Sloupky

Možná to znáte. Tak dlouho vyzýváme děti a mladé lidi, aby řekli, co si opravdu myslí, až to tedy – když to tolik chceme – řeknou. Jenže ouha, ono to není to, co jsme chtěli slyšet. Co s tím? Jedna možnost, bohužel častěji používaná – napomenout je, že takhle to přece říkat nemohou a požádat je, ať opatrněji formulují nebo raději mlčí. Ta druhá – podstatně náročnější – je zkusit s nimi vést dialog. Naslouchat tomu, co je zajímá, trápí, po čem touží. Občas něco formulují neobratně, v mnoha případech si pramálo uvědomují souvislosti a touží – z našeho pohledu – po něčem, co není až tak důležité. Právě o tu těžší, ale ve výsledku mnohem přínosnější druhou variantu, se již sedmým rokem snaží Národní parlament dětí a mládeže. Nedávno skončilo jeho podzimní rokování. Víkendový maratón besed, dílen a diskusí vyvrcholil v pondělí 18. října 2004 zasedáním v budově Senátu parlamentu ČR ve Valdštejnském paláci. Téměř 80 slečen a mladíků tu čtyři hodiny diskutovalo o trestní odpovědnosti mládeže, školních řádech a Evropské ústavní smlouvě. A k čemu to všechno může být dobré hezky definoval Lukáš Jedlička z Liberce: „Národní parlament dětí a mládeže mi pomáhá uvědomovat si, že svět není jenom černobílý a že ten můj se netýká jen mě, mé cesty do školy a do práce, mého domova, mého města!“

Původně jsem chtěl psát sloupek na jiné téma, ale když do redakce přišel článek Jirky Peterky Patří PR do práce s mládeží?, změnil jsem svůj plán. Jirka mi totiž připomněl jednu velice důležitou skutečnost. Znovu jsem si uvědomil, že tzv. Pí Ár není jen napsání tiskové zprávy či snaha o zaznamenání našich akcí v tisku, rozhlase či televizi. Bohužel se význam onoho spojení na propagaci či reklamu v médiích velice často zužuje. A dokonce se podle toho někdy hodnotí i úspěšnost akcí. Byla zmínka v novinách? Ano = dobrá akce. Byla zmínka v rádiích? Ano = lepší akce. Byla zmínka v televizi? Ano = výborná akce! Přitom kvalita akce s propagací v médiích obvykle téměř nic společného nemá. A už vůbec nejde o PR, o public relations neboli vztahy s veřejností. Ty jsou mnohem širší a patří do nich mnoho dalších bodů. Nemá cenu je vyjmenovávat, jistě to mnozí z vás vysypou z rukávu nebo se můžeme podívat do některé z mnoha příruček. A tak připomínám jen základní rozdíl, také v mnoha učebnicích zmiňovaný. Ale myslím si, že za připomenutí stojí. Reklama = já sám o sobě tvrdím, že jsem dobrý. PR = druzí o mě říkají, že jsem dobrý.

Počet světelných efektů na nebi bývá přímo úměrný vynaloženým finančním prostředkům ohňostrůjců. Ale i sebekrásnější ohňostroj je věcí krátkého pomíjivého okamžiku. Podobným strojkem na tvorbu hvězd pro nebe populární hudby měla být soutěž Superstar. Vítězové objížděli podle minutovníku, který by jim snad mohla závidět i hlava státu, plná náměstí. Připadala jsem si tak trochu mimo dav, když jsem se nenamáhala zapamatovat jména „hrdinů“, kteří se stávali stále častěji tématem konverzace. Vím, že jsou i hvězdy, které brzo zhasnou. Tak jsem si řekla, že raději s tím zapamatováním jmen chvíli počkám. Navíc jsou tu jména jiná: Tomáš Beníček, Vendula Kotková, Michal Šabršula, Kristína Určíková, Filip Kavoň či Michaela Korčáková. To jsou hvězdy, které nestoupají k nebi raketovým tempem, aby se po krátkém zazáření rozprskly. Stoupají pomalu, jistě a krásně. Zpívají ty nejkrásnější písničky. Písničky, které prověřil čas, písničky lidové. Jsou to nejlepší z nejlepších dětských interpretů lidových písní, vítězové soutěží Zpěváček (Česká republika) a Slávik (Slovensko). V neděli 10. října 2004 se jejich hlasy nesly tím největším sálem Kongresového centra v Praze. V zákulisí jim naslouchala Marie Rottrová, Sisa Sklovská, Pavol Habera a Peter Dvorský. V druhé půli večera se role obrátily. A docela na závěr se hlasy malých i velkých spojily v písničce Lásko, bože lásko.

