Sloupky

Tábor je synonymem léta každoročně pro tisíce dětí. Zdá se vám předčasné, číst o táborech právě teď, když jsou venku závěje a mrazy hluboko pod nulou? Ale kdepak!
V ČRDM najdete téměř stovku sdružení, která pracují s dětmi a mladými lidmi celoročně a připravují prázdninovou činnost už dávno od podzimu.
Stovky táborů pořádají také nejrůznější další subjekty – školy, agentury, cestovky… Jsou i tábory speciálně zaměřené – například na jazyky, sporty, výtvarné či hudební obory.

Dětské letní tábory jsou tak trochu český fenomén – nikde jinde na světě nenajdete tábory tak dlouhé, tak dobrodružné, s táborovou legendou, která se prolíná celým táborem… Také podsady jsou česká specialita.

Tábory by ale nemohly existovat bez dospělých. Přípravě a školení vedoucích je věnováno mnoho času a péče, a kvalifikaci si musí každý patřičně zasloužit. Vždyť táborový vedoucí musí zvládnout tisíc a jednu činnost – vyřídí předem všechna povolení, zajišťuje chod tábora, připraví skvělou táborovou hru, umí uvařit, postavit bránu i ošetřit zranění… A k tomu všemu pak jsou ti správní vedoucí pro děti nejen autoritou, ale i dobrými kamarády.
Michala Kateřina Rocmanová

Na webu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy najdete sdružení, která mají oprávnění školit vedoucí táborů pro rok 2010

Další články na téma tábor

Máte radši Krtečka nebo Rumcajse? Vlaštovky a Amazonky nebo Luisu a Lottu, anebo Toma Sawyera a Huckleberryho Finna? Alenku v říši divů? Babičku? Tarzana? Tihle všichni a mnozí další si dali dostaveníčko v Galerii Klementinum v Praze. Výstava 60 let na křídlech Albatrosu mapuje činnost vydavatelství pro děti a mládež, které se jmenovalo nejdřív Státní nakladatelství dětské knihy, od roku 1969 jej známe jako Albatros. Kolik bylo knížek, které se za těch 60 let mezi děti dostaly? Prý přes 360 milionů, více než 10 000 titulů. Pohádky, leporela, omalovánky, vystřihovánky, dobrodružné romány, poezie, encyklopedie… Edice Střelka, OKO, KOD, Veronika, Karavana… Mezi nejčastěji vydávané patří například Čapkova knížka O pejskovi a kočičce. A nejoblíbenější zahraniční autorkou je Astrid Lindgrenová.
Návštěvník na téhle výstavě bloumá tam a zpátky kolem vitrín plných knížek a panelů s ilustracemi a vykřikuje: „…jé, tuhle jsem četl… a tuhle ještě mám v knihovně, tuhle jsem dostala v první třídě a támhleta byla moje nejoblíbenější – a vzpomínáš na tu epizodu, jak…“
Chcete-li se na chvíli vrátit do dětství – neváhejte! Výstava je otevřena už jen týden – do 7. února! A pokud máte oddíl, vlastní děti, vnoučata, určitě je vemte ssebou. Užijete si to všichni, a každý si najde ty svoje oblíbené hrdiny. Michala Kateřina Rocmanová

Víte, že již v roce 1990 uložila Evropská komise členským státům vypracovat jazyková doporučení pro nesexistické vyjadřování a uvést je do praxe? Naše Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se této povinnosti zhostilo počátkem letošního roku zveřejněním příručky, kterou si můžete stáhnout zde
O co jde?
Například učebnice pro zjednodušení hovoří k dětem v mužském rodě: „Zapiš, co jsi pozoroval“, „Vyprávěj, co jsi zažil…“; zatímco reklama se táže „Chcete zůstat štíhlá?“ zřejmě pouze žen. Názvosloví vědních a pracovních oborů často používáme jen v mužském rodě: právník, lékař – ač existují i v ženském rodě. Mnohdy se proto mohou cítit ženy a dívky diskriminovány.
Rody používáme podle jakýchsi nepsaných pravidel, která si neuvědomíme, dokud se na ně nezaměříme.

