Na prahu bambiriádního týdne jsem trochu četla, trochu surfovala. Začetla jsem se mj. do úvodu webové stránky Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových: „…Náš nadační fond podporuje především humanitární aktivity fyzických a právnických osob, zaměřených především na podporu projektů a aktivit sociálně zdravotního charakteru a v oblasti vzdělávání. Budeme rádi, podaří-li se nám společným úsilím pomoci všem, kteří naši pomoc a zájem opravdu potřebují…“ Surfovala jsem dál a zastavila se u MF Dnes ze 17. května 2005, kde se praví, že Klaus za hlavní úkol Rady Evropy považuje boj proti postdemokracii, kterou charakterizoval jako „pokus bez demokratického mandátu vzniklých seskupení – takzvaných NGO (nevládních organizací) – přímo se vměšovat do života lidí“. Nelíbí se mu hlavně, že vliv nevládních organizací není opřen o výsledky voleb. „Ten demokratický mandát tady chybí. To je prostě nový fenomén posledních let, posledních desetiletí a já ho považuji za velmi riskantní a velmi nebezpečný,“ řekl český prezident. Inu, pana prezidenta asi na Bambošce neuvidíme. Ale my ostatní se sejdeme. Čeká na nás těch dvě stě tisíc dětí a dospělých, kterým se každoročně po čtyři květnové dny v téměř třiceti městech republiky „vměšujeme do života“. Tak hodně štěstí!
Sloupky
… samozřejmě ZLATO!!! Nelze tedy psát sloupek o něčem jiném. Výhra. Střídačka. Mistři. Kanaďané. Útočné komando. Vokoun. Šance. Gól. Slova, která budou v nadcházejících dnech skloňována ve všech pádech. Není to jen o sportu. Přesilovku tu hraje spojení nadšených lidiček a pomyslnou hokejku drží i národní hrdost. Slůvko, které by také mělo dobít naše školní osnovy. Češi jsou mistři světa v hokeji. Ví to už celý svět. Pokud se někdo nedíval, určitě to všichni slyšeli. Třikrát hlasité góóól, které se mohutně řítí rychlostí světla z hrudi pyšného fanouška. Napínáme nervy, svíráme pěsti a někdo i klečí. Napětí protne vulkán řevu, jekotu a výkřiku radosti. Můj děda by řekl: „Chleba levnější nebude“. Ale to nám, alespoň pro dnešek, vůbec nevadí. S hrdostí hokejového fanouška píši známou zlatou větu HOŠI DĚKUJEME. Díky za to podstatné, že jsme na chvíli zapomněli na každodenní starosti, zlosti a bolístky…
Nevím, zda by proslulá sloní paměť snesla srovnání s dnes již tolik oblíbenými mega či gigabity. Skutečnost je však taková, že slon dokáže perfektně rozeznat i po mnoha letech podle hlasu až sto jedinců. Zato lidé mívají někdy, k jejich vlastní škodě, paměť neuvěřitelně krátkou. Prý to souvisí se ztrátou zubů. Aspoň k takovým závěrům došel v nedávno zveřejněné studii švédský univerzitní profesor Jan Bergdahl. Paměť mají nejen lidé, ale i kameny či stromy. Moderní doba přináší bezpočet médií, která nám pomáhají paměť uchovávat. A to ať již cestou mechanickou či elektronickou. Jedním ze způsobů konzervace naší paměti jsou fotografie. Jsou srozumitelné všem, kteří je spatří. Jejich „řeč“ nemusíte překládat. Vtáhnou vás do děje, který jste nikdy neprožili. Budete-li se pozorně dívat, prozradí vám leckdy víc, než mnoho stránek učebnic dějepisu. Snad proto má soubor fotografií vystavený na pražské Staroměstské radnici jen prostý název: PAMĚŤ. Fotografie z let 1939 – 1945 ukazují nejrůznější tváře války. Jejich autory jsou nejlepší váleční fotoreportéři sovětští a nebo – především v době pražského povstání – přední osobnosti české fotografie. Sílu fotografické paměti umocňuje skutečnost, že výstava je v budově Staroměstské radnice, která byla v posledních dnech války velmi poškozena požárem.