„Vrať se, volá národ, který by ji rád viděl na filmovém plátně. Lidé už jí prominuli, ale proč se nevrací, to nechápou.“ „Peníze na to by se jistě našly.“ „Jeho budoucnost je značně nejistá, šušká se v kuloárech.“ „Nezvládl to, tvrdí zdroje z jeho blízkosti.“ „Diváci si stěžují, řekli nám lidé ze zákulisí pořadu.“ To jsou citace z jednoho jediného vydání bulvárního deníku. A mohl bych v nich ještě pokračovat. Taky se dá občas číst třeba: …jakoby říkal její pohled nebo …tvrdí ti, co ho znají. Přímo kouzelná je větička Jak nám sdělil zdroj, který nechce být jmenován. Výhodně lze využívat třetí osobu středního rodu – dělá se, hodí se, najde se, šlo by, jistě by se podařilo atd. Takže když si výše jmenované shrneme, jednou volá národ, jindy nejmenovaný zdroj, pak zase jako by říkal… Nic konkrétního, nic, co by šlo nějak ověřit, zkontrolovat. Obvykle se takovému jednání říká pomlouvání. V tisku se to nazývá vznešeněji – třeba ochranou informátorů. Ale důležité je, že takové zprávy a informace řada lidí hltá a co víc, věří jim. Ne nadarmo se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. A ruku na srdce, nezdá se vám někdy, že takové „šprochy“ neprodukuje pouze bulvární tisk?

„Nevím, jestli bude co platné, když si na tomto místě budeme vyměňovat své názory, jestli bude někde ucho ochotné poslechnout si názory zdola – od „neodborníků“, kteří to přece s dětmi dělají jen jako koníček.“ napsal anonym názor pod sloupek Výchova není fotbal. To, že dodnes svůj názor neumíme označit skutečně jako svůj je jistě hodné zamyšlení. Ale já bych tentokrát vaši pozornost stočila k obsahu sdělení. Autor už předem považuje každé vyjádření za zbytečné. Nesdílím jeho názor. Když jsem sledovala vyjádření odborníků a politiků k tématu trestní zodpovědnosti dětí (část výroků jsme vám nabídli ZDE), ani mezi řádky jsem tam nenašla něco o tom, že děti může ovlivnit náplň jejich volného času. Prostě zmínku o tom, že kromě důležité role rodiny a školy tu je ještě někdo, kdo může přinejmenším dětem podat pomocnou ruku. Nebo není? Je pravda, že většina z nás, kteří věnujeme hodiny (dny, týdny) volného času dětem nejsou profesionálně certifikovaní pedagogové. Na stranu druhou děti, s kterými pracujeme musíte zaujmout za mnohem složitějších okolností než je tomu ve škole. Do školy chodí děti povinně, školní řád přesně stanovuje co žák smí a nesmí, k dispozici je i škála odměn a trestů. Byť nemáme většinou úředně ověřené pedagogické vzdělání, máme velmi bohaté pedagogické zkušenosti. Domnívám se, že MÁ CENU se k tématu trestní odpovědnosti vyjádřit.

