli zabalit svačinu a vlastnili, pro život tolik důležitý, kapesní atlas nočního nebe.