Už všichni nemáváme bílými holubicemi z tvrdé čtvrtky. Už neupalujeme za hlasitého reku čaroděje. Už povinně nelepíme do oken vlaječky. Už opravdu ne! My jsme došli mnohem dále. Už ani nerecitujeme verše, natož znát zpaměti Máchův Máj. Netrháme šeříky. Bez je totiž také kytka a ta v šeru uvadá. Nechodíme na procházky, už vůbec ne na Petřín. Jen šílenci se staví pod rozkvetlé stromy a provádějí tradiční „cosi“. Zapomněli jsme možná na všechno. Že nastal básnický lásky čas. Že májový déšť je kouzlo pro malé lidi. Že Karel Hynek byl opravdu mistr svého řemesla. Že… Snad jen to pomyslné upalování nám zůstalo! Jsme ale lidé inteligentní a víme, že zapomínat se nevyplácí. Připadali byste si přesto jako blázni při představě některých, výše uvedených, činů? Možná náš svět pár takových moudrých bláznů potřebuje…
Marie Molková
Návštěvnice Muzea loutkářských kultur v Chrudimi se ani příliš nenamáhala zakrývat svůj údiv. Skutečnost, že je sobota odpoledne a potkává usměvavou učitelku ve společnosti celé její první třídy, té paní prostě vyrazila dech. „Co tady děláte? Vždyť je přece sobota?“ ujistila se, zda si nepopletla dny v týdnu. Ano, opravdu byla sobota. Ještě dobře, že netušila, že o poschodí výš i níž jsou další „podivné“ kantorky, které nestačí mít od pondělí do pátku dětí plné zuby. A co teprve, kdyby zjistila, že ostatní dámy, které vypadaly jako tetičky s početnější rodinou na výletě, jsou knihovnice z dětských oddělení či dokonce ředitelky knihoven! Nemám to té paní za zlé. Nejspíš je pilnou konzumentkou televizního zpravodajství. A tak pod přílivem zpráv o tom, že pokud to nejsou rovnou pedofilové, pak kantoři učí děti většinou jen pro to, aby mohli být brzo odpoledne doma, měli každou chvíli prázdniny a v létě dokonce dva volné měsíce, byla doslova v šoku. Prostě bylo jasné, že netušila, že jsou i lidé, kteří dětem neubližují, ale chodí s nimi ve svém volném čase a zadarmo na výlety. Ano. Jsou takoví a není jich málo. Ale ještě dlouho jich nebude dost.
Na začátek dnešního sloupku píši dvě slova – nejsem rasista. To fakt NE. Představte si (já nemusím, já tam byla) nedělní odpoledne. Na malé hřiště mezi paneláky se sjíždí kluci na kolech, staví branky a dávají fotbálek. Při lichém počtu hrají tři na dva. Za několik minut dřevěnou lavičku obsazují další dva chlapci. Přibližně stejný věk, přibližně stejná chuť do hry. Přesto se v pomyslném poločase nepřidávají. Důvody si můžeme jen domýšlet. Přišli pozdě? Hra je rozehraná? Nebo snad barva pleti? Těžko říci. Není mi patnáct. Nebojím se řečí ostatních. Nejsem kluk a neumím hrát fotbal. Jen mi přijde nepochopitelné, že stále vychováváme děti nějak podivně. Proč by jinak dva rošťáci seděli na starém dřevě a zírali na prach z kopaček?!? Možná proto, že jsou blonďáci a jejich oči mají barvu nebe…
Nevím jak vy, ale já už tedy nastudovány podklady pro valné shromáždění mám. Stačí kliknout a číst. Že nevíte kde? Třeba na stránkách www.afs.cz. Vše je tam zveřejněno výrazně a snadno dostupně. Dostupně všem. Jen musím dodat, že jsou to materiály sdružení AFS. Oněch sedm desítek stránek materiálů pro Valné shromáždění ČRDM, které byly zaslány na vedení jednotlivých sdružení ČRDM, zveřejněno nikde nebylo. Vlastně bych je – nebýt členem vedení jednoho ze sdružení – neměla znát ani já. A přitom – jak jsem tak materiály listovala, nemám pocit, že by tam bylo něco, co by zveřejnění neuneslo. Vždyť návrh výroční zprávy je přímo galerií úspěchů. Problémy či neúspěchy jsem ve výroční zprávě hledala marně. Jako by neexistovaly. A tak zatímco za režimu minulého vynikal český člověk takřka brilantní dovedností sdělovat mezi řádky až neskutečné množství informací, dnes dokážeme přísně utajit i to, co veřejně známo je. A tak máme v kontrastu k diskusi na těchto stránkách ohleduplnou výroční zprávu. Možná by měla být vytištěna na růžovém papíře…růžové brýle pro všechny členy ČRDM by byly mnohem nákladnější.