Série těžkých zločinů, které spáchaly nezletilé děti, nastartovala živou diskusi. Není divu. Stav, kdy třináctiletý dokáže znásilnit a zabít svou stejně starou spolužačku není normální. Normální nejsou ani další trestné činy spáchané dětmi. Normální není ani to, že za zločiny nemohou být potrestány. Opravdu nemohou? Vždyť pedagogika zná celou škálu nejrůznějších trestů! Ovšem to jsou tresty jaksi lehčí, které možná měly být využívány ve výchově oněch delikventů už dřív. Otázka trestu se scvrkla na fakt, že děti do patnácti let nemohou jít podle našich zákonů do vězení. Dokonce jsou chráněny. Nesmí se například zveřejnit jejich jméno a fotografie. Co s tím? S tím si právě teď lámou hlavu politici a odborníci. A navrhují, vysvětlují, poučují, diskutují, radí… V té souvislosti se mi vybavila slova jednoho z mých učitelů. Říkal, že výchově stejně jako fotbalu a hokeji rozumí téměř každý. Učitelům a trenérům dovede poradit kdekdo. V případě fotbalu a hokeje chyby zaplatíme jednou či několika prohrami. Chyby ve výchově se však projeví až za několik let a náprava už obvykle není možná… Co si o tom všem myslíte vy, funkcionáři dětských organizací, vedoucí kroužků, družin, oddílů. Vždyť i vy se na výchově podílíte. Napište nám svůj názor.

Správné letní tábory by se neobešly bez dospělých (vedoucích a instruktorů), kteří jsou ochotni strávit pár týdnů s dětmi, se kterými to občas taky není příliš jednoduché. A právě o těch z vodácké skupiny Šán je můj sloupek. Instruktoři a vedoucí – gymnazisté, středoškoláci i vysokoškoláci; někteří už pracují. Jdete po ulici a normálně je nepoznáte. Když ale jedou s námi na tábor, jako by se proměnili. Z „obyčejných“ lidí se najednou stanou válečníci pobíhající v kostýmech po ostrově, mlátí do sebe navzájem dřevěnými meči a prožívají to možná ještě víc, než my, děti. Připravují pro nás hry a jsou ochotni podstoupit opravdu hodně. Nejde však jen o to, že pro nás hrají scénky a „blbnou“ jen proto, abychom si ten tábor co nejvíc užili. Jde také o to, že se nám celé dny věnují a dokáží nám pomáhat. Myslím, že takových ochotných „dospěláků“ bychom si měli vážit. Ne všichni se uvolí vymýšlet pro děti celotáborovou hru, převlékat se do kostýmů či pomáhat dětem s jejich problémy. Nevím, jestli to každý bere tak, jako já, ale nebýt kolektivu vedoucích a instruktorů, nebyly by tábory. A za svou práci si zaslouží nejen můj dík.

Je začátek září a dětské organiza- ce se začínají předbíhat v nabídce aktivit. Začíná boj o děti. Není to asi problém menších měst či vesnic, ale pokud jsou v jedné čtvrti, v okolí jedné školy či na stejné ulici alespoň dva dětské oddíly, stávají se (alespoň v září) soupeři a nesmiřitelnými rivaly. Alespoň u nás v Brně je nabídka opravdu vysoko nad poptávkou, a je určitě pestrá. Oddíly nabízejí všechno co mohou a doufají, že přebijí kolegy ze sousední ulice. Nezřídka se pak v jedné škole potká hned několik náborářů k radosti dětí a smůle kantorů, kterým ukrajují z prvních vyučovacích hodin. Školní nástěnky jsou plné plakátů, tištěných, ručně malovaných i profesionálně plotrovaných. Děti nosí domů jedny letáčky za druhými a v tramvajích se na Vás z plakátů usmívají děti s různě barevnými šátky na krku. Nekomerční organizace bojují komerčním způsobem, využívaje nástroje marketingu a tržní ekonomiky. Ať už letos nabereme více dětí, než kolegové za rohem, náš cíl je stále stejný a společný. Nabídnout dětem nějakou alternativu, při které nemusí být nejlepší, nejschopnější nebo nejsilnější, ale vnímaví a sami sebou. Společně jim ukážeme kouzlo přírody i sílu kamarádství. To se naučí jistě u těch za rohem stejně jako u nás. „I když my jsme samozřejmě levnější, lepší…“

