Co popřát serveru Adam do nového roku? Aby nebyl brán jako jakási nepohodlná věc, na kterou není právě teď z nějakých vznešenějších důvodů (Bambiriáda, pojištění, dotace, příprava valného shromáždění…) čas. Rozdíl mezi Adamem a ostatními zmíněnými aktivitami je jeden zásadní: Adam není termínován. Víme, že Bambiriáda bude poslední víkend v květnu, termín žádostí o dotace je také pevně dán, i pojištění je třeba vyřídit k určitému datu. Jen ten Adam žádný termín nemá. Tomáš Kaplan, předseda Hnutí Brontosaurus a člen Představenstva ČRDM mnohé osvětlil ve svém osobním diskusním příspěvku k Otevřenému dopisu představenstvu ČRDM. Na adresu jeho autora, dnes již bývalého šéfredaktora Slávka Hrzala, uvedl: „Pokud psal nejaky navrh na fungovani redakcniho centra pred rokem je pekne. Je vsak potreba si uvedomit ze pred rokem bylo uplne jine predstavenstvo. Soucasne predstavenstvo zacalo pracovat az po mimoradnem VS v unoru, nepletu-li se.“ Dosud jsem se domnívala, že změnou představenstva nedochází k převratu a přetržení kontinuity (navíc, když část jeho členů ve své činnosti pokračuje z minulého období)! Ale možná, že se pletu! Adam je poněkud nezbedné dítko. Přesněji řečeno, zdravě nezbedné. Klade otázky a světe div se, očekává na ně i odpovědi. Bohužel, ne vždy se dočká. Zatím se dozvídá především co a jak nemá dělat, nikoli co a jak dělat má.
Sloupky
Poslední sloupek tohoto roku nemůže být jiný než přací. Je to nejen zvyk, ale myslím si, že i hezká tradice a slušnost. Dovolte tedy, abych vám popřál v roce 2005 především hodně zdraví. To je podle mého názoru asi ze všeho nejdůležitější. Jen člověk bez neduhů může dobře dělat svou práci a ve volném čase se věnovat svým zálibám. Třeba vést skupinu dětí a předávat jim vědomosti a zkušenosti. Někteří lidé dodávají, že se má přát štěstí. Na Titaniku prý byli všichni zdraví, ale neměli štěstí. Něco na tom je. Takže vám přeji také hodně štěstí. A nejen takové, aby se vám nic zlého nestalo. Přeji vám i takové štěstí, které přinášejí výsledky kvalitní a užitečné práce. A na závěr bych rád některým lidem popřál v roce 2005 i více prozíravosti. Myslím si totiž, že není možné napravit vlastní chyby a nedostatky tím, že se zbavím toho, kdo na ně poukazuje a kdo je kritizuje. Od prvního ledna už za tyto stránky a jejich úroveň neodpovídám.
“Jsem moc rád, že můžeme každoročně věnovat peníze lidem, kteří se starají o naše děti. Je skvělé, že se i v dnešní hektické době najde řada těch, kteří dokáží svůj volný čas věnovat někomu dalšímu, a nikoli jen sami sobě. Moc všem děkuji,” řekl starosta MČ Praha 1 Vladimír Vihan při předání darů, které se uskutečnilo 16. listopadu v malém sále paláce Žofín. Tolik citace z druhé strany prosincového měsíčníku městské části Praha 1. S výše uvedeným nelze, než souhlasit a přát si, aby takových uznalých starostů bylo více a více. Ale zároveň si dovoluji napsat jedno velké ALE. Půl milionu bylo rozděleno mezi 174 pedagogů, kteří svůj volný čas věnují volnému času dětí. Je bezvadné, že si někdo této práce váží a dovede ji ocenit. Ale je volný čas, který práci s dětmi a mládeží věnují lidé jiných profesí, méně cenný? Nezasloužil by si stejnou (tedy třeba i finanční) pozornost? A nebo na Praze 1 pracují ve volném čase pouze pedagogové? Věřím, že podobně jako ředitelé škol by dokázali navrhnout ty nejlepší vedoucí i zástupci spolků či sdružení, fungujících na Praze 1. Anebo je problém, že pak už by těch lidí na případné dělení bylo moc?
