Sloupky

… aneb těšíme se na jaro. Trochu zmatené?!? Pravda. Celé přísloví dopíši až na konci svého „povídá pro přečtení“. Jedná se o moudro vskutku historické, sloužící v dnešní době snad jen k lehkému úsměvu. Každý už máme svůj názor a volné pole působnosti pro jeho prezentaci. I když… Pročítám stránky Adama, články, komentáře, diskusi. Čtenáři mi tu připadají poněkud pasivní. Jakmile se objeví „první vlaštovka“ v podobně výzvy, otázky, či dokonce volání po konkrétní odpovědi, spálí ji po chvilce mráz. Sluneční paprsky asi ještě nemají tu správnou sílu. Tak tedy vydržme. Poslední týden a pak to vypukne. Ať dlouho očekávaná jarní rovnodennost zahřeje i našeho Adama, protože toho píseň zpívej se dodávat už nehodí…

Jak ukázal 6. ročník konference JuniorInternet, který proběhl o prvním březnovém víkendu v prostorách Fakulty humanitních věd Univerzity Karlovy v Praze – Jinonicích, tvorba webovských stránek či internetových projektů není parketou, kde by kralovaly dívky. A tak není divu, že ministr informatiky Vladimír Mlynář při svém vystoupení na téma Safer Internet zapochyboval, zda tohle téma vůbec může přítomnou moderátorku zajímat. Nejspíš předpokládal, že Kateřina Opočenská, která společně s Radkem Brožem celý program konference uváděla, k počítačům příliš vřelý vztah nemá. Slečna ministra ujistila, že ji téma OPRAVDU zajímá. Kdyby chtěla Katka být jen o maličko jedovatější, mohla by svou odbornost a zájem snadno dokázat – studuje matematicko-fyzikální fakultu. Když ministr Mlynář hovořil o tom, komu a proč se rozhodl udělit ministerskou cenu, přiznal, že nedbal příliš na rady svého syna a vybíral s ohledem na využití ve státní správě. A tak cena ministra putuje za Vladimírem Vondrušem, autorem Strmilovských stránek. O smyslu konference organizované v podstatné míře dětmi a mladými lidmi však ministr nepochybuje: „Projekty, které tu byly představeny a oceněny, jsou skutečně mimořádné, některé z nich mají naprosto profesionální parametry. Česká republika může být spokojená, že nám tady dorůstá generace, která skutečně bude světově konkurenceschopná v oblasti informačních technologií.“

Už tolik nepíšeme srdečné dopisy, protože si člověk vymyslel neosobní sms zprávy. Už tolik nečteme dětem pohádky, protože si člověk vymyslel videopřehrávač. Už si tolik nezpíváme, protože člověk vynalezl CD nosiče. Asi se lidé změnili a stále mění… Rychle pracujeme, jezdíme, žijeme – budujeme vlastní mikrosvět. Přestáváme komunikovat!!! Možná proto je tolik hádek, válčí proti sobě národy, rozvádějí se manželství a děti nám vyrůstají v cizí neznámé osoby. Že opět přeháním a není to tak strašné?!? Já vím, nic není jen černé nebo bílé. Právě proto jsme pro všechny schopný, chytrý, moudrý, rozumný, upřímný, operativní a komunikativní lidičky vytvořili adresu http://diskuse.adam.cz. Nenutíme vás posílat pohledy, číst každý večer pohádky, nebo si zpívat denně cestou do práce. Pokud se aktivně zúčastníte diskuse, vyhrajeme všichni společně. Čím více napíšete rad, doporučení, názorů, postřehů, tím méně bude problémů, chyb, potíží, záhad a nesnází.

Je až s podivem, jak mnozí lidé slepě věří všemu, co je na internetu psáno. Často nerozlišují kdo, kde a jak píše. Zvláště pobaveně jsem svého času sledovala moderátorku Janu Bobošíkovou, která třímala v ruce text a slovy: „Našla jsem to na internetu, tak to musí být pravda!“ útočila na politiky. Donedávna jsem se domnívala, že jsou instituce, jejichž informace pravdivé jsou. Proto jsem se podivila, když po nějakém čase od mé osobní návštěvy Českého statistického úřadu zodpovídala dotaz kdo vlastně jsme. Šlo o to, že jsme kamsi poslali informace o nás, instituce si chtěla podklady ověřit na stránkách ČSÚ. Tam byl stále název původní. Podivila jsem se. Paní, s kterou jsem změnu údajů 10. 1. vyřizovala, mne důrazně ujistila, že z její strany je vše v pořádku a že „to tam přece je. Ona to vidí v počítači.“ Vysvětlila jsem jí, že já na internetu vidím pouze starý údaj. Následovala série telefonátů, jejichž cílem bylo zjistit, kdy bude úprava dostupná i návštěvníkům stránek www.czso.cz. Informace na webu, že „Registr se pravidelně aktualizuje“ mne příliš neuspokojila. Chyběla frekvence oné pravidelnosti. Dnes máme 20. února, údaj v registru ekonomických subjektů je stále původní. Malá písmenka na spodní části stránky prozrazují, že data jsou platná k 31. 1. 2005. Radím: dávejte pozor nejen co je psáno, ale také kdy!

