V časopisech ráda čtu nejrůznější rubriky, a to úvodníkem počínaje a tiráží konče. Pokud narazím v hromádce starších periodik na nějaký zvláště podivuhodný text, chvíli váhám a pro jistotu si ověřím, zda číslo nevyšlo 1. dubna. Jenže text, nad kterým jsem zpozorněla tentokrát, žádné aprílové příznaky neměl. Ba co víc. Byl myšlen nanejvýš vážně a odvážně. Přímo průkopnicky. Jakási mladá dáma tam čtenářkám sdělovala, kterak navštívila něco pozoruhodného: kurz zážitků v Rakousku. Věřte – nevěřte, movití lidé si mohou v uspěchané době koupit procházku vonícím lesem, po náležité instrukci ochutnají zakousnutí do jablka… Mají k tomu všemu instruktora, který je na takové jedinečné zážitky připraví a pomůže jim je náležitě vychutnat. A za to vše náležitě zaplatí. Tak mne napadlo, zda bychom neměli za jednotlivá sdružení nabídnout inzerát: „Neuvěřitelné množství zážitků, 24 hodin denně po dobu dvou až tří týdnů nabízíme zcela zdarma. Zn. ani minutu se nebudete nudit, o nenadálá překvapení nebude nouze. Součástí nabídky je vůně lesa, táborového ohně, noční bojovka a houf neuvěřitelně čilých mláďat rodu Homo sapiens“. Jen se obávám, že takto asi nové táborové vedoucí nezískáme. Nebo že by to bylo lepší, kdyby museli za svou účast na táboře platit?
Browsing: Sloupky
Když dva dělají totéž, není to totéž. Tuhle starou moudrost znám velmi dobře. Přesto jsem téměř pokaždé překvapen tím, jak se v praxi potvrzuje. Zrovna minulý týden jsem byl v pondělí v pražské restauraci U trumpety, abych si dal něco malého k jídlu. Podle jídelníčku mi přišel vhod salát s orestovaným kuřecím masem. Čtyři sta gramů. Dostal jsem přesnídávkový talířek s rozkrájeným rajčetem, trochou salátové okurky, zelenou pálivou papriku a to orestované kuřecí jsem taky občas dohledal. Zaplatil jsem 127 korun českých a nepochutnal jsem si. V sobotu jsem si dal totéž na okraji Turnova v restauraci Šetřilovsko. Byla toho celá mísa, zeleniny víc druhů, nepálilo to a chutnalo po nějakém dobrém koření. Kuřecí jsem našel téměř v každém nabraném soustu. Za 87 korun českých jsem si pošmákl. Prostě restauraci si musí člověk umět vybrat. Nebo si nechat poradit od těch, kteří už mají vlastní zkušenost. Stejně je tomu v mnoha dalších případech. Ani dva dětské tábory nemohou být totožné, ani dva úředníci vyřizující stejnou záležitost nepostupují stejně a stává se, že nedojdou k témuž závěru, totožní nemohou být ani dva šéfové atd. O tom všem bych taky mohl psát, ale to by pak už nebyl sloupek, nýbrž sloup. Tak někdy příště.
„Prázdninové peklo pro vaše děti. Nabízíme drahý tábor s nudou, uklízením u koní, bez jídla a pití. Čtrnáct dnů se o vaše děti nebude nikdo starat, naši vedoucí jsou nezkušení feťáci, se sklony k tyranii, vydírání a agresivitě. Neváhejte, poslední volná místa. Volejte na …..“ Asi těžko by se na takový tábor někdo chytil. Jenomže stačí negativní výrazy nahradit jejich opaky a máte před sebou inzerát, kterých je zvláště ve městech před prázdninami, ale i v jejich průběhu, plno. Výjimkou bohužel nejsou ani rodiče, kteří si číslo opíšou, zavolají a dítě na takový tábor přihlásí. Nic nevědí o organizátorech, o programu, o jiných dětech, které tam jedou. Když se pak stane něco podobného, jako na táboře, kde se praktikanti opili, porvali a zničili veškeré táborové zařízení a děti jely v šoku domů o tři dny dříve, volají po přísném trestu pro provinilce i hlavního vedoucího. Nezlobte se na mě, ale já bych přísně potrestal také rodiče. Aby příště potomka neodložili na levný a neznámý tábor k neznámým lidem. Rodiče přece odpovídají za výchovu svého dítěte. Oni přece musí vědět, kdo s ním bude, kde a co s ním bude dělat. A když to nevědí, zanedbávají výchovu a porušují zákony! A kdo porušuje zákony, měl by být potrestán!
Matyáš Bernard Braun by dnes měl neuvěřitelně těžkou práci. Když připravoval počátkem 18. století výzdobu kukského špitálu, vybral dvanáct Ctností a dvanáct Neřestí. Před lety jsme s Dětskou tiskovou agenturou v této lokalitě tábořili. Zkoušeli jsme porovnat nahlížení na neřesti a ctnosti dříve a nyní. Došli jsme k závěru, že dnes by bylo třeba těch Neřestí vytesat mnohem víc. Vždyť stačí „zabloudit“ jen pár kilometrů od Kuksu a shledat, jak se tamní unikátní pískovcový Braunův betlém rozpadá. Těžko říct, zda více zubem času či lidskou lhostejností. Dospělo to tak daleko, že byl zapsán mezi nejohroženější památky světa! A zatímco se chlubíme (oprávněně) zápisy památek na seznamu UNESCO, o problému Betlému se mlčí. Je přece jen méně na očích, než účastnice kulturně-společenského projektu CowParade Prague 2004. I když ani ten nemá na růžích ustláno. I tady jsme se projevili jako velcí barbaři. Vlna vandalismu doslova smetla některé více či méně umělecky ozdobené krávy. A že už viděly kraj světa! Při podobných akcí se popásaly už v 18. světových metropolích! Nikde však nebyly tak zuřivě demolovány jako v Praze. Předčili jsme Evropu. Jsme jisto jistě nejlepší na světě. Ano. Jsme dokonalí KAZISVĚTI.
