Browsing: Sloupky

V poslední době mne provází neodbytný pocit, že dobrovolníci jsou neuvěřitelní nadšenci.

Nadšení – je vidět na fotkách z Bambiriády, na které se můžete těšit v nejbližším čísle časopisu Archa, zejména v tvořivé dílně při výrobě hraček.
Nadšení zářilo z tváří všech, kdo cvičili na XV. Všesokolském sletu – všimli jste si, jak se cvičenci usmívali? A to třeba i ve chvílích, kdy se na ně z nebe lily proudy deště…
Bez nadšení vedoucích, zejména těch dobrovolných, by nemohly tábořit ty desítky tisíc dětí. Ano, vidíte správně – desítky tisíc, vždyť jen na skautské tábory letos o prázdninách jede přes 23000 dětí. Dá se tedy předpokládat, že ve všech organizacích dětí a mládeže, sdružených v ČRDM, to bude jistě přes sto tisíc dětí. A to v tomto čísle nejsou zahrnuty letní akce pro mládež nad 18 let, tělovýchovné tábory a soustředění ani dětské tábory komerční.
Nadšení – bez něj by se nekonalo spousta akcí a nefungovala by spousta aktivit, které zajišťují dobrovolníci…

Všechno nasvědčuje tomu, že se léto blíží. Dny jsou delší a delší, ve školách se píšou čtvrtletky a i to sluníčko občas vysvitne. Minulý týden byl den dětí, ale to pravé dětské období teprve přijde. S posledním červnem se svět plný pravidel a rozvrhů stane kouzelnou zemí prázdnin.
Na dva měsíce nebudou domácí úkoly, hudebka ani hodiny plavání.
Táboroví vedoucí se ale připravují celý rok.

Tušíte vůbec, vy obyčejní smrtelníci či rodičové malých táborníků, co všechno musí vedoucí oddílů připravit?
Tak zaprvé…

Nedávno jsem seděla v kavárně, kterou si vybrala jako útočiště trojice novodobých „pirátů“, velmi mladých příznivců hnutí Anonymous. Z demonstrace se přišli ohřát teplým nápojem, odložili masky i transparent. Nápisy na transparentu byly jakýmsi průřezem revolučních hesel různých revolucí, účelově přizpůsobených dnešní době. Jedno z nich bylo známé pacifistické heslo hippies, změněné na „Make love, not ACTA“. Válka nebude asi tou hrozbou, která by byla pro mladou generaci děsivou – mladí bojují o svobodu a práva úplně jiného typu…

Dlouho plánovaná výprava ke koníčkům. Počasí vpravdě aprílové, včera jsme zmokli a sněžilo, dnes sice sluníčko vysvitlo, ale fouká pořádně. Děti právě dojezdily, dospěláci odjeli na koních k farmě.
Stojím na kopci a hledím na osluněnou krajinu. Vtom se pod kopcem zvedne chochol bílého kouře…

V Čechách, které mají pověst neateističtějšího státu EU, mají Velikonoce takový neslaný nemastný průběh – alespoň navenek. Lidové tradice se udržují jen regionálně, v pátek je pracovní den, víkend jako každý jiný, a ten jeden den „svátku“ navíc vlastně nestojí za řeč. Snažím se pro sebe s takovým pojetím bojovat a vytvářet si vlastní prostor pro jiné prožití tohoto času, mimo jiné tím, že si posledních pár let beru na Velký pátek dovolenou.
Jsou Velikonoce, se svým příběhem o osamění, bolesti a smrti, který přesto nemá špatný konec, většině českých obyvatel skutečně tak vzdálené a cizí?

A sedm z jejích pohádek vám povím,
voní z nich růže s květem jasmínovým
a žhne v nich slunce z pouští, z holých skal.
Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři,
vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří.
A nemusí je znát jen onen král.

S touhle básničkou od Františka Hrubína jsem v 5. třídě vyhrála třetí místo ve školním kole Pražského vajíčka. Už je to jedenáct let, ale líbí se mi pořád, protože nejen Šahrazádiny příběhy jsou krásné a vtipu mají za tři. U nás doma se četlo. Četlo se ráno, cestou do školy (po chodníku s nosem v knížce, to je moje), přes den…

Formální vzdělání je pořád vstupenkou do zaměstnání. Říkají to některá novější šetření, ale třeba to pozorujete sami. Obliba akademických titulů je jedním z kulturních jevů zemí českých – až si budete dělat pořádek ve vizitkáři, zkuste porovnt, kolik firem je ochotno uvádět na vizitkách osoby bez nich.

Přemýšleli jsme onehdy v redakci, jak kdo z nás chápe slovo „Tradice“. Jednoho z kolegů okamžitě napadlo, že tradičním předmětem v oddílech je Ká-pé-zetka a mohlo by se psát o ní. Jinému na mysl vytanuly spíš výroční lidové obyčeje, jako Velikonoce, průvody masopustních masek, Mikuláš s čerty, nošení krojů – tedy tradice folklorní.
Další z nás si představil spíš každoročně se opakující akce sdružení. Anebo samotné tradice sdružení dětí, jednotlivých oddílů – symbolika, letité zvyklosti, na kterých mnohdy zejména ti starší lpějí a nechtějí se jich vzdát.

Kdysi v dobách méně příznivých jsme jezdili…

Lednovým hodnotícím setkáním zástupců dobrovolnických skupin se uzavřel Evropský rok dobrovolnictví 2011.
Za ten rok jsem se mnohokrát setkala s názorem, že u nás dobrovolnictví před rokem 1989 neexistovalo, ba co víc – že nás ho museli ze Západu přijet učit. Slyšela jsem to několikrát při loňských oslavách 50. výročí Amerických mírových sborů (Peace Corps), a naposled jsem něco podobného četla i na stránkách Dobrovolnik.cz. A pokaždé mne toto tvrzrní pořádně nadzvedlo.

Tak co, jak se se žije? – I vysokoškolsky vzdělaný mladý muž odpovídá: „Já dělám řemeslo, rukama. Je to fajn práce, musíme vydělat přes léto, v zimě toho moc není. Teď čekáme dítě. Musíme ještě něco udělat s bydlením, než se malý narodí. Potřeboval bych další úvěr na rekonstrukci. Asi mi ho nedají. To víš, hodně zákazníků nepotřebuje papír. Jestli mi tedy jako rozumíš.“
No bodejť, rozumím.

Poslední noc v roce. Sedíme večer…