Chtěla jsem dnes provádět jarní úklid v účtech, ale pročítám své školní slohové práce. Snad každý z nás tvořil literární elaborát na známé téma – Čím budu. Tak já na základní škole přemýšlela o úspěšné dráze kosmonauta. Druhý stupeň otočil mé ambice na stranu hodné paní učitelky. Když přišly „odvážné chvíle puberty“ odevzdala jsem slohovou práci v několika větách. Budu úspěšná, bohatá, mladá žena. S velkým domem, krásnou zahradou, drahým autem a modrým bazénem. Budu strašně šťastná a spokojená. Moudrý profesor svou červenou tužkou dopsal – nejvíce sil Vám přeji k poslední větě, to bude totiž ta největší makačka. Nelétám vesmírem, ale náš syn má malou raketu. Neučím děti za lavicemi správně psát a číst, ale učitelskou trpělivost potřebuji každý den. Snad jen ta stará škodovka nezklamala, začíná býti skutečně „drahé auto“. Občas bývám nešťastná a stále nespokojená. Je to prostě makačka, hledat na půdě staré chaty bazének s kytičkami a hlasitě řvát: „jsem šťastná“. Tak makejte – stojí TO za to…
Z pošty na mě vypadla nabídka na zajištění přípravy vedoucích a hlavních vedoucích pro tábory společnosti ERPET Group, a.s. Nestačil jsem se divit – vkusné zpracování, věcně se tvářící informace – inu, solidní nabídka. Jen maličkost mě překvapila: cena. Jářku, více než lidová, za školení hlavního vedoucího tábora 2 990,- Kč (26 hodin kursu). Ovšem, pravda, s možností parkování, malého občerstvení a oběda či večeře v ceně kurzu… Představil jsem si naše lektory, dobrovolníky, organizátory kursů. V duchu jsem si přehrál naše peskování, že nikdo nesmí být nekvalifikovaný a co vše je proto potřebné činit a dělat. Před očima mám kvalitní zázemí, které na našich kursech, také zabezpečujeme. Zamyslel jsem se, jestli naše ostrůvky pozitivní deviace, jak si říkáme, nejsou zcela mimo realitu. Ale pak jsem se zastyděl – jsme přece v konkurenčním prostředí, kde rozhoduje všemocná ruka trhu. Asi by nás to mělo spíše vyprovokovat k usilovnějšímu konání – vždyť: byznys je byznys.
Tak nevím, nevím. Stále dokola dumáme co a jak dělat lépe, abychom děti a mládež dobře vychovali. Hledáme, kde je chyba. Rodina? Škola? Volný čas? Ale kdeže. Dnešní generace je odborníky označována jako Generace M. M jako média. Ano. Kouzelná bedýnka s dálkovým ovladačem je tím, kdo ve velké míře vychovává (nebo spíše nevychovává?) dnešní mládež. Jak ukázal výzkum UNICEF, v České republice kraluje svítící obrazovka v každém čtvrtém pokojíku dětí a mladých lidí ve věku 9 – 17 let. Budeme-li se chtít dostat na evropskou špičku, musíme trochu televizorů přikoupit (Velká Británie 81%, evropský průměr 53 %). Ať už mají děti televizi svou či ne, mohou se v ČR na ni dívat 2/3 z nich tak dlouho, jak ony chtějí! Jiný výzkum, prováděný Kaiser family foundation mezi dětmi ve věku 8 – 18 let (www.kff.org) prokázal, že děti denně poslouchají média 6,5 hodiny! Takže zatímco v tomto období stráví 13 000 hodin ve škole, před televizí je to téměř jednou tolik času – 25 000 hodin! Co s tím? Nevím. Copak může televize přesvědčovat diváky, aby ji vypnuli a vydali se žít svůj vlastní život? Televize může ovlivnit skladbu svých programů. Ti, kteří mají s dětmi „co do činění“ by se měli pokusit, aby vychovali mediálně gramotného diváka. Diváka, který je tak vybíravý, že dokáže televizi nejen zapnout, ale také vypnout!