Ministerstvo šlo příkladem a upravilo své stránky – bývalá rubrika „pro učitele“ je dnes „pro vyučující“, rubrika „pro studenty“ se jmenuje „pro studující“. Budiž.
Přesto v nás některá doporučení z příručky vyvolají smích či nevěřícné vrtění hlavy. Třeba výraz „hostka“ z pozvánky na večírek pro dámy, i když prý je jazykově zcela v pořádku. Host – hostka podle vzoru had – hadice, krab – krabice, rys – ryska…?
Jak moc jsou nám „genderové“ úpravy proti srsti nebo ne, posuďte sami

Michala Kateřina Rocmanová
P.S.
Mnohem víc mne mrzí, že v příručce, která se staví za určité jazykové úpravy, je tolik cizích slov, která by se dala nahradit českými…

Na sklonku minulého roku jsem několikrát přemýšlela, co ten neziskový sektor asi čeká. Nejsem žádná úspěšná vědma, ale je mi jasné, že přinejmenším pořádná dávka legislativních opatření. Úplný normotvorný„velevýtvor“ bude jistě zákon o organizacích s veřejně prospěšným statusem, viz. článek Setkání ČRDM v Senátu…. Člověka napadá otázka, jestli je neziskovkám k životu toho tolik zapotřebí.
Možná, že jim nikoliv, ale veřejná správa je maximálně oddaná svému úkolu hlídat pravidla a peníze, poměřovat a odměřovat. Neziskový sektor je svou podstatou amorfní, mění se a dynamicky vlní; jako nejpřesnější příměr se nabízí, že je nezachytitelný jako voda. To se ovšem s principem kontroly zas až tak neslučuje. Proto legislativa mění směr toku, staví hráze a reguluje: kamenů má dost.
Oblast sdružení dětí a mládeže ve vodní neziskové říši mně připadá tak trochu jako rybník. Ani velký, ani malý. Nemějte mi to nijak za zlé, nemyslím tím, že je to nějaký zatuchlý či stagnující prostor. Rybníky mám ráda (zejména ty jihočeské), představují pro mě něco jako tradici, při správné péči dokonale fungující a také do vysoké míry samoregulující se systém. Počet obyvatel rybníka je do jisté míry stabilní, protože je omezen velikostí plochy, vztahy a role mezi jednotlivými druhy jsou tu vývojem a praxí již dány. A respektují je dobrovolně všichni. V tomto rybníku se pravděpodobně neodehraje revoluce, ale vyskytuje se zde jedna anomálie, nikde jinde v přírodě nepopsaná, totiž, že místní obyvatelé cíleně vyhledávají cizí potěr s cílem se o něj starat ve spolupráci s jeho vlastními rodiči. Tento potěr pak nevídaným způsobem urychluje evoluci v rybníku, případně „osidluje“ jiné typy vodních ploch. Může něco z nových legislativních počinů narušit život rybníku? Já si přeji, aby nikoliv, vždyť v minulosti už dno rybníka absorbovalo pěkně velké kusy „kamenů“ se zákonnými normami, které do něj byly přičinlivě naházeny. Udělala se kola, došlo k rozruchu pod hladinou, ale čas ukázal, že systém změny nepoložily, a co fungovalo, funguje dál. Takže pár fůr kamení se tam ještě vejde.
Jen prosím pěkně, panové a dámy legislativci, neposílejte k rybníku moc často náklaďáky, abyste jej postupným zasypáváním nezměnili na rybníček a ten pak úplně nevysušili.