Poloprázdný vůz prázdninového metra a na sedadlech proti sobě dvě náctileté slečny. Pokud čekáte moralitu na téma „Mladší, uvolněte místo starším“, musím vás zklamat. O to vůbec nešlo. Slečny prostě jen tak klábosily. Ale jak! Mlčky. Žádná z nich při tom neřekla ani slovo. Metro snaživě zkracovalo vzdálenost do příští zastávky a já začal s výlovem vzpomínek na školní léta. Vztyčený ukazovák je rovný jako I, zalomené ruce s propletenými prsty, to by mohlo být R, a tři prostřední prsty přiložené k rozevřené dlani druhé ruky zase M… „Nechytačka,“ přetrhla soustředěné ticho mezi nimi ta první a druhá na to, že fajn, tak prý tedy ještě jednou. Pán, co si četl přeložené noviny, od nich na okamžik odtrhl oči, a hned je zase sklopil. Ne, tohle ještě není jeho stanice. Trochu nervózní maminka hlasitě vybídla neposedné dítko, aby se pořádně drželo, a mladík s batůžkem u dveří vagónu zívl. Spiklenecká dívčí dvojice se s novou vervou pustila do svého tajuplného rozhovoru prstovou abecedou, tak nepraktického, pomalého a těžkopádného, že každé slovo v něm vypadá jako zkamenělá stopa nějakého dávno vyhynulého alosaura. O čem si povídaly? Nevím. Nestopoval jsem toho uprchlíka z Jurského parku, a nemám tudíž ponětí, kam šel. To máte tak: tvorové vzácní jako on by se neměli plašit. A pak, není slušné číst někomu přes rameno jeho esemesky.
Foglarova Kronika ztracené stopy patří k těm, které mám stále někde nadosah. Ráda jsem si neobvyklou kroniku prohlížela už jako malá. Ještě víc jsem ji ocenila v roli oddílové vedoucí. Zvlášť se mi líbila stránka s nadpisem Letos poprvé… Autor vybízí čtenáře, aby si zaznamenali, kdy letos poprvé vyrazili v krátkých kalhotech, postavili stan, jeli na kole, viděli hrát kuličky, potkali první jarní květinu, koupali se… Napadlo mne, kolik takových „poprvé“ prožívají kluci a děvčata se svými vedoucími. Mnozí jsou poprvé od rodičů, poprvé spí ve stanu, poprvé mají noční hlídku či bojovku, poprvé rozdělávají oheň, poprvé… Doba pokročila, některé děti mají „poprvé“ tu čest potkat se třeba s dřezem plným nádobí. Myčka v běžném táborovém vybavení nebývá. A tak poprvé náctiletá slečna zjistí, že talíře je třeba omývat i z té strany, z které se nejí… Že tohle by děti dělat neměly? Že by si měly stále jen hrát? Nemyslím si to. Také jsem kdysi mívala službu u vaničky s nádobím. Ačkoli doma se žádná z naší družiny příliš ke dřezu nehrnula, tady jsme s úžasem pozorovaly, jak se rozpouští zrníčka hypermanganu a voda na oplachování se barví dofialova. Nádobí jsme nemyly za trest, ale proto, že na nás byla řada a že bylo potřeba ho umýt. A když se to vezme za správný konec, může u toho být i legrace.
Asi si budu muset víc všímat kalendáře. Hlavně volných dnů. Ne sobot a nedělí, ty jsou jasné. Ale svátků. Můj kamarád Mirek je má pěkně v evidenci a vyplatí se mu to. Dlouho dopředu ví, na který den připadne volno. Je mu jedno, jestli se slaví svátek práce nebo nějaký svatý či je úplně jiný důvod. Hlavní co ho zajímá je, že má čtyřiadvacet hodin volna a že připadnou na všední den. Dovede si podle toho vypočítat, kdy si vzít dovolenou, jak naplánovat služební cestu či navštívit svého lékaře a onemocnět. Obvykle bývá spokojen, pokud volný den navazuje na víkend. Proto si pochvaloval i tento týden. Pondělí a úterý volné. Bezvadné! Lépe to vyjít nemohlo. Celé čtyři dny volna v jednom kuse a nepadne na to ani jeden den z dovolené. Navíc se mu podařilo podle plánu poslat děti prvního července na tábor. Nadšeně vyprávěl, jak si svobodu vychutná. No není to nádherné, ptal se mě. Je, odpověděl jsem. Taky mi sváteční dny ušetřily dva dny z dovolené. A když jsme se loučili, slíbil jsem mu, že i v ty volné dny se o jeho děti na táboře dobře postarám – svátek nesvátek. Jako kterýkoli jiný den.