Při redakční poradě jsem se ptal webmastera, jestli nám na Adamu funguje přidávání komentářů. Tvrdil, že ano. Tak nechápu, proč tak najednou skončily diskuse. Jako když utne. Celých čtrnáct dnů nepřibyl žádný nový komentář! A to před tím některé dny člověk ani nestačil novinky sledovat. Že by už bylo vše řečeno? Že by vás to, vážení čtenáři, přestalo bavit? Že by problémy, které vyvolaly ony bouřlivé reakce, byly vyřešeny? Že by nové články neprovokovaly ke komentářům? Nevím. Možná je to od každého trochu. Mě jako šéfredaktora těší, že víte, že zde můžete uplatnit a zveřejnit svůj názor a to i bez podpisu. I když anonymy rád nemám, na druhé straně je zcela neodsuzuji. Vím, že každý nemá odvahu se podepsat. A někdy i anonym může věci popostrčit kupředu. Těší mě také, že neklesla návštěvnost stránek. Naopak, za poslední týdny opět o něco vzrostla. A to i přesto, že se nediskutuje. Nicméně kdybyste mi chtěli ke sloupku něco říct nebo okomentovat kterýkoli jiný článek, můžete. Přidávání komentářů opravdu funguje. Podle pravidla důvěřuj, ale prověřuj, jsem si to ještě dnes ověřil.
… televizní divák? Aspoň v podání naší hvězdné televize prý určitě. Až poběží na obrazovce další díl nejsledovanějšího seriálu letošního roku, to se prý téměř zastaví život v zemi. Zhasnou jiná světla než televizních obrazovek, přestane téct voda, na ulici nepotkáš živáčka. Slovům z televizní reklamy, jistě náležitě podloženým „koláči“ divácké sledovanosti, grafy odběru vody i elektrické energie, nešlo nevěřit. A přesto jsem se vydala opačným směrem. Pryč od bedýnky s pestrobarevnými obrázky. A dobře jsem udělala. Zdaleka jsem se ten první prosincový nedělní večer necítila v centru hlavního města osamocena. Děti s napětím vyhlížely mikuláše, čerty i anděly; mladé dívky spěchaly domů s větvičkami barborek; vagón metra byl plný k prasknutí. Nechala jsem se nalákat jinou, méně honosnou reklamou. Slibovala, že si domů odnesu písničku nejen v duchu, ale také v uchu i na papíře. Příjemně zaplněný sál vojtěšské fary rozezněly dávné nástroje: loutna, dudy, niněra, cink, píšťaly, šalmaje, barokní housle, pošetky, varhánky s měchy, bubny, zvonky… A jako doprovod k barokním písním se na scéně objevily kouzelné loutky Divadla Tineola. Žasli malí i velcí. V nestřeženém okamžiku přestavby kulis ti nejmladší ukázali, jak velké kouzlo má živé představení. Nejmenší holčička vyběhla z první řady a pohladila oslíka na scéně. A tohle ani ta nejsledovanější televize neumí.
V neděli pátého prosince budeme na ulicích potkávat Mikuláše, anděla a čerta. Tento den je však také Mezinárodním dnem dětského vysílání – MDDV. Je to každoročně první prosincová neděle. Letos to vyšlo právě na den před Mikulášem. Ono se u nás o Mezinárodním dni dětského vysílání mnoho neví. Podle informací získaných od českého výboru pro UNICEF je to den, kdy přibližně ve 150 státech světa svěřují dospělí alespoň na část dne vysílání televizních či rozhlasových stanic dětem. Děti jsou redaktory, režiséry, dramaturgy i moderátory. Obvykle si prý zvou před mikrofony a kamery přední politiky své země. A že dětské dotazy jsou občas velmi upřímné a přímočaré, to asi vám, kteří s dětmi děláte pravidelně, nemusím připomínat. Takže si myslím, že je škoda, že u nás něco takového není. Dětem by se to jistě líbilo, myslím, že ani posluchači by nebyli zklamaní a naše média i naši politici by si mohli s klidným svědomím udělat další čárku do statistiky, jak plní Úmluvu o právech dítěte. A co si udělat takový den dětského vysílání třeba ve všem oddíle či sdružení? Děti si budou hrát na moderátory a budou zpovídat své vedoucí nebo dokonce předsedu sdružení. Jako v televizi nebo v rozhlase při diskusních pořadech. Zkuste to. Možná se u odpovědí pěkně zapotíte.