Michaela Přílepková

Chlapská akce. Večerní posezení u ohně, vyvařování, společné vzpomínky a plány. Ráno jsme vyrazili, vlakem, jak jinak. Zanedlouho jsme byli v pusté krajině. Chodili jsme lesními průseky, potkali jen minimum lidí. Počasí se k večeru zhoršilo, vydatně pršelo a teplota se držela jen mírně nad nulou. Vzpomněli jsme si, že uprostřed lesů v údolí u potoka stávala kdysi bouda, kde by se dalo přespat. Přišli jsme k čistému, udržovanému místu. Okolo ohniště byly zastřešené lavice. Dřevo pro příchozí nařezané a zakryté. V plechové bedně komplet sada táborového nádobí, obrovský rošt na oheň a rukavice. Kousek dál v lese malý čistý srub. S takovým darem na konci roku jsme nepočítali.
Znal jsem taková místa za polárním kruhem ve Finsku, i z vyprávění trempů pamětníků. Přemýšleli jsme jak bychom se budovatelům tohoto kempu odvděčili. Jasně, zjistíme, kdo to je, najdeme je a zaplatíme jim…
Z mlhy se vynořily čtyři postavy, naši nečekaní společníci pro tento večer. Jeden z nich byl syn chlapíka, který to tady vybudoval. Vyprávěl jak sem jezdil s tatíkem od 5 let, jak se tady veselilo, rozuměj chlastalo, zpívalo, jak sem chlapi nebrali ženský. Pedagogicky jistě děsné, přesto tenhle saniťák neváhal přemluvit svoji dívku, sestru a jejího chlapce, aby šli do jeho dětského ráje přivítat nový rok.
Náš večer se nenesl v oblačných tématech, lepší je stejně vozit mrtvý lidi, to je jistota, ty budou furt. Šampaňské na půlnoční přípitek bylo od stařenky z domova důchodců, která ho dostala, jako všichni v domově, od zřizovatele i přesto, že tekutiny přijímá infuzí. Ráno jsme vstali, uvařili snídani. Připravili jsme dostatek suchého dřeva, daleko lepšího než jsme spálili, rozštípali ho na drobno, vysušili chrastí. Uklízeli jsme, co se dalo, shrabali třísky okolo. Chtěli jsme, aby ten krásný kemp vypadal ještě lépe, než když jsme sem přišli.
Pomůžeme někomu, kdo to bude v budoucnu potřebovat, protože ten pak zase pomůže někomu dalšímu, a pak si budou všichni pomáhat a mít se rádi, protože si prostě nebudou cizí. Dětinská naivita zaplavila naše mysli.
Ale tak to asi ti, co to tady budovali, chtěli, ne? Ten den jsme pak moc daleko nedošli, ale bylo nám dobře. Oživili jsme si ideál, který je v každém z nás a postupně na základě zkušeností ho ztrácíme.

Udržme si ideály i v roce 2010, užívejme si jich. Ať je cokoli, co uděláme dobrovolně, především velkou radostí pro nás i pro druhé.

Aleš Sedláček, předseda ČRDM

Znáte taky to dilema? Stromeček ano nebo ne? Zničit život jednoho budoucího lesního velikána a pak ještě dva roky dolovat jehličí z koberce…? Nebo koupit jen pár větviček a z nich udělat kytici… Nebo snad živý stromek v květináči? Za poslední roky, kdy jsou děti dospělé, jsme si – kromě umělého stromku – vyzkoušeli různé možnosti.

Před týdnem jsem šla něco pomoct kamarádovi, který je vozíčkář. Kdosi mu věnoval pěknou borovičku, a tak jsem vzala ssebou krabici červených ozdob. Nebylo mu dobře, lehl si a tvrdě usnul. Když jsem dokončila slíbené, vzala jsem stromek, opižlala kapesním nožem kmínek, aby se vešel do stojánku, a za svitu malé lampičky jsem potichoučku ověšela větvičky. Ve chvíli, kdy jsem uklidila poslední třísky a chystala se zmizet, otevřel kamarád oči: „Jééé, stromeček! Ten je krásný!“ Najednou z něj byl pětiletý kluk, který s pusou dokořán čeká, kdy zazvoní Ježíšek…
Prostě stromeček v našich krajích k Vánocům patří…

Ryba na Štědrý den? Kapr? Hm, a nemohl by to být radši pstruh? Anebo rovnou řízky…

Léta jsme, když byly děti ještě malé, rozváželi a roznášeli Betlémské světýlko – známým, příbuzným, do kostelů i jinam. Každý měl lucerničku, a tak byla naděje, že aspoň někomu vydrží svíčka hořet. Poslední roky na to nějak nebyl čas ani nálada. Letos ale když se vracely dcery od babičky, potkaly skupinku skautů, jak nesli světýlko. Přijely domů celé natěšené: „Viděly jsme Betlémské světýlko! A nemohla bys ho, mámo, zase opatřit? Pamatuješ, jak jsme tenkrát…“
Jasně že pamatuju. A tak beru lucernu a jdu pro světýlko. Naštěstí vím kam…
Štastné a veselé!!!

Michala Kateřina Rocmanová

Dvacet let. Pětina století. Je to málo nebo mnoho? Za tu dobu vyrostli z batolat vysokoškolští studenti. Dvacet let demokracie. Jsme tomu vůbec rádi? Nebo jen nadáváme, že jsme si to představovali jinak?
17. listopadu všichni očekávali s mírným rozechvěním oslavy dvacetin naší, české, sametové demokracie. Byly to oslavy tak trochu rozpačité. Před pár dny v sousedním Německu znova zbourali symbolickou Berlínskou zeď, a k výročí sametové revoluce u nás se vyjadřovali umělci, politici, hlavy států, kdekdo nám blahopřál. Bývalá ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová, která se přijela účastnit různých konferencí a oslav, několikrát zopakovala, že jsme demokracii brali před 20 lety jako dárek, a zapomněli jsme, že ale na ní musíme pracovat.
Symbolický pochod z Albertova na Národní tentokrát nekončil obušky, ale rozsvěcením svíček a koncertem. Také na Václavském náměstí se sešlo něco přes dva tisíce lidí na studentském shromáždění. Klíči se sice necinkalo, ale studenti se tam zamýšleli nad tím, jak ta naše současná demokracie vypadá, a rozdávali na malém ovčím happeningu „Příručku ovčana“.
V nejbližší době budou oslavovat dvacetiny mnohé spolky a sdružení dětí a mládeže – některé obnovené, jako YMCA, Junák nebo Liga lesní moudrosti, některé nově vzniklé, jako tomíci nebo Folklorní sdružení. Bilancují nejen spolky, studenti a politici – každý z nás tak trochu bilancuje – a v tento adventntní čas se zamyšlení přímo nabízí.
Nezůstaňme ale jen u toho zamýšlení. Čeká nás ještě spousta práce…

Michala Kateřina Rocmanová

Svět se nám propojuje, je spousta možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí, takže člověk snadno získá dojem, že stačí umět angličtinu nebo nějaký jiný vhodný jazyk a všude bude „v obraze“ jako doma. Že tomu tak není, lze zjistit, když se člověk podívá pod pokličku všedních situací z turisticko- jazykových příruček, jako je nákup v supermarketu, konverzace cizince s našincem u cheesburgera v nějakém globalizovaném podniku atd.
Minulý týden jsem zažila takovou drobnou příhodu, která mi vlastně znova připomněla, že porozumění dvou různých národů znamená také umět číst symboly, skryté významy, nebo důvod nějakého chování. Hodně rychle nás pak tvář přítomnosti, která může vypadat na mnoha místech světa obdobně, přivede někam do minulosti, odkud pramení ty častokrát zmiňované kulturní rozdíly.
Stála jsem a čekala na někoho u jezdecké sochy sv. Václava a vyslechla jsem rozhovor tří mladých lidí, kteří si přišli jako turisté, hovořící britskou angličtinou, prohlédnout tuto dominantu Václavského náměstí. Musím říct, že mi jako Češce dělalo dobře, že ji náležitě obdivovali a udělali si větší množství fotografií.
Mladý muž z trojice si sochu delší dobu prohlížel, zamyslel se (a věřím, že použil seriózně veškeré školské i další vědomosti, které nabyl informálním způsobem ve svém okolí) a řekl: „Tohle bude určitě templářský rytíř.“ Ostatní jeho úvahu přijali za svou.
Přemýšlela jsem, jak by asi stejný objekt interpretoval např. návštěvník z asijských zemích. Jako slavného vojevůdce, který rozdrtil své nepřátele a na věčnou slávu mu byl zbudován pomník po návratu z bitvy? A což teprve, když se nehodnotí jen nějaký hmotný předmět z jiné kultury, ale chování lidí, kteří z té jiné kultury pocházejí! Pak teprve vznikají nedorozumění, která se umějí rychle přeměnit v předsudky, odmítání a někdy také ve výsledku vedou ke konfliktům mezi zeměmi.
Proto stále zůstává úkolem pro státní i nestátní organizace iniciovat a podporovat na různých úrovních interkulturní dialog, jako se institucionálně např. dlouhodobě snaží Rada Evropy.

Michaela Přílepková

(http://www.coe.int/t/dg4
/intercultural/
default_en.asp)

Uprostřed podzimu nadchází období projektových žádostí. Lidé z menších či větších neziskových organizací upírají své oči do monitorů s nadějí, že taková či jiná aktivita bude v příštím kalendářním roce podpořena. Nějaké ty projekty jsem napsala a hodně jsem jich z pozice člena hodnotících komisí přečetla, a proto musím říct, že dát na papír a do tabulek, co vlastně sdružení dětí a mládeže dělají, je někdy peklo (a číst ten výsledek také). Troufám si říct, že úplně nejhorší to nemají ti, kteří začínají a přicházejí s nějakým novým nápadem, ale ti, kteří píšou svůj projekt po několikáté. Jak opět popsat, že jsme dobří, že chceme dělat, co nás baví, pro vyhraněnou cílovou skupinu – a pořád se neopakovat, neupadat do frází. Pokud je projekt dobře „napsán“, ale není autentický, tak se může stát, že ty, co ho budou hodnotit, stejně nezaujme… Osobně si myslím, že ve vztahu k institucím, které „dávají“ peníze, není podání žádosti k nějakému datu tím klíčovým momentem, kdy se rozhoduje o tom, zda podpoří projekt či nikoliv. Během té známé podzimní projektové sezóny se totiž jedná v podstatě spíše o sklizeň. Každý z hodnotících se při posuzování žádosti vědomě či nevědomě zeptá – co dokázala ta organizace dosud? Jak naložila s prostředky, které měla, byly její aktivity někde vidět? Ano, myslím tím celoroční Public Relations v nejširším slova smyslu. Z pohledu těch, co dávají peníze, se jedná spíše o zaměření na průběžnou informovanost a s tím spojenou transparentnost. Nebojte se o sobě dávat vědět – nejenom tím, že každý rok podáte projekt a žádost o podporu vaší činnosti s dětmi a mládeží. Můžete začít třeba tím, že využijete informační servis ČRDM, jako je zpravodajství na Adamu či v Arše, pošlete pár fotek a sloupců do místního časopisu ve vaší lokalitě, uspořádáte veřejnou akci atd. Třeba zjistíte, že to „PR“ není tak zbytečné plýtvání časem a silami.

Michaela Přílepková

Máte také doma svého zvířecího mazlíčka? Jestli ano, pak tušíte, o čem bude řeč. Jestli ne, o mnoho přicházíte.

Když jsem byla malá, žadonila jsem – jako asi všechny děti – o nějaké domácí zvířátko. Nakonec jsem to usmlouvala na želvu. Vydržela to s námi při dobrém zdraví přes dvacet let. Ale byl to kompromis – s želvou nebo rybičkami se moc nepomazlíte…
A tak, když moje děti přišly s koťátkem, už u nás zůstalo. Už je to víc než deset let, a za tu dobu přibylo několik dalších kočičích kámošů.

Nedávno se k nám přistěhovala dvě mourovatá koťátka. Drobečci, zlatíčka, mazlíci. Prý „na pár dnů“, než si kamarád najde byt. Pochopitelně, že ale náš byt je tím pádem už několik týdnů vzhůru nohama. Šílené honičky jsou na denním pořádku, šplhání po záclonách, tu a tam něco letí z poliček dolů, ráno člověk najde v kredenci ožužlané rohlíky… Dráčata.
O úsměvy s nimi ale není nouze.
Nejmladší dcera má na stolku velký hrníček s různými cetkami a šperky. Onehdy vidí mourovatý čumáček zabořený do toho hrníčku. S jistotou vylovil náušnici a hurá pryč. Dcera skokem za ním, ale kdeže – číča se zastavila na druhém konci pokoje, vrhla na ni vítězoslavný pohled „hele, mám!“ a prchala dál. Nakonec byla ulovena, vyplísněna, a náušnice putovala zpátky do hrnka. Netrvalo ani minutu, a chlupatá hlava se objevila nad hrníčkem s úsměvem od ucha k uchu: „Já si tu náušničku zase pučim, jóóó?“
Tak o tyhle radosti vy, co mazlíčky nemáte, přicházíte.

Michala Kateřina Rocmanová
P.S. Shodou okolností(?) měla ta náušnice tvar kočky 🙂