Píší o tom všechny deníky. Mluví o ní každá televize. O slovo se hlásí na všech radiových frekvencích. Chřipka se dostavila a láme rekordy v počtu skolených marodů. Potřebujeme nutně teploměr, horký čaj, prášky a klid na lůžku. Také hledáme někoho, kdo řekne: „neboj, to bude dobrý“. I ti největší samotáři nechtějí marodit sami. Paradoxně nám tedy chřipka přináší i více, než plný byt bacilů. Na chvilku nás zastaví z pracovního maratonu. Odloží neodkladné termíny. Přeruší důležité telefonáty. Zablokuje on-line spojení. Kromě lékařských medikamentů nám předepíše i důležité maličkosti. Pyžamo, snídani, klid a žádné nervy. Záleží jen na nás, jak dlouho to vydržíme. Dnešní sloupek patří především těm, kteří se snaží boj vyhrát. I když zrovna neposlechli všechny zákazy. Pokud tedy rtuť ve vašem teploměru ukazuje za červenou cifru, máte před sebou horký čaj, prášky a na peřině klávesnici, schází vám jedno jediné „Nebojte, to bude dobrý“!!!

jestli to Adam zveřejní… napsal do svého komentáře k článku Nový zástupce ředitele kanceláře ČRDM Pavel Virág a zmínil, že právě poslal na Adama svůj postřeh. Postřeh to byl krátký, věcně se týkající spíše stránek www.crdm.cz. Poradila jsem tedy pisateli, že svůj příspěvek může velmi rychle a snadno zveřejnit v diskusním fóru, které je zde právě k reakcím, které se netýkají konkrétních článků připraveno – http://diskuse.adam.cz/. A pak už jsem jen na potkání vysvětlovala, co tajemného pisatel toužil sdělit. Vězte, že tajemného to nebylo zhola nic. Nicméně doporučené příležitosti dosud pan Virág nevyužil. Netuším proč. Teď jsem zvědava zas já, zda tak učiní… Ano, čas od času se ozývají hlasy proč se píše o tom či onom. Jak snadné. Píše se o těch, kteří o sobě dávají vědět. Například při výčtu organizací, které se výraznou měrou podílejí na pomoci obětem tsunami, nebyl jmenován Český červený kříž, jehož mládež je členem ČRDM. V komentáři se ozval jeho zástupce, pan Bernart. Následovalo pár mailů a na stránkách Adama se objevil příspěvek, který aktivity ČČK v této oblasti představil. Máte-li tedy pocit, že se píše stále o… (dosaďte prosím, publicita kterého sdružení vás trápí nejvíce) a máte co ostatním sdělit, není nic snadnějšího, než dát o sobě vědět. Stále platí – Adam je tu pro vás, dělejte ho s námi!

Studovala jsem na soukromé střední škole, kde skoro každý profesor byl „nóbl škrobený“. Z řady běžného normálu dosti vybočoval kantor psychologie. Přišel na první hodinu v bavlněném triku a ošoupaných džínách. Zelenou (už ta barva byla výstřelek, ale prý zelená uklidňuje) křídou napsal na tabuli Vadí mi, že… . Každý se měl představit jménem, a doplnit, cože mu právě vadí. Další hodinu napsal jiné, pro život stejně důležité, spojení Křičte, ať o vás všichni vědí!!! Dělám věci podle svého, takže jsem si pro jednoduchost a mnohonásobnou účelnost, spojila věty dohromady. Občas křičím, aby všichni věděli, co mi vadí. Z psychologického hlediska to nejvíce pomáhá mě. Vlastně pouze mě. Ostatní členové rodiny ztrácí „smysl pro hru“. Při předávání maturitního vysvědčení došlo ke změně. Nastoupil v černém obleku, tmavé kravatě a důstojně nám potřásal pravicí. Přesto byl svůj a pronesl: „Milánkové, snad jsem vás do života naučil to nejdůležitější, pokud nebudete spokojení sami se sebou, nebude spokojené ani vaše okolí.“ Není tedy nic snazšího, než začít nový měsíc trochu netradičně. Pokud se vám něco nelíbí – řekněte: Vadí mi že… Pokud se vám zdá, že začínáte být pro své okolí „pan nikdo“ – Hlasitě křičte, ať o vás všichni vědí. Nesmíte ovšem, při tom všem, vypadat „nóbl škrobeně“. Možná nás pak bude mnohem více spokojených…

Ne, titulek sloupku není úvahou o příslibu nějakého dosud neznámého pokračování oblíbeného Foglarova příběhu. Je otázkou a připomenutím zároveň. Připomenutím těm členských sdružením České rady dětí a mládeže, která ještě z toho či onoho závažného důvodu (tím nejvážnějším jsou v téhle chvíli asi starosti s vyúčtováním státních dotací) nestihla vyplnit a odeslat do kanceláře formulář o prodloužení členství. Ano, do termínu, tj. konce ledna, ještě pár dní zbývá. Ale skutečně už jen pár. Hromádka těch, kteří odpověděli zatím nečítá ani polovinu členských sdružení. Dvě stránky papíru s aktualizovanými údaji zatím doputovaly sotva z poloviny organizací. Tenhle každoročně opakovaný rituál snad není až tak složitou a čas zabírající záležitostí. Ba dokonce nebyl v minulosti ani důvodem, který by některé ze sdružení využilo k ukončení členství. Právě před rokem bylo členy České rady dětí a mládeže 57 sdružení. Po dubnovém valném shromáždění se jejich počet vyhoupl na 85. Na konci roku 2004 bylo pod střechou České rady dětí a mládeže 90 sdružení. Věřme, že tahle devadesátka bude opět pokračovat v plné síle dál. Ale i těm úředním šimlům je třeba trochu toho správného krmiva včas dodat! Neváhejte, vyplňujte a posílejte!

Skončil nám čas vánoční, běžná doba už se vrací. Sváteční výzdobu barevných světýlek v ulicích vystřídaly přeplněné koše a tabule s nápisy SLEVA, VÝPRODEJ. Lidé se už tolik nezdraví, nepřejí si hodně štěstí. Úsměvy jsou rozdány na jedenáct měsíců předem. Byty naklizeny (no – jak, kde), dárky rozbaleny, přání splněna, chvojí opadané. Dokonce jsme zavolali i příbuzným – tedy některým. Teď honem, honem pracovat, lítat, běsnit… Můžeme chtít snad něco víc?!? Já bych pár „zlepšováků“ nabídla. Úsměvy rozdávejte dále, prolomí ledy a je to zadarmo. Malinká přání si plňme celoročně. Nikdo jiný to za nás neudělá. Byty neuklízejte. Škoda času, práce a rodina to stejně neocení. Příbuzným nevolejte. Zabalte svačinu, sedněte do vlaku a převezte jim třeba fotky. Pro radost, pro vzpomínky, pro koukání a tolik potřebné povídání u čaje. Jen červené balíčky prskavek si schovejte až na Vánoce, aby nám ty opravdové sváteční dny nezevšedněly…

Zdá se, že „esemeskování“ je jakýmsi novodobým českým národním sportem. Každoročně se děsím statistik, s kterými vyrukují po Štědrém dni a Silvestru mobilní operátoři. Kolik lidí zas stiskne pár čudlíků místo stisku ruky? Opět padl rekord, zas jsme byli lepší než loni. Ale pak to přišlo. Už nešlo o obeslání všech známých, ba ani o to, zda zvítězí Aneta či Sámer. Šlo o životy lidí na velmi vzdáleném konci planety. A přesto rekordy padaly opět. Rekordy lidské solidarity. Navzdory přírodním zákonům osudné tsunami (cunami) 26. prosince 2004 svou zkázonosnou vlnu vystříklo do celého světa. Dokonce i do zemí, kde už dávno žádné moře není. Prostřednictvím televizních obrazovek jsme „v obraze“. A chceme pomáhat. V kancelářích humanitárních organizací drnčí telefony: jak pomoci adresně, konkrétně? K lítosti tazatelů jsou však žádosti o bleskové adopce s poděkováním zamítány. Například pracovníci Českého výboru pro UNICEF trpělivě vysvětlují, že při podobných katastrofách může i dva roky trvat, než se zjistí, že dítě zůstalo opravdu samo. A že – byť je to dlouhá doba – je třeba počkat. A neméně trpělivě opakují (po kolikáté už?), že zajistit pouť vašich peněz na vámi zvolené místo není v silách ani toho nejlepšího logistika. Ale jedno slíbit mohou – že jejich prostřednictvím můžete pomoci tam, kde to bude v danou chvíli nejvíc třeba.