Zkušení a moudří lidé zvedají varovně prst, ale zatím nejsou příliš slyšet. Domnívají se totiž, že se děje něco nepatřičného. Něco, co by se dalo přirovnat k tomu, jako bychom se dobrovolně vzdávali svých chuťových buněk tím, že bychom jedli pouze stravu bez tvaru, chutě a zápachu. Kdosi v dalekém Japonsku to dokonce doložil statisticky – děti jsou tak málo ve skutečné přírodě, že víc než polovina žáků základních a středních škol nikdy neviděla západ slunce. Ano, umíme se prostřednictvím televizní obrazovky snadno přenést do nejvzdálenějšího konce světa, na internetu získáme ledasjakou informaci nevídanou rychlostí. Na „vlastní oči“ reportéra můžeme být u věcí a lidí, ke kterým bychom se běžně nedostali. Dospělí stále někam pospíchají, na děti mají mnozí méně a méně času. Televizně-počítačové generaci dětí pak chybí poznání těch docela obyčejných a přesto neuvěřitelně úžasných skutečností: jak voní les, jak je nebe při západu Slunce pokaždé jiné nebo že ráno je na louce rosa. Já měla to štěstí, že jsem tohle všechno poznala. Hlavně na táborech PS Slunce v údolí nedaleko Kletečné na Pelhřimovsku. Je úžasné, že do toho milého údolí jezdí kluci a holky už téměř třicet let, jen název sdružení je maličko jiný (www.slunce.net). Je neméně úžasné, že i jiná údolí ožívají v létě dětskými hlasy a že je stále ještě hodně (chtěla jsem napsat „dost“, ale takových lidí není nikdy dost) dospělých, kteří svůj volný čas dovedou darovat. Je to velmi vzácný dar.

Předposlední závod seriálu mistrovství světa v biketrialu (dříve známém také pod názvem cyklotrial) se jel ve slovenské Terchové. V den, kdy měli vyrazit na trať nejmladší závodníci, se dočista pokazilo počasí. Inu, vždyť byl pátek třináctého! Déšť nedéšť, nikoho ani nenapadlo závody rušit. Závodníci přijeli ze Španělska, Japonska, ale také ze Švédska či Kanady. Jedna z maminek přítomných sportovců mi ochotně vysvětlila, oč tu běží. A pak ukázala na jednoho ze závodníků. Špitla: „To je on. Dávejte pozor.“ A skutečně. Zatímco extrémně těžkou část závodu vedoucí potokem po namoklých kamenech za dobu mé přítomnosti nikdo nezvládl, kluk se startovním číslem 210 se s ní porval. Dodatečně jsem se dozvěděla, že se jmenuje Vašek Kolář, je mu 13 let a neposedné kolo ho okouzlilo někdy v šesti (viz). To, když se u nich doma – v Blansku – jel jeden z mistrovských závodů. A nezůstalo jen u okouzlení. A tak se právě v Terchové probojoval ve své kategorii – MINIME – ke svému třetímu titulu mistra světa! Koncem srpna ho čeká účast na posledním závodě letošního mistrovství světa v Japonsku. A pokud se na jeho jízdu budete chtít přijít podívat, pak se můžete vypravit 11. září do Strážnice (více ZDE). A já si jen říkám, že je škoda, že neprovedl taky nějakou pořádnou lumpárnu. To by se ho pak třeba v médiích více všímali. Být 3x nejlepší na světě je asi zatím stále málo…