Možná, že už jste to také zažili: tam či onde byla při soutěži zmiňována práce dětské poroty, ale s onou porotou jste se nikde nesetkali a když přišlo na předávání cen, putovaly k tvůrcům z nějakých „výše postavených“ rukou. Snad ze strachu, aby dětem při předávání neupadl vzácný dar? Obávám se, že spíše proto, aby významný host byl co nejvíce vidět. Ke své radosti zažívám každý rok i opačnou skutečnost. Při soutěži Czech Press Photo jsou děti brány nadmíru vážně. Dětskou porotu netvoří skupinka začínajících fotografů, ale kluci a děvčata, kteří zastupují různé národnosti žijící v České republice. Pomocníky při výběru fotografií jsou jim členové mezinárodní dospělé poroty. Nicméně volba ceny Českého výboru pro UNICEF je až do samého konce ponechána na porotě dětské. A nejen to. Předseda této poroty je pozván mezi VIP hosty a cenu také předává. A to i přesto, že dalšími předávajícími není nikdo menší než prezident či primátor. Za ještě horší využívání, až skoro zneužívání dětí „jako dekorace“ považuji, když se jakási skupinka dětí dostaví např. na seminář o právech dítěte, odrecituje tam cosi a když se jich pak na ona práva zeptáte, zjistíte, že o nich nic neví. Dostali scénář a ten se naučili. O tom, že existuje např. nějaký Parlament dětí a mládeže, nemají ani nejmenšího zdání. Jak se tam tedy ocitly? Inu, mají tam přece babičku…
Skočit někomu na špek, jak se říká, to se může stát každému. Ovšem věřit věcem, které jsou úplně nesmyslné? I když, kdo má mnohdy poznat, že jde o podvod nebo záměrné matení či podávání dílčích, ze souvislostí vytržených informací! Jestliže si přečteme, že „psychosomatická artterapie využívá základního fyzikálního procesu interakce polí k energeticko informační výměně mezi množinou speciálních spektrálních barevných kompozic“ jen málokdo tuší, o co se vlastně jedná. Člověk poučený ví, že nejde o právě objevenou zázračnou léčebnou metodu. Je to podvod, i když propagační letáky hlásají pravý opak. Kdo uvěří, vyhodí několik tisícovek. Člověku neznalému lehce něco nakukáte. A dokud se nespálí, neuvěří. A vůbec to nemusí znít tak složitě. Jestliže někdo napíše, že návštěvnost internetových stránek, o kterých běžný člověk nikdy neslyšel, jde do statisíců a argumentuje tím, klame úplně stejně. A kdo je neznalý a neví, že měřiče návštěvnosti se dají docela snadno oblafnout, musí této informaci věřit. Stejně jako tomu, že denně aktualizovaný a profesionálně spravovaný web je možné provozovat za pár stovek. Nicméně jako účelová argumentace to může dobře posloužit.
Aby komunikace fungovala co nejlépe, je dobré říct si, kdo je kdo a třeba přidat i něco málo o sobě. V dětském oddíle nebo na táboře je nejlépe si zahrát nějakou seznamovací hru. Při setkání představitelů členských sdružení na Bambiriádě ani na tradičním podzimním setkání v senátu si hraní seznamovacích her jaksi nedovedu představit. Ale to představení mně osobně velmi chybí. A jak jsem tak z hovorů vyrozuměla, nejsem v tom tak docela sama. Podobná setkání považuji za chvíli, kdy je možné si ke jménům lidí a názvům sdružení přiřadit konkrétní postavy, konkrétní tváře. Asi není z časových důvodů možné, aby každý vstal a představil se. Snad by to ale vyřešily cedulky na stolech nebo výrazné vizitky připíchnuté na oděvu. Ne, nebojím se, že si na první pohled zapamatuji 90 představitelů sdružení, která dnes „bydlí“ pod společnou střechou České rady dětí a mládeže. Ale budu ráda, když si při každém takovém setkání zapamatuji aspoň někoho dalšího. Jen tak nebude docházet k situaci, že se o přestávce baví mezi sebou ti, kteří se už dávno znají a nováčci zpovzdálí jen nesměle odhadují, kdo je kdo.
Je to jedno, obojí se natahuje. Taky to znáte, že ano. Nevím proč mě to napadlo právě teď, po přečtení komentářů k článku o asignacích. Ale pochopil jsem, že už se nejedná jen o asignace, ale o mnohem zásadnější věci. „ČRDM je organizace střešní. Má pomoci jejím členským sdružením s jejich komunikací se státní správou, má nás reprezentovat a podporovat. To se teď ale neděje,“ napsal jeden z komentátorů. Když si odmyslíte gramatické „přehmaty“, musíte uznat, že to jsou velmi vážná slova. Navíc podobný smysl lze vyčíst i mezi řádky některých dalších komentářů. „Dále se domnívám, že kancelář ČRDM byla zřízena za účelem vedení agendy organizace.“ pokračuje autor již zmíněného komentáře. A nelíbí se mu, že v tomto případě místo vedení agendy kancelář ústy ředitele prosazuje něco, s čím mnohá sdružení nesouhlasí. Abych opět citoval: „Problém je, že tento svůj názor prosazuje velmi tvrdě a to I MÝM JMÉNEM!!!“ „Je stále navenek prezentován postoj zcela jednostranný.“ Co s tím? Nevím. Ale už vím, proč mě napadly ty hodinky a holinky. Petr nebo Pavel, pro nebo proti, všichni jsme ČRDM.