Sloupky

Možná jste si ani nevšimli. 27. leden je v kalendáři označen předlouhým názvem Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Někdy se v okolí setkávám s názorem, že je tématika holocaustu „preferovaná“, že přece ve druhé světové válce byly statisíce dalších obětí, které nebyly židovského původu.
Možná je pravda, že holocaust je lépe…
Dokončení textu…

Dobrovolnictví, to je když jeden dělá něco pro druhé ze svého přesvědčení a zdarma. Tedy zdarma, ne za peníze. Nebo může za to něco dostat, myslím nemateriálního?
Pokud by za to něco očekával, nemusel by to přeci dělat nezištně. Ne, jakmile něco očekává, byť jen dostavení se určitého osobního uspokojení, už je to zištné, to není dobrovolník.
No, moc ti nerozumím, ale snad je alespoň takhle pro veřejnost prospěšný, ne?
Kdyby ses totiž o dobrovolnictví zajímal, tak bys zjistil, že sdružení, třeba jako to vaše, pro veřejnost moc nedělají a jsou tudíž vzájemně prospěšné.
Co je to za řeči. Vždyť my vychováváme naše členy.
No právě jsme u toho, členy.
No, ale těch my máme hodně, víc než kdo jiný, kdo také vychovává.
No jo, jenže ty to děláš pro sebe.
Jak pro sebe?
No, pro svoji organizaci.
Ale co to meleš. Moje organizace je přeci hlavně myšlenka. Idea. Lidi, co sdílej tu ideu, tak jsou sdružený v naší organizaci. Někteří z nich pak předávají dobrovolně tu ideu dalším. Stejně si myslím, že jsme veřejně prospěšný. Dyť si vem, něco se naučíme, něco předáme dál, pomůžeme přírodě, lidem v okolí. No, a taky se snad trochu podle těch zásad budeme řídit v tom normálním životě ne? Snad to není jen hra. Tedy nechci bejt nafoukanej, ale snad to nemá přínos jen pro nás.

Do nového roku přeji všem zanechání zbytečných řečí o dobrovolnících první, druhé nebo třetí kategorie či podezírání z příčin ušlechtilých pohnutek a užívání si následků této krásné a prospěšné činnosti.

Aleš Sedláček,
předseda ČRDM

PS: Nic z toho, co je zde zdánlivě naivně popsáno, jsem si nevymyslel, vše skutečně zažil.

Kdo je to vlastně dobrovolník? To slovo se s nadchá- zejícím „Evropským rokem dobrovolnictví“ opakuje čím dál častěji v médiích.
Dobrovolnictví má mnoho podob, jedno je ale jasné: rozdíl mezi dobrovolníkem a zaměstnancem. Zaměstnanec za svoji práci dostává výplatu, dobrovolník nikoliv. Mnozí zaměstnanci se dívají na dobrovolníky jako na „divné lidi“, mnozí zaměstnanci jsou ale navíc ve svém volném čase dobrovolníky…
U dobrovolníka se předpokládá, že to, co si dobrovolně vybral za úkol, splní na 100%, protože chce něčemu pomoci, je do toho nadšený nebo jej alespoň těší nějaký průvodní jev té dobrovolné činnosti, takže práci udělá rád.
Dobrovolník je člověk, který dobrovolně, tedy ze své dobré vůle, ve svém volném čase a bez nároku na finanční odměnu dělá něco užitečného ve prospěch druhých.
Dobrovolníci jsou lidé, kteří ze své dobré vůle… ale to jsme už někde slyšeli?
Ano, opakuje se to každoročně v čase vánočním, u jesliček a betlémů, a protože se Vánoce kvapem blíží, tak tedy „pokoj lidem dobré vůle“ a všechno dobré v novém roce 2011
Michala Kateřina Rocmanová

téma dobrovolník

V ulici vedle domu mých rodičů stál v době, kdy jsem byla dítě, nepříliš vkusný betonový sloupek světlé barvy s prolamovanou holubicí. Na sloupku byl nápis ???? ???, který jsem četla prostřednictvím latinky, a tudíž dlouho zůstával pro mě heslem srozumitelným asi jako Abrakadabra. Když jsem se naučila ve škole azbuku, přečetla jsem si, že tam stojí rusky Miru mir – tedy Světu mír.
Sloupek, zrozený z potřeb tehdejší propagandy, už dlouho neexistuje, ale k ruštině jsem se nedávno vrátila. Je to pěkný jazyk – a jedna z věcí, která mi připadá pozoruhodná, je právě to, že pro svět a mír používá totéž označení. Když se podívám třeba jen jednou na televizní noviny, svět a mír jsou stále vzdáleny celý vesmír od sebe.
Nemohu zapomenout na dojmy z výchovně–osvětového výletu na hranice Severní a Jižní Koreje v tzv. Joint Security Area, kde není žádná viditelná forma zábrany a prakticky několik kroků od sebe tu stojí denně vojáci obou stran. Dělí je od sebe jen několik kroků přes imaginární čáru, ale ty nikdy neudělají. Zůstanou blízkými ne-přáteli navždy?
Obdobně silný dojem jsem si odnesla také z jiného místa, kde se na jednom kilometru čtverečním tvořily a tvoří dějiny, z Jeruzaléma. Doslova vedle sebe leží v jeho centru svatá místa tří velkých náboženství. Všechna uznávají Stvořitele a jeho stvoření, v němž člověk je ten nejpodivuhodnější výtvor. Přesto už mnohokrát v rámci vzájemných konfliktů bez výčitek svědomí mařili jejich stoupenci lidské životy.
Dá se o mír bojovat? Asi ne, je to vlastně takový protimluv. Kde ho ale hledat? V souvislosti s nadcházejícím adventem se často přeje druhým mír, ale nikoliv ten nadosobní celosvětový. Takový, který může mít každý v sobě, který znamená vyrovnanost se sebou a druhými. Stav, který nebývá samozřejmý, a proto je předmětem přání. Někdy ho sami nemíváme dost, ale dokážeme jím „nakazit“ jiné. Takový mír by jednou mohl dát mír světu.

Michaela Přílepková

Naše výprava do Rakov- nicko-Kounic- kého kraje se stala legendou, na kterou se nezapomíná. Právě tehdy, na úplném konci 80. let, třetí listopadový víkend, vedoucí žluté družiny Bobrů takřka obřadně předal mapu mlčenlivému nováčkovi se slovy: „Teď nás povedeš, Profesore, ty.“
Úzkou cestičkou, lemovanou sametovým křovím, jsme za chvíli na vrcholu hory. Tam nováček, přezdívaný ne náhodou Profesor, rozložil mapu, položil na ni kompas a několik kamínků. „Podlé téhle mapy jsme na tamhletom místě,“ a ukázal kamsi do mlžného oparu. Překvapivá věta v sobě skrývala kus zděšené bezradnosti, část velitelské rozhodnosti a trochu politické přetvářky. Možná i trochu mystiky při hledání tajemného cíle.
Nováčkovský průvodce složil mapu, kompas pověsil na krk a kamínky položil do řady na velký bílý kámen směrem, jímž bylo spíše tušit, než vidět náš cíl. Rozhlédl se po krajině a řekl třetí větu toho dne: „Tak jdeme, je to jen 526 metrů.“
To by tedy mohl být sloupek o tom, jak zazněla osudová věta, předávaná z oddílové generace na generaci a vpuštěná do okolního světa v podobě jakéhosi kresleného vtipu.

Je tu však ještě závěr pro zvídavé:
Kam jsme to tenkrát šli? To zůstává tajemstvím. Stejně tak, jako skutečnost, že vedoucí Bobrů si tenkrát na výpravu vzal mapu úplně jiného kraje.

Bastien Sane II.

Před volbami jako by se všechny radnice domluvily – nejvíc úžasných vylepšení dávaly na bilboardech a v radničních novinách na odiv ve vztahu k dětem a mladým lidem: opravené školy, sportoviště, dětská hřiště… Pochopitelně – péčí o děti zastupitelé nejlépe osloví rodiče a prarodiče dětí. Tedy potencionální voliče.
Kampaň – nekampaň, je to chvályhodné. A doufejme, že i do budoucna se budou starat.
Letos na jaře navštívili členové skupiny „Stát“ ČRDM hlavní demokratické parlamentní politické strany s návrhem „Memoranda o podpoře sdružení dětí a mládeže“. A začátkem října bylo oceněno několik starostů Cenou ČRDM Přístav – oceněním pro ty, kdo činnost dětí a mládeže skutečně podporují.

Těch zastupitelů, kteří děti a mladé lidi podporovali, však jistě bylo v minulém období daleko víc než oceněných. Jim všem patří veliký dík.

Teď po volbách nastává pro nezisková sdružení dětí a mládeže perné období – tam, kde se členové zastupitelstev po volbách vyměnili, bude třeba je oslovit, seznámit se, ale mnohde možná také znova přesvědčovat o tom, že tato sdružení mají smysl, jsou užitečná, ba nezbytná…
Přejme tedy všem novým starostům, místostarostům i zastupitelům obcí a měst mnoho úspěchů, ale také porozumění a pochopení, že péče o děti a mládež se jim vrátí…
A vám, milí vedoucí, držíme palce!

Michala Kateřina Rocmanová

Navzdory možným asociacím z nadpisu se opravdu nebudu pokoušet o zamyšlení nad českou mluvnicí, i když si myslím, že téma se dá neomylně zasadit právě do českého prostředí.
Na menším pražském nádraží se odehrál krátký příběh, který mě přivedl k úvahám nad vzory chování a překračování pravidel mezilidského fungování.
Dva zaměstnanci železnice, ve fešáckých moderních uniformách průvodčích, se velice pomalým a relaxovaným krokem vydali přes koleje. Přešli jedny, druhé koleje, pak nástupiště, pokračovali zase dál napříč kolejištěm. Evidentně se nejednalo o tísňovou provozní situaci, nesli si s sebou balíček – nejspíše se zákusky na dlouhou směnu. Vypadali jako reklama na moderní železnici.
Reklama na přítomné lidi na nástupištích zabrala. Do deseti minut se stejným přímočarým a hrdým způsobem bez použití podchodu vydal mladík, pět minut po něm i pán po padesátce. Vždyť přeci, když přímo lidé od železnice můžou, tak proč ne já?
Pedagogicky velký přehmat, v reálu kolem nás běžný jev: ti, co mají moc se podílet na formulaci pravidel, se domnívají, že sami se jich nemusí držet. Stávají se pak vlastně také „vzorem“ pro ostatní, pomáhajícím sebrat odvahu jej napodobit.
A pointa? Pesimista, optimista a realista si z toho vezmou každý něco jiného. Já jsem byla jen pozorovatelkou. Proto jsem si povšimla, že na stejném nádraží v čerstvě obnovené fasádě mírně zaniká měděnkou zašlá tabulka s trochu odlišnými potenciálními vzory z řad někdejších kolegů naší „cool“ dvojice ze začátku příběhu. Tabulka začíná větou: Za svobodu vlasti položili život…

Michaela Přílepková

Každý rok je na co se těšit. Ať už jsou to kamarádi nebo nové sešity a s nimi předsevzetí „letos si doopravdy budu psát poctivě poznámky“…
Pamatuju si, jak jsme pár týdnů před mým úplně prvním školním dnem dobíhali vlak na Slovensko a já hodila asi nejhezčí šipku mého života, jenže na beton. Vlak nám ujel a já udělala scénu, že budu mít na první školní den monokla. Monokl jsem nakonec neměla, zato jsem měla na sobě nejoblíbenější šaty (které mám shodou okolností i na fotce z druhé třídy), nohy plné rozškrábaných komářích štípanců a chyběl mi jeden přední zub.
Se školním rokem vždycky přicházejí taky mimoškolní aktivity. U nás to bylo stejné jako ve většině rodin – a tak jsem odpoledne trávila v nenáviděné hudebce, na francouzštině, v Sokole a na oddílových schůzkách. Časem jsem hudebku vyměnila za keramiku, tvůrčí psaní, fotoseminář a francouzské divadlo. Měla jsem štěstí, že už jsem patřila do generace Bambiriád a internetu, takže inspiraci na nové zájmy bylo kde brát (a taky jsem jich dost vystřídala) – dnešní děti mají navíc třeba server Kamchodit.cz, který jim hledání usnadní.
A tak – každý rok je na co se těšit…

Lída Sobková

Médii prošla nedávno zpráva o návrhu rozložit letní prázdniny do čtyř měsíců při zachování dvouměsíční délky. Prý by se tím zmírnily návaly v letoviscích, stouply by tržby, zaměstnanost. Stojí za tím Asociace cestovních kanceláří, letos prý dokonce s podporou Bruselu…
A co naše letní tábory?
Pamatuji, jak se kdysi zavedly „klouzavé“ jarní prázdniny, jezdívali jsme o nich na běžky. Náš oddíl měl členy z celé Prahy. A náhle problém – družiny by byly neúplné, bez rádců, někteří sourozenci by nemohli jet. Psali jsme žádosti o uvolnění ze škol, ale nakonec jsme jezdili radši o vánočních prázdninách, rodiče si aspoň užili Silvestra po svém.
Co však s „klouzavými“ letními prázdninami? To nevím, naše tábory totiž trvaly čtyři týdny…
Vydělali by na tom snad jen majitelé chatových základen – rekreačních „takytáborů“, kterým jsme před 20 lety říkali „erohácké velkovýkrmny“.
Hůř by dopadla sdružení, na jejichž tábory se sjíždějí každoročně děti z celé republiky a vedoucími jsou často studenti…
Zeptala jsem se raději povolanějších.
Odpověď z ministerstva školství přišla během pár minut. To si zpracovalo analýzu, kde jasně převládly argumenty proti. Ani o doporučení Evropské komise v tomto duchu nemá oficiální informace – a i tak by platilo, že kompetence jsou výhradně na národní úrovni.
Tradice budiž zachována – tak si (zatím) můžeme oddychnout…

Michala Kateřina Rocmanová

Líbí se vám myšlenka klouzavých prázdnin? Hlasujte v anketě v levém sloupci na Adamu

Zde si můžete stáhnout odpověď z MŠMT

Bylo to někdy na konci čtvrťáku, na gymplu, maturita už už brala za kliku. Měli jsme tenkrát hodinu biologie, poslední. Vyučoval nás ji pan profesor Vaníček, přísný a spravedlivý, skvělý pedagog. Všichni jsme už byli ze všeho dávno vyzkoušeni. Zbývalo nám vespolek už jenom pár chvil.
„Dám vám teď, studenti, možnost se mě na cokoli zeptat. Nemyslím jen z biologie. Prostě tak, vůbec. A budu-li moci, po pravdě vám na vaše otázky odpovím. Hádám, že podobnou šanci máte možná naposledy – později vám ji totiž už nejspíš nikdo nedá… Nuže, zajímalo by vás něco?“
Rozhlížím se po třídě: Žádný les rukou se nezvedá – jak by se také zvedal, ve čtvrtém járu je přece každému vše jasné.
Nebo že by…?
Spolužačka Y: „Pane profesore, mohl byste nám prosím říct, co je smyslem života?“
Profesor Vaníček znal latinské názvy rostlin, zvířecích druhů i anatomických částí těla; vyprávěl nám o tom, jak se chytají do rukou úhoři při adrenalinovém nočním lovu, jak potkal v lese vzteklého jezevce i jak má komár rodu Anopheles při sání krve frajersky zvednutou nožičku.
Co poví teď?
Nekonečná chvíle soustředěného čištění dioptrických skel lemem laboratorního pláště. Pak si brýle znovu nasadil a tajemně se pousmál.
…„To máte za domácí úkol.“

